Tomio Okamura: Chyba, která mě poučila

Když jsem začal před více než deseti lety podnikat v cestovním ruchu a dovážel desetitisíce asijských turistů do České republiky, napadlo mě stát se také sám sobě dodavatelem. Mít pro klienty vlastní restaurace, zaměstnat si své průvodce, vozit je svými autobusy. Přál jsem si tak kontrolovat kvalitu služeb a očekával jsem i navýšení obratu své společnosti.

Japonští turisté jsou známí svojí zálibou v nákupech. Čeští průvodci toho využili a místo prohlídky Prahy je neustále vodili po obchodech. Na nich pak vymáhali tučné černé provize. Podobně vydírali i restauratéry. Nedáš? Nepřivedeme ti žádnou skupinu. Žádali mnohdy až polovinu z útraty mých turistů. Když jsem se proti tomu ohradil, začali mne průvodci vydírat. Dobře věděli, že japonsky mluvících profesionálů je nedostatek. Nejprve jsem toto jednání bezmocně toleroval.

Až po několika měsících mne napadlo zaměstnat rodilé japonské průvodce. Své kamarády jsem přemluvil, aby za mnou přijeli do Čech, začal je učit česky a zaměstnal jsem je. Neuměli sice výborně jazyk, ale úplně tím přestalo okrádání turistů. Zkušenost s restauracemi mne přišla mnohem dráž. Po mém startu se na mě začali lepit různí majitelé restaurací, kteří mi nabízeli podíly za to, když jim budu posílat turisty.

Takto jsem skočil na lep dvěma mladým podnikatelům a spolu jsme otevřeli celkem pět restaurací po Praze. Já měl za úkol dodávat skupiny, což jsem poctivě dennodenně dělal, a oni řídili restaurace. Investice mě přišly na více než deset milionů korun. Po roce jsem se začal logicky ptát, kdy se něco bude vracet. A tehdy to začalo.

Najednou mi přestali brát telefony, pořád se vymlouvali, že restaurace nic nevydělávají. Přitom jezdili luxusními auty a bydleli v krásných bytech a domech.

Přibližně po dvou letech našeho podnikání mi najednou začaly chodit obsílky od exekutora.

Přišla i další upozornění. Zavolal jsem si raději přímo na finanční úřad a málem jsem se položil.

Naše firma měla dluh téměř 14 milionů korun. Podobné to bylo i s nedoplatky na sociálním a zdravotním pojištění. Restaurace byly přitom pořád plné. Ptal jsem se tedy společníků, co to má znamenat. Opět se jen vymlouvali. Tehdy jsem začal tušit, že jsem se stal obětí velkého podvodu. Pohrozil jsem svým spolupodnikatelům trestním oznámením. A chtěl jsem z firmy odejít. Pokusili se mne nadále vydírat. Dokonce jsem přistoupil i na to, že jim nechám všechny své investované peníze a nic nechci zpět, jen odejít ze společného podniku.

Moje renomé mi připadalo mnohem cennější než vymáhat svoje peníze. Společníci se potom restaurací obratem zbavili.

Tato zkušenost mne přišla velice draho. A definitivně mě vyléčila z mé japonské naivity. V podnikání už věřím jenom sám sobě.