Katharina Hackerová: Nemajetní

Televizor trůnil na nízkém hnědém podstavci, na podlaze se mihotaly stíny padajících věží, lidí, kteří se oddělovali od fasád a skákali do záhuby. Na jídelním stole stály sklenice a talíře nejméně pro třicet hostů, ale většina nepřišla. Ginka koupila odpoledne tři láhve ginu a basu citronád, -- pro ty, co potřebují něco silnějšího než víno, podotkla a ukázala na Jakoba, který byl pozvaný poprvé. Ráno se vrátil z New Yorku, ještě včera byl ve Světovém obchodním centru, ostatní se kolem něj kupili, jako by patřil k přeživším, a kladli mu otázky, na něž neodpovídal; nesoustředil se. Isabella se vytratila do Ginčiny pracovny, aby zavolala Alexe, ozval se záznamník a Isabella přemítala, kde Alexa s Klárou tráví dnešní večer. Při pohledu na televizi, sluchátko s Alexiným krátkým vzkazem v ruce, se Isabella málem rozplakala. Připadalo jí absurdní oplakávat lidi, které nezná, a spoustě jiným mrtvým nevěnovat ani slzu. V Ginčině kanceláři stála malá, šedivá pohovka s ošoupaným koženým potahem, jeden polštář se posunul, někdo se pokoušel smazat skvrnu, jak prozrazovala podlouhlá světlá šmouha. Sedla si, krátce zaváhala a rozvázala si boty, nohy si natáhla na opěradlo, chtěla zavřít oči, jen na pár minut, když někdo zaklepal, a vešel Jakob, nenuceně se posadil vedle ní, nohama se mu skoro dotýkala krku. Už si nevzpomínáš, konstatoval. Bez zvědavosti si prohlížela nazrzlé vlasy, trochu měkce řezaný obličej, plné tváře, vedle nichž působila ústa menší a které vyvažovaly silný nos a vysoké čelo. Vypadal dobře nebo rozhodně příjemně. Nevzpomínala si. Na starém stolečku s tenkými nožkami stála sklenice vody se třemi odkvetlými růžemi, stonky už ztmavly, v lesklé vodě plaval list, jako zvětšený. Ginka něco volala, volala ji nebo muže, který vzal Isabellu opatrně za ruku, podržel ji ve své, trochu vlhké ruce a čekal. Freiburg, pomyslela si Isabella. Bez ohledu na překonané kilometry, roky a nesčetná rozhodnutí, kroky, vyvrhla paměť vzpomínky, na kmeny stromů zvlhlé deštěm, holé a tmavé v soumraku, na prosekané křoví, jako rozdrbané po bouři, která ovšem nemohla proniknout tak hluboko do lesa, strmý výstup na Bromberg, kde v létě pod buky rostla tráva jako na pasece, protože mezi stromy byly mezery, jako by si každý z nich chtěl uchránit vlastní klid. Udiveně vyslovila jeho jméno. Jakob. Vybavila si procházku před deseti lety, les, soumrak a vlhko, zmatek, který jí vedl ruku k ruce Jakobově, ačkoli věděla, že se vrátí ke svému milenci, k zpustlému a ponižujícímu svazku. Pootevřenými dveřmi dopadal pruh světla přesně na tři růže.

Jakob se klidně nadechl a vydechl, tvář měla ještě pořád hladkou, jaterní skvrna se možná trošičku zvětšila a krk působil měkce, byl by ho rád políbil. Bez ostychu opětovala jeho pohled, tehdy v lese měla strach a dala se odvést do jeho špatně vytopeného studentského pokoje. Pochopil, že na něho nečekala.
Do dveří vstoupila ve svých botech na jehlách a s bolestivým výrazem v tváři Ginka. Když dvojici objevila na pohovce, vyprskla smíchy a zavolala na ostatní něco, čemu nikdo nerozuměl.
Doma se Isabella znovu marně pokoušela stihnout Alexu. Televize běžela, letadlo se dokonalou, přímou linkou blížilo k druhé věži.

Druhý den ráno byla v kanceláři první. Zapnula počítač, otevřela okna, po včerejším dešti vypadal dlážděný chodník svěže, zato cihlové oblouky nadzemky působily matně, jako by mdle klimbaly v očekávání vlastního rozkladu. Na Isabellině stole ležely návrhy, které včera vytiskla, aby je ukázala Andrasovi a Petrovi, nedošlo k tomu, písmena majitelů firmy Panier&Tarnow modře, rázně zářila pod jejím názvem: Domovní řád - Správa berlínských domů. Měla tyhle drobné zakázky, které lezly oběma mužům na nervy, ráda, firemní štítky, brožury, dopisní papíry, vizitky. Hotovo. Malé rybky, které také sypou. Chyběla už jen brožura.

