Nedávno jsem byl v Madridu a maloval tam na pódiu kongresové haly. V hledišti sedělo tři tisíce sedm set psychiatrů. Malířská performance se konala při zahájení jejich evropského kongresu na téma umění a věda. Na obraze dvakrát tři metry jsem pracoval tři a půl hodiny. Kameraman přenášel živě každý můj tah na velkoplošné filmové plátno. Výsledek byl pro mě moc zajímavý z mnoha důvodů. Normálně dělám na obraze několik měsíců. Časový limit na provedení toho, řekněme madridského plátna, mě tentokrát donutil změnit způsob práce. Předcházela dlouhá příprava. Pak tři a půl hodiny euforie a koncentrace, práce s velikou energií a v omezeném čase popoháněna energií plné haly.
Jsem rád, že jsem to podstoupil. Druhý den, absolutně namožený, ale nebývale nabuzený, jsem přemýšlel, o co vlastně šlo. Situaci rozebírám dodnes. Obraz byl totiž o energii, barvě a prostoru, i když měl jasné téma pelotonu cyklistů křižujících plátno z rohu zrození na věčnost. Odpadly komplikace, vymýšlení si, různé "parádičky a piruety z dlouhé chvíle" - sdělení bylo jasně srozumitelné - podprahové. Z toho vyplývá, co dělám dnes. Uvažuji a zkouším, jak tato nově objevená kritéria uplatnit v ateliéru - v samotě a samozřejmě bez publika.
V této době dělám na více věcech najednou. Připravuji monografii, velkou retro výstavu a několik společných expozic doma i ve světě, mj. ve Spojených státech a Německu. Na Akademii výtvarných umění učím sedmnáct budoucích umělců, takže si mohu dopřát ten přepych, kdy se mi moje do prostoru vypuštěná úvaha vrátí formou dialogu v několika verzích, což mě nutí průběžně revidovat vlastní postoje.
