Marta Boučková: Starší si někdy ze své minulosti staví pomník

HN: Jak by měla vypadat spolupráce starších a mladších zaměstnanců?

Ideální představa, jak by to ve firmě mohlo a mělo fungovat, je jedna věc. Druhá pak, jak to v pracovním životě ve skutečnosti probíhá. Nicméně klasický ideál staršího pracovníka by měl vypadat asi takto: od mládí se zapracovával, stoupal po kariérní křivce směrem nahoru, sbíral vědomosti, dovednosti. A pak se ocitne v situaci, kdy ho mladší na jeho místě vystřídají a on jim odevzdává své zkušenosti. Je téměř předurčen stát se jejich poradcem nebo konzultantem.

HN: A jaká je skutečnost?

Ne každý starší pracovník je ochoten zkušenosti předávat. Ne každý je toho schopen. Mnohdy o to nemá zájem vedení firmy. Někdy se dokonce stává, že ve firmě ani takové zaměstnance nenajdete. Mladí lidé, kteří mnoho let studovali, často nemají zájem o moudra svých starších kolegů. Spíš je zajímá praxe a popřípadě atraktivní profesní vzdělávání v cizině. V jejich myslích je zkušenější člověk častokrát nositelem zastaralých myšlenek.

HN: Nicméně se určitě v praxi setkáváte s věkově různorodými týmy. Jaká atmosféra v nich panuje?

Těžko vyslovit nějakou tezi. Je to hodně individuální. Roli tu hraje atmosféra ve firmě, postoj vedení. To by v ideálním případě mělo hledět zejména na dosažené výsledky a výkony víc než na věkové ukazatele. Druhá věc jsou samotní zaměstnanci, které bych v tomto případě nečlenila na věkové kategorie.

HN: Jak by se zaměstnanci měli členit?

Spíš na týmové, systematické hráče a dynamické, akční typy. Zatímco ti první se dokážou domluvit na společných postupech a cílech. Lépe přijímají i nabízená školení nehledě na věk. Druzí mají pro firmu význam hybného prvku v pracovním procesu. Někdy jsou však obtížněji zvládnutelní a netvoří s ostatními homogenní celek. Obě skupiny jsou ale pro firmu důležité.

HN: Dá se říct, kdo je dominantní - mladí nebo staří? Kdo z koho má "strach"?

V dobrých kolektivech by nemělo docházet ke stresovým situacím, v nichž by mladší, či naopak starší pracovníci měli pociťovat strach. Strach o místo, protože už dosáhli padesátky. Nebo že starší nikdy nepustí "k veslu" ty mladší. Ze své zkušenosti vím, že spousta pracovníků starších padesáti let vůbec neprahne po řídicích funkcích a stresech z toho vyplývajících. Klidně přenechají tento prostor mladším. Naopak jsou spokojeni s tím, že se v práci mohou soustředit na své, specifické úkoly. Takže představa starších, kteří nepustí k rozhodování mladší, je spíše falešný mýtus.

HN: Kde není místo pro boj mezi mladými a staršími?

Obecně v těch firmách, kde hraje prim společný vytčený cíl, není mnoho prostoru k negativním a stresujícím faktorům. Navíc se, a to zejména ve větších společnostech, mnohokrát klade důraz na možnosti uplatnění různých věkových kategorií.

HN: Mladí by nejraději pracovali s mladými. Ale generace padesátiletých se ještě necítí na odchod do důchodu. Má elán, dostatek zkušeností, které mohou být pro daný podnik užitečné a prospěšné...

V současnosti opravdu dochází k zajímavým, až paradoxním úkazům. Kdysi bylo všem jasné, kdy přichází čas na "zasloužený odpočinek" a jak má toto životní údobí vypadat. Dnes to ale nevědí ani ti starší.

HN: Jak to?

Dříve bylo zřejmé, že se v důchodu budete věnovat spíše práci na zahrádce, procházkám, knihám, krmení holubů... Když se dnes zeptáte generace padesátníků, jak si důchod představují, odpovědí: "Nijak! Budu pracovat, jak dlouho to půjde." Je v nich touha vydržet co nejdéle, realizovat se v práci a svůj životní rytmus moc neměnit.

HN: A další paradoxy?

Když jsem o nich mluvila v souvislosti se staršími, tak musím zmínit kategorii mladých manažerů, kteří naopak přicházejí s představami, že po čtyřicítce už pracovat nebudou.

HN: A co chtějí dělat?

Užívat si života. O co větším tempem pracují teď, o to intenzivněji a co nejdřív plánují dobu, kdy v práci skončí a budou se realizovat podle svých představ.

HN: Každý ví, že i když je padesátník plný elánu, zdraví mu už neslouží jako dříve...

Jistě jsou tu jistá zdravotní rizika spjatá s věkem. Nikdo nemůže překročit vlastní stín. Mnohdy mají elánu dostatek, ale nějaký zdravotní problém je může zabrzdit, zdržet od práce.

HN: Když si chce zaměstnavatel udržet perspektivní zdravé pracovníky do vyššího věku, co proto může udělat?

Není už dnes výjimkou, že firmy nabízejí svým pracovníkům řadu sociálních a relaxačních programů. Ve své praxi jsem se však setkala s tím, že mladší o ně nejeví až tak velký zájem. Radši by dostali finanční odměnu. A někteří starší jsou z podobných benefitů rozpačití.

HN: Proč?

Když jim firma nabídne třeba lázně, okamžitě to v nich vzbudí podezření a začnou za tím hledat nějaký skrytý záměr nebo zašifrované poselství: "Určitě mě vedení už odepisuje, připadám jim starý." Nebo úvahy typu "jen vytáhnu paty a oni si najdou mladší náhradu...". Je jasné, že tímto stylem si zdraví neupevní. Namísto relaxace přicházejí stresy, podezírání, pochybnosti.

HN: Je dobře, když mladí dávají přednost penězům bez ohledu na relaxaci, péči o zdraví?

Ne. Sice nepociťují potřebu aktivně na svém zdraví pracovat, ale začínat s tím v padesáti je už trochu pozdě. Dlouholeté přepínání sil se určitě někde odrazí. Celé kouzlo spočívá v umění relaxace. Zní to jednoduše, ale realizace pokulhává. Společnost tlačí všechny zaměstnance k maximálním výkonům, nelítostně je ždímá, nutí udržet tempo, vykazovat známky mládí - jak tělesného, tak psychického.

HN: Jak zdravě stárnout? Jak se vyrovnávat se změnami v práci souvisejícími s věkem?

Kdyby tak někdo znal univerzální recept...! Ale rozhodně je důležité nezastírat si realitu. Jde o to najít si vlastní cestu, jak se důstojně vyrovnat s tím, co nás potkává. Včetně věku, změn na pracovišti, vnějších okolností. A hlavně - mít náhradní scénář, počítat s tím, že může dojít ke změnám, a vědět, co nám případnou mezeru vyplní.

HN: Čeho by se starší měli v práci vyvarovat?

Neměli by si stavět ze svých minulých úspěchů pomník a nostalgicky k němu vzhlížet. Stále je třeba zkoušet nové věci, nedat se odradit zažitými klišé o generaci padesátníků a starších a jít novými směry.

Autorka je spolupracovnicí redakce

Marta Boučková (39 let) spolupracuje s firmami jako externí poradkyně pro oblast interpersonálních vztahů a komunikaci v týmu. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor psychologie. Ve své psychologické praxi v První pražské partnerské poradně pracuje s klienty, kteří řeší krize manželské i osobní.