Judith Kuckartová: Kaiserstraße

Říkali mu malý Böwe, i když měl metr sedmaosmdesát. Často znejistěl pod některými mužskými pohledy nebo úsměvy žen. Čtyři měsíce před maturitou opustil gymnázium s výborným vysvědčením, přestože byl při vyučování většinou příliš líný na to, aby zvedl ruku, jíž si ve své zadní lavici podpíral bradu, a přihlásil se, když znal správnou odpověď. Jednoho březnového rána, zatímco se ve všech třídách učilo, si v sekretariátu prostě vyzvedl své vysvědčení. To bylo před třemi lety. Ještě když bral schody po dvou, slyšel skrz dveře hlasy učitelů, cítil v nose jako ostatně celých devět let před tím zápach starých jablek a čistících prostředků a znovu si na chodbě všiml hřebíků, které vyčnívaly z drolící se omítky a léta nahrazovaly věšáky na šaty. Spočítal si průměr: jedna celá čtyři. Dokonce z tělocviku a výtvarné výchovy měl jedničku. Ředitel pod vysvědčení rukou připsal, že Böwe je inteligentní, nadaný ve sportu, loajální, snadno se pro vše nadchne, ale je nestálý.
Proč odcházíte zrovna teď? Copak máte v hlavě už jen ten svůj fotbal?
Böwe pokýval hlavou.
Jste dobrý hráč, Böwe. Chcete snad vyzkoušet první ligu? Hodilo by se to k vám, Böwe. Fotbal vychází zevnitř. Hodně intuice, hodně citu, hodně vášně. Rahn! Walter! Nechcete hrát jako oni? A navíc s maturitou?
Böwe zavrtěl hlavou.
Tak jaké máte tedy důvody?
Böwe se zahleděl z okna. Jeho spolužáci hráli dole na hřišti na antuce fotbal. Viděl, jak Schor-sche Szymanski utíká, koleno omotané obvazem, pod nímž se jistě skrývala naprosto zdravá noha. Szymanski fauloval, plival kolem sebe, dál se dral dopředu a tělocvikář, který je učil také francouzštinu, nechal píšťalku neužitečně se pohupovat na břiše. Jako minulý týden. Minulý týden s nimi Böwe ještě běhal, i když byl nachlazený, stavěl se do cesty, vyhlížel každou skulinu. Szymanski fauloval s pravidelností kukaček. Pak další pěkná přihrávka na Böweho, Böwe střílí, míč se odráží, ale vrací se opět k němu. Dva protihráči, jeden z nich Szymanski, se spolu s ním vrhají na míč. Böwe musí po míči skočit, nezasáhne ho však ani přímo špičkou, ani plně nártem, ale vypálí ho, jak nejlépe to jen jde, vykopnutou nohou do levého rohu, zatímco jeho pravá ruka vystřeluje a vrazí Szymanskému do břicha. Pískot, učitel nechce gól uznat, ukazuje na Szymanského na zemi, který se kroutí tak, jako by měl právě porodit.

Jen proto, že jsem ho chytil za košili, pane učiteli?, ptá se Böwe klidně. Pane učiteli, vy si z nás střílíte. Böwe, odpovídá učitel, vy tady nemáte co hlásit. Kdo je chudý a dostává stipendium na školné, nemá právo tu něco vykřikovat, ani slovo, Böwe, rozuměno? Böwe napřahuje ruku, a najednou před sebou vidí matku v továrně u pásu v modré nylonové zástěře, jak vyhlazuje hrany dětských plastových vaniček. Zarazí k facce rozmáchnutou ruku, změní její pohyb a zastíní si oči, jako by ho ozařovalo slunce. Stáhne přitom rty a taky na chvilku zadek a jde. Hej šéfe, volá za ním ještě brankář jeho družstva, hej šéfe, co je?
Böwe se šel obléci, pak domů a rukou, která chtěla praštit, sepsal dopis ministerstvu školství a výchovy, a pak jej vpředu v obchodě s potravinami přepsal dvěma prsty bezchybně na stroji. Večer jej vzadu za obchodem v bytě, který si pronajali, předložil matce. Plakala, a pak jej podepsala.
Böwe, ptal jsem se vás na důvod, řekl ředitel.
Srdeční důvody, odpověděl Böwe a jeho tvář vypadala při téhle lži, na které bylo i něco pravdy, tak jak bude vypadat za dvacet let.
Takže kvůli děvčeti?, řekl ředitel.
Ano, kvůli děvčeti. Takové intimní tajemství se mu jako záminka hodilo - někdy nastane okamžik, kdy se jeden naučí to, co někdo jiný neovládne za celé roky.
Tak to vám mohu dát pouze jednu radu. Pověste si kalhoty jenom tam, kde bude viset i váš klobouk, pověděl ředitel.
Böwe se stal obchodním cestujícím s pračkami.
Ten samý den, kdy opustil školu, se přihlásil jako učeň u Fritze a Franze Lockových. V Lockově kovozpracující továrně a firmě na výrobu praček. Rychle se naučil pravidla, která potřebuje znát obchodní zástupce s pračkami, aby ho pustili přes práh.
1. Obchod je osobní vztah mezi dvěma lidmi.
2. S humorem nejdál dojdeš.
3. To, co dáš jako dar, změní se ve zisk.
4. Prosby zákazníků mají přednost: Důležitější je získat si přízeň než uzavřít obchod.
5. Pro neúspěch sice může existovat důvod, ale nikdy ospravedlnění.
6. Každý zákazník se nejprve musí zbavit svých ne, než řekne ano. Tedy: Nejprve mu položte všechny otázky, na něž může odpovědět ne, aby je vyčerpal, a pak proti nim postavte nejúčinnější slůvko prodeje: Proč.
7. Kdo rychle myslí, může poroučet. Kdo váhá, musí poslouchat.
8. Prodej začíná, když zákazník řekne ne.
Böweho vedl jeden starší prodejce, který ho naučil, jak se obratem před cizími dveřmi změnit v tajemného svůdce. Naučil se ptát ve správný moment: Jste vdaná? Máte děti? Nejste z Bádenska? Ano, ano, podle hlasu bych řekl, že jste z jihu. Často už v tu chvíli seděl u stolu nějaké osamělé hospodyně, upíjel vodu nebo kávu, chválil bůhvíjaké zatvrdlé sušenky a odsunul je zároveň s tou větou stranou, aby měl prostor pro prospekty. Rychle pochopil, že prodej je vztah mezi dvěma lidmi, z nichž jeden, prodejce, musí mít nápady, o nichž si ten druhý, zákazník, myslí, že na ně přišel sám.

