John von Düffel: O vodě

Pach vody
Můžeme ji cítit. Obecně se má za to, že voda je bez zápachu. Ale můžeme ji cítit. Dokážu si vzpomenout na pach různých řek a moří. A i když to není samotná voda, co je cítit, ale pouze spojení vody s něčím jiným, jsou tyto pachy, na které si vzpomínám, přesto krásné tím, že jsou to pachy vody. Vzpomínám si, jak je cítit voda tekoucí, proudící, živá. I jak je naopak cítit voda mrtvá, která smrdí.
Existuje zvláštní spojení vody a pachu. Když po dlouhém období sucha poprvé znovu zaprší a my vyjdeme ven na ulici, působí vzduch nejen svěžeji a jakoby vyčištěně. Je také plný pachů. Déšť odpařující se z asfaltu, vodou nasáklá země, tráva i listí, všechno začne po takovém lijáku vydávat pachy. A velká část čistoty a svěžesti, kterou po takovém lijáku vnímáme, pochází z toho, že nám voda vrátila čichovou dimenzi. Všechno vnímáme silněji, výrazněji a ostřeji nejen proto, že jsou barvy sytější a kontrasty méně bledé, ale také proto, že věci zase vnímáme čichem. Voda nás osvobodila od naší čichové slepoty. A my vnímáme svět opět všemi pěti smysly.

A já cítím i samotnou vodu - zelenou, divokou vodu, která si vířivě teče širokým proudem. Ještě než si sednu a podívám se, ještě než vodu skutečně spatřím, ucítím chladnou svěžest, tento dech vody v jarním vzduchu, ucítím, jak šplouchání vln na okrajích říčního koryta nutí kameny k tomu, aby šířily svůj téměř sklepní pach, skrápěny vodou a osvíceny bledým jarním sluncem. A pak uvidím, jak voda s lehkým narážením vln zalézá kamenům do všech pórů a vrací jim jejich plnou barevnost a jejich vlastní pach, dech vody a kamenů.

- - -
Domy mého dětství byly plné pachu vody, pachu, který pocházel ze zcela rozdílných vodstev, z řek, jezer a moří. Vzpomínám si na téměř mlžný chlad a mechový pach řeky Orpe, která hraničila bezprostředně s naší zahradou a která se nás dětí dotýkala svým dechem, už když jsme ještě rozespalí sedávali v létě na terase u snídaně. Dýchala na nás čímsi jako nasládlým hrobním vzduchem a jakkoli nás matky a babičky varovaly, věděli jsme, že tento den bude zase patřit řece. Černé řece Orpe, která si podivně temně a beze světla tekla mezi zvětralými a mechem porostlými kameny.

Mezi dvěma řekami, mezi řekami Orpe a Diemel, získal kdysi jeden můj obchodně zdatný prapradědeček venkovský pozemek, kterému se říkalo "nepřízeň". Prapradědeček se tímto názvem tehdy neznepokojoval. Viděl pouze sílu a užitečnost vody, velkého množství vody, která jeho pozemek obtékala. Tato voda znamenala peníze - tak to alespoň viděl můj prapradědeček. A tak na této "nepřízni" vybudoval továrnu na výrobu papíru, kterou poháněla, napájela a čistila voda - černá voda řeky Orpe, která vtékala do továrny a tam se vydávala na svou podzemní pouť. Tu a tam vypěnila v kotlích, nahromadila se u stavidel, provalila se a potom zase zmizela v tunelových systémech, vykřikla jako vodní pára a nakonec tiše, černě a nevyzpytatelně odtekla pod zchátralým, mechem porostlým mostem pryč - s lehce nasládlým pachem, který je v mé vzpomínce pachem hrobu, ale dozajista pocházel ze škrobu a lepidla, které se v továrně používaly k výrobě papíru.

Pro nás děti, nebo možná jen pro mě, bylo nepochopitelné, jak se z této černé vody mohl stát papír. Papír, který se v naší domácnosti vyskytoval všude. Papír, na který se psaly nákupní seznamy, jasně bílý papír, na který jsme malovali. A když jsme otevřeli knížku, aby nám z ní předčítali, tak to byl týž bílý papír, který se na nás díval, bílý a možná dokonce ještě bělejší než jindy, aby na něm černá písmena co nejvíce vynikla. A tento bílý papír byl vyroben z černé vody. Nechápal jsem to. Ale můj prapradědeček to chápal. A proměňoval proudy černé vody na papír a papír na peníze.

