Reformy určují penzijní pojištění i v zahraničí

Systém penzijního připojištění spojený s důchodovou reformou řeší naprostá většina zemí. Jde o bolestivou záležitost, a tak například Němci přiznávají, že jejich reforma má velké mezery. Státní peníze by prý nemusely vystačit. Švédský systém zase staví na solidaritě a slovenský penzijní systém ještě zásadní změny možná čekají.

Německá nejistota

Německý důchodový systém se počátkem letošního roku dožil pyšných padesáti let. Na rozdíl od roku 1957, kdy zavedení takzvaného "dynamického" důchodu pro lidi představovalo jistotu na stáří, dnes ale velká část obyvatelstva s jistotami v penzi již příliš nepočítá. Přinejmenším pro ty, kteří jsou mladší 43 let, totiž nejnovější reforma německé vlády znamená pracovat déle, nebo mít méně peněz.

V současnosti je sice hranice odchodu do důchodu teoreticky 65 let, z nejrůznějších důvodů ale lidé ze zaměstnání odcházejí dříve, a prakticky tak průměrný věk činí 63 let. To by se do budoucna mělo změnit. Podle změn, které v březnu schválil parlament v Berlíně, se od roku 2012 totiž tato hranice začne postupně zvyšovat až na 67 let.

Ten, kdo je ročník 1947, tak bude moci do penze odejít jeden měsíc po svých 65. narozeninách, u ročníku 1948 to bude o dva měsíce déle a tak dále. Od roku 2024 se věková hranice bude zvyšovat ještě rychleji - ročně o dva měsíce, takže poprvé do důchodu v 67 letech půjdou lidé v roce 2029.

Vyšší hranice odchodu do důchodu ale není to jediné, co Němce na důchodovém systému trápí. Stále větší obavy mají také z toho, zda vůbec dostanou od státu dost peněz. Podle studie Zajištění na stáří v Německu 2007, kterou provedla banka Postbank, tak "velmi velkou důvěru" ve stabilitu důchodového pojištění neměl nikdo z dotázaných, třetina důvěru nemá "vůbec žádnou". Pochybnosti měly především ženy, které se dokonce z 18 procent bojí i chudoby.

Možností, jak se připojistit, mají Němci hned několik. Základem každého takzvaného zajištění na stáří je samozřejmě zákonné důchodové pojištění, na které každý zaměstnanec odvádí 19,5 procenta své hrubé mzdy. Další alternativou u mnohých firem bývá jakýsi podnikový důchod, kdy spoří zaměstnanec a zaměstnavatel dohromady, nebo státní penzijní připojištění, takzvaný Riester-důchod, který nese jméno bývalého ministra sociálních věcí Waltera Riestera. Lepší zajištění na penzi v neposlední řadě stát umožňuje prostřednictvím nejrůznějších úlev, jako je například výhodnější daňová sazba na kapitálovou životní pojistku.

Pokud by ale došlo na nejhorší a důchod na důstojný život v Německu přece jen nestačil, má zhruba každý šestý Němec v rukávě ještě jedno eso: vystěhovat se do ciziny, kde se dá žít levněji.

Švédská solidarita

"Švédský penzijní model se řadí mezi nejvíce inspirativní, a má proto co říct i českým ekonomům," říká Jaroslav Šulc z VŠFS, bývalý náměstek několika penzijních fondů. Ze švédského systému čerpala v minulém volebním období ČSSD.

Penzijní systém ve Švédsku, coby představiteli vyspělých sociálních evropských států, je založen na solidaritě a velké odpovědnosti státu. Podle řady studií totiž není demografický vývoj země tak negativní jako v ostatních evropských státech. I přes tuto štědrost však probíhá od roku 1999 ve Švédsku systémová reforma. Zavedla přenesení odpovědnosti za odvádění příspěvků částečně i na zaměstnance, minimální věkovou hranici pro odchod do důchodu na 65 let.

Slovenské obavy

Inspirací k připravované penzijní reformě v Česku by mohla být i ta slovenská. Od roku 2004 byly spuštěny některé změny v důchodovém systému (pravidelná valorizace důchodů, postupné prodlužování odchodu do důchodu na 62 let), o rok později byl zaveden tzv. třípilířový systém.

Největší význam má druhý pilíř představující kapitálovou spořící složku. Tu zajišťuje osm důchodových správcovských společností. Každá z nich spravuje tři důchodové fondy lišící se očekávanou výnosností a mírou rizika. Vstup do druhého pilíře je povinný pro Slováky, kteří k 1. 1. 2005 nedosáhli věku 16 let. Pro starší osoby je však výběr pilíře nepovinný, jakmile do něj začnou platit, není cesty zpět.

"Slovenská reforma je jedna z nejradikálnějších ve střední Evropě v tom, že do soukromého povinného pilíře směruje odvody ve výši devíti procent mzdy," říká Ondřej Schneider, šéf institutu ekonomických studií FSV UK.

To, zda slovenská reforma dopadne dobře, se ukáže, až první "reformní důchodci" dosáhnou důchodového věku. Zapřisáhlým odpůrcem slovenské důchodové reformy je ale premiér Robert Fico. O možných změnách systému ve středu proto jednala slovenská vláda. Navrhuje snížení odvodů do fondů z 9 na 6 procent. Dále chce umožnit zhruba 400 tisícům lidí z celkových asi 1,5 milionu, pro které je podle analýzy resortu práce a sociálních věcí druhý pilíř nevýhodný (zejména jde o osoby starší 40 let), z něho vystoupit.