- - -

Zahlédl ji už na nástupišti, s tvářičkou, která by se mu vešla do dlaně a která byla možná trochu starší než jeho, ale možná, že ne. Její tvář byla velmi bledá, ale jinak než Lizina. Leo Böwe si v té chvíli něco přál a hned zapomněl co.
Dobrý večer.
Tiše se zeptala, zda také nekouří a posadila se k jeho stolu. Měla černý flaušový svetřík, jehož rukávy si vyhrnula až k loktům a odhalila tak běloučké ruce. Teprve pak si svlékla rukavice. Odhrnula si vlasy, blonďaté, ale s nádechem barvy popela, kolem krku měla korále ze slonoviny přiléhající těsně k hrdlu. Jeho švagrová byla také blondýna, ale žloutkově blond. Prodávala boty a byla to celkem hloupá osoba. Pokud ovšem žena cestuje sama jako tato, je jistě inteligentní.
Dala bych si sklenku vína. Jižního, řekla číšníkovi.
Když Böwe vyhlédl oknem, blyštěl se venku Rýn. Pozdní podzim. U domů podél trati zahlédl jen málo lidí. Hrbili se, protože bylo větrno. Žena si ještě jednou pročísla vlasy a teprve nyní zahlédl, že má náušnice, červenooranžové jako blinkry auta, když chce odbočit. Odložila si hnědou fotografickou brašnu na bíle prostřený stůl a objednala si ovomaltinu.
K vínu?, optal se Böwe.
Piju ovomaltinu, odpověděla, abych vyrostla...
... a byla vyrovnaná, doplnil Böwe heslo z reklamy. Plachý úsměv, který se mu přitom vloudil do obličeje, zběžně zakryl rukou. Bude se muset oholit, povšiml si, když si dál nerozhodně mnul bradu. Poslední sluneční paprsek dopadl mezi dvě sklínky s vínem a na snubní prsten na Böwesově ruce.
Zítra jsou dušičky.
Leo Böwe se narodil 10. května 1935 o půlnoci, čtyři měsíce a dva dny po Elvisu Presleym a dva roky poté, co Hitler nechal spálit knihy. Četl málo. Ale jedna kniha byla jeho biblí. Vlastně ji vytáhl z regálu v nějakém knihkupectví jen kvůli názvu: "Tajuplní svůdci". Když ji otevřel, okamžitě pochopil, že v ní vůbec nejde o sex. Než ji vrátil zpět, začetl se a nepřestal ani když už šel ke kase. V příštích týdnech se kniha stala zdrojem jeho poznání. Po večerech, když Liz poslouchala rádio, seděl Böwe vedle ní na gauči, kolena přitažená k bradě, špičatý nos zabořený do knihy jako zobák zvědavého ptáka a učil se rozumět tomu, proč ženy s oblibou kupují zboží v červeném obalu, proč muži kouří doutníky, proč si žena koupí jen zřídkakdy šaty, které se jí skutečně líbí, proč je pánské oblečení stále ženštější a strach z bank stále větší, proč volíme tu či onu politickou stranu a proč si lidé nově čistí zuby i před snídaní.
Občas z knihy Liz předčítal. Zívala. Její znuděnost ho brzy otrávila. Ale dvě řady hezkých, malých, bílých zoubků, které mu jako tajné perly při zívnutí ukázala, ho zase usmířily.
Kam cestujete?, zeptala se žena s milou tvářičkou.
Do Frankfurtu.
Služebně?
Ano.
Kde pracujete?
Kde pracuji, zopakoval Böwe a nadechl se. Často cestuji, hlavně v poslední době, řekl.
Já také, odpověděla žena proti němu s pohledem upřeným z okna.

© 2006 DuMont Literatur und Kunst Verlag
Köln
přeložila Lenka Housková

O autorce a díle
Autorka a režisérka Judith Kuckartová (*1959) studovala literární a divadelní vědu. Žije v Curychu a v Berlíně. V nakladatelství DuMont Literatur und Kunst Verlag vyšly mj. její román Lenas Liebe (2002), soubor povídek Die Autorenwitwe (2003) a nejnověji román Kaiserstra#223#e (2006), z něhož přinášíme ukázku.
Román provází hlavního hrdinu Lea a jeho dceru Jule Böwe po dobu padesáti let jejich života. Pět zastavení vyznačuje současně pět zlomových bodů v historii republiky: 1957, 1967, 1977, 1989, 1999. S proměňující se zemí se mění i její obyvatelé. Je to nejistá kariéra - neboť prodat se dá skoro vše, pračky stejně tak jako ideje, hodnoty a politické názory...
Autorka vystoupí 5. 5. v Praze na knižním veletrhu Svět knihy od 10 hodin v Literární kavárně v rámci programu "DAS BUCH" - prezentace čestného hosta veletrhu.

Snímek © Renate von Mangold