- - -
Na druhé straně "nepřízně" tekla řeka Diemel. Tekla, ukrytá před našimi dětskými zraky, za balíky papírových odřezků, dělnickými baráky a snad metr vysokou hrází. Ale přesto byla tady. Byla to řeka plná šumů. Zatímco černá řeka Orpe před našima očima tiše a nehlasně klouzala podél roklinatého břehu jako neosvětlený film, byla řeka Diemel přítomná svými šumy. Řeka Diemel, to bylo neustálé šplouchání, bublání a šumění, plynoucí z veselého neklidu hravé vody. Řeka stříbřitě a světle stékala po terasovitých stupních jako po schodech. Každých dvacet, třicet metrů byly navršeny malé kamenné valy, hráze, které voda šplouchavě slézala a které rozdělovaly řeku na řadu koryt. Byl to odkrytý, otevřený a velmi spořádaný tok, téměř cosi jako vodní zahrádka v nějaké zahrádkářské kolonii. Ale z této vodní zahrádky zněla, tryskala a šplouchala živost vody. A spojovala se s šuměním vysokých topolů, které stály na břehu, rovněž přísně uspořádané, vysázené podle pevného geometrického schématu, a svými stříbřitě zelenými listy šelestily ve větru. Vzpomínám si na pach řeky Diemel, který k nám vanul ve dnech, kdy vítr měnil směr a my jsme si hráli ne na zahradě, jak bylo dovoleno, ale navzdory zákazu na haldách papíru nebo na vrbách na břehu řeky v blízkosti hráze. Byl to pach stříbřité vody a topolového listí, vlahý, a přece podivně jalový pach, který na jazyku zanechával pachuť, mdlou pachuť, která byla v rozporu se svěžestí větru a vody.

- - -
V řece Diemel, ve zkroceném, terasovitém toku řeky na jednom konci "nepřízně", jsme se učili plavat. Tam jsme dělali první tempa, poprvé předpažovali a rozpažovali a dávali svou nahou hruď všanc vodě, s důvěrou, že se voda chladnou rukou nezmocní našich dětských srdcí, ale že nás pokojně a vlídně obejme, že nás ponese a nestrhne do hloubky.

- - -
Divné je jen to, že můj strach z vody rostl tím více, čím lépe jsem uměl plavat. Čím více různých plaveckých stylů jsem se naučil, čím jistěji a snad dokonce i elegantněji jsem je ovládal, tím se můj strach zvětšoval. Plaval jsem bezpočet štafetových závodů, mnoho let jsem tvrdě trénoval nejrůznější discipliny a nakonec jsem se specializoval na maratónské plavání volným stylem. Pravidelně jsem trávíval ve vodě půl dne, tak dlouho, až se pleskající rytmus zabírajících paží, nádechy nad vodou, sténající výdechy pod vodou a čtyřčtvrteční takt zabírajících nohou staly nekonečně monotónní doprovodnou hudbou mého života. A to i na pevnině, kde mi tento rytmus pulzoval v uších jako nějaký druhý, nadřazený srdeční tep, srdeční tep jakéhosi obsáhlejšího organismu z vody, těla a síly.

Ale můj strach se den za dnem zvětšoval. Strach, dostavující se během posledních kroků k okraji bazénu, strach při prvním pohledu na vodu, ve které se zrcadlila tribuna s řadami diváků, kteří chtěli vidět závod plavců. A my, kteří jsme vedle startovních bloků ještě jednou nabrali vodu do dlaní, abychom si opláchli obličej, jsme věděli, že to bude zápas, boj o přežití, ve kterém budeme úplně sami proti vodě, každý z nás jednotlivě. Věděli jsme, že první ponoření do vody bude skokem do velké samoty, že nebude nic a nikdo, kdo by při nás na kilometrech, které nás čekají, stál. Prvních čtyři sta, pět set metrů se náš pohled možná tu a tam ještě zatoulal na sousední dráhu a na soupeře, mlátícího rukama do vody, ale pak už jsme plavali naslepo, hlavu pod vodou. Existovaly už jen záběry pažemi, kmitání nohou a nic než voda, vzdálenost a dech. Stávali jsme se částí onoho nadřazeného organismu, jehož přesné tepové frekvence bylo nutné dosáhnout. Pouze toho, kdo přesně vystihl a udržel pravidelný tep vodního živlu a podle tohoto tepu se pohyboval, přijala voda jako část sebe samé. Kdo byl však příliš pomalý nebo příliš rychlý, kdo se chybnými tempy nebo ukvapeným dýcháním dostal mimo tep, toho voda nepropustila dál, proti tomu se zatvrdila a uzavřela. Stala se jakousi stěnou z vody, proti které člověk marně krauloval, ať už příliš rychle, nebo příliš pomalu, zuřivě či zoufale. Byl ztracen v nemilosti vody, která ho nechala kraulovat na místě, která ho vtáhla do neproniknutelnosti.

Přeložila Yvona Vašíčková

O autorovi a díle
Hamburčan John von Düffel prokázal sílu svého vypravěčského stylu již ve svém úspěšném románu Vom Wasser (O vodě, 1998), z něhož přinášíme úryvek a kde ukazuje na příběhu vzestupu a pádu jedné podnikatelské dynastie zároveň vývoj jednoho celého století. Také v románu Houwelandt (2004) vypráví příběh několika generací jedné rodiny; jeho nejnovější próza Hotel Angst (Hotel Strach) zavádí čtenáře na italskou riviéru. Autor bude číst z románu O vodě 29. března od 19 hodin v pražském Goethe-Institutu; českým hostem večera, který je součástí desátého ročníku Pražských literárních setkání, bude spisovatelka a překladatelka Radka Denemarková.

Snímek Katja Sonnenberg