Ve dvanáct hodin, když Petr konečně dorazil, si udělala polední přestávku. Zašla na Hackescher Markt, který byl méně živý než jindy v tuhle dobu, ale kavárny a restaurace měly otevřeno, uvnitř seděli turisté, očividně nerozhodní, mají-li pokračovat v programu prohlídky, nebo ne. Všude noviny s fotografiemi. Isabella, v polodlouhé úzké sukni a teniskách, šla až k Oranienburské ulici - před synagogou stálo víc policistů než obvykle --, obrátila se a konečně odbočila do Rosenthalerské. Nebe bylo zatažené, ulice i výlohy matné, chodci jakoby schovaní za tenkou clonou, jako by člověk musel vyčkávat, snad se i schovávat, a co si má myslet, s jakým obličejem má běhat po světě? Isabella zastavila před obchodem s obuví, aby se zkontrolovala v zrcadle, kde její obraz nejevil žádné hnutí mysli. Z vlasů si stáhla gumičku. Světle hnědé, středně husté vlasy. Tvář neprůměrná jen proto, že je moc dokonalá, rovnoměrný, bledý ovál. Nos zmáčkla nalevo a napravo. Vedle ní, jako by ze země vyrostla, stála holčička, napodobila ji, pak se na Isabellu zašklebila a odběhla, v drobounkých růžových balerínách. Isabella se podívala na vlastní boty a vešla do obchodu. Prodavačka zvedla mrzutě hlavu, odstrčila otevřené noviny z pultu a nechala je bez zájmu spadnout na zem, lhostejná k dalšímu pádu těch, kteří na snímku ztuhli ve vzduchu. V osm hodin, řekl Jakob, na ni bude čekat u Anděla zkázy, a problém, napadlo Isabellu, není v botách, nýbrž v tom, jak se v nich pohybuje. Dala si přinést pár s nízkými podpatky tvaru půlměsíce, úzké a protáhlé, matné, nerovnoměrné hnědočerné barvy. Na nártu měly zleva doprava černou gumičku; Isabella klapala po tenké, nové podlaze, která už byla poškrábaná, sem a tam před zrcadlem, -- mám dneska večer rande, řekla, a ... - Dneska večer? ujistila se prodavačka, jako by Isabella mluvila o pohřbu. Jak nesmyslná představa, že by se jako ve špatném filmu místo Jakoba mohl objevit, šaty páchnoucí slámou, freiburský milenec, který se k ní tak málo hodil. Stejně jako Jakob by ji hned poznal, protože se od svých dvaceti skoro nezměnila, protože jí tvář zůstala hladká, nevinná.

Přecházela dál před zrcadlem, pohled upřený na nohy. Prodavačka přihlížela, zkřížila nohy v dlouhých, úzkých látkových kalhotách, pohrávala si s vlastními botami, růžovými, na vysokých podpatcích a se zlatým broukem místo spony, šklebila se a mlčela. Zapomněla pustit hudbu, ale jaká hudba se pouští v takový den? A venku jako by se auta pohybovala pomaleji než jindy. Za výlohou jelo dítě na kole, matka držela pevně nosič. Jakob v nejmenším nepochyboval, že se dnes večer setkají, u Anděla zkázy, a tak dál. Dál se uvidí. Nemusel to říkat, už se neusmíval, zato Ginka zavřela s chichotem a důraznou ohleduplností dveře. Půlměsíční podpatky klapaly po podlaze, hudba by teď pomohla, rytmus, sentimentální píseň, prodavačka zamířila k pultu, shýbla se k stereu, půvabně se vytáhla z pasu, nohy prohnuté, jen zadeček vyčníval, blůza se vykasala, odhalila kus zad, takřka bílých, velmi štíhlých, pod nimi lehký oblouk tam, kde začínaly hýždě, hladké a pevné. - Vypadají super, vážně, pronesla prodavačka lhostejně.

© Suhrkamp Verlag
Frankfurt am Main, 2006
přeložila Veronika Dudková

O autorce a díle
Německá spisovatelka Katharina Hackerová (*1967), z jejíhož románu Nemajetní přinášíme ukázku, studovala filozofii, dějiny a judaistiku na univerzitách ve Freiburgu a v Jeruzalémě.
Hrdinové její knihy Isabella a Jakob se setkají opět po letech, 11. září 2001 - na jedné party v Berlíně. Zamilují se do sebe, vezmou se. Naskytne se jim možnost odstěhovat se do Londýna, kde Jakob nastoupí místo v právnické kanceláři, Isabella odsud dále pracuje pro berlínské grafické studio a užívá si svůj londýnský život v období plném napětí, před vypuknutím války v Iráku. Oba mají vše, co potřebuje mladý a úspěšný pár, a přesto zůstávají s prázdnýma rukama. Bezradní, toužící, neschopní zasáhnout, přihlížejí, jak jim život ubíhá...
Za román Nemajetní získala autorka loni na frankfurtském knižním veletrhu prestižní ocenění Deutscher Buchpreis 2006. 23. dubna od 19. hodin z něj bude číst v pražském Goethe-Institutu.

Snímek © Renate von Mangoldt