Když před několika týdny vystoupila vláda s návrhem své daňové reformy, bylo otázkou, co se stane mediálním centrem celého sporu. Zatím se zdá, že kamenem úrazu by se mohlo stát zdanění stravenek. Jedna věc dosud příliš popularizována nebyla, neboť jde o téma zjevně ezoteričtější než stravenky - ministru financí Kalouskovi se podařilo (dle kuloárních zpráv přes jistý odpor vlastního úřadu) prosadit návrh novely zákona o dani z přidané hodnoty pro financování výzkumu a vývoje (VaV) z evropských zdrojů.

K široce sdílenému a z nejvyšších míst oficiálně (byť nonverbálně) posvěcenému názoru, že Kalousek je politická jednička, by se měli připojit i čeští vědci. Podpora ministra je pro intelektuála věc jistě obtížná - ale tady nejde, kolegové, o to, s kým byste rádi jeli na prázdniny, tady jde o poměrně velké peníze.

Moc pěkné 22. místo


Podíváme-li se do statistik, uvidíme, že se české týmy dosud na evropském výzkumu podílely zcela nedostatečně. Jako skoro ve všem, co se týká školství a vědy, jsme v EU na pěkném 22. místě, obklopeni zeměmi, které na vědu a výzkum vynakládají vesměs menší procento státního rozpočtu než my. Náš státní rozpočet tedy financuje výzkum, který z nějakých důvodů není schopen získávat peníze zvenčí.

Buď jsou čeští výzkumníci mimořádně neschopní (může být), nebo je český výzkum mimořádně nejapně uspořádán (což jistě je), ale také tu může být zásadní překážka byrokraticko-ekonomická. U výzkumných projektů hrazených z EU totiž DPH není uznatelným nákladem, a kdo dostane evropské peníze, je nucen rezervovat peníze na úhradu DPH z vlastních zdrojů na úkor režie. Čím větší projekt by vám EU zaplatila, tím víc peněz si musíte uškudlit na DPH.

Bdělí strážci našich daní tak účinně brání přílivu bruselských peněz s rozšafným odůvodněním, že když si (některé) vědecké instituce a vysoké školy dosud peníze na úhradu DPH nějak sehnaly, ať si je shánějí dál. Výsledkem je zcela zanedbatelný zisk pro státní rozpočet (odhaduje se na 50 milionů ročně) spojený s evidentní ztrátou, nemluvě o tom, že se tu z veřejných zdrojů veřejně odměňuje neschopnost.

Rozpočet nakonec získá víc


To všechno Kalouskův návrh umožňuje řešit: DPH se bude vracet, pokud podle pravidel poskytovatele nemohou být prostředky na podporu VaV použity na úhradu daně. Přijdou-li do republiky peníze dosud zablokované povinností odvádět DPH, zvýší to i příjmy do státního rozpočtu (například přes odvody na sociální a zdravotní pojištění nových zaměstnanců) rozhodně víc, než kolik dělá současný výnos z DPH (a to ani neuvažujeme o tom, že by snad evropské výzkumné projekty a nové týmy mohly být opravdu k něčemu dobré).

Stravenky versus DPH


Ani tahle reforma není bez kazu, neboť svět má obecně k dokonalosti daleko: ti, kdo už v uplynulém účetním období DPH zaplatili, mají smůlu. Neměli být zbrklí.

I když reformní balík možná neprojde kvůli stravenkám, tato drobná reforma by přežít měla. Setrvalé řeči politiků o podpoře vzdělávání a výzkumu jsme si zvykli vnímat jako obvyklý papalášský žvást, a tak nám nedochází, že se to opravdu děje.

V dubnu probíhala série mírně dramatických jednání o výši státního rozpočtu na VaV na léta 2008 - 2010. Nezbytnou součástí tohoto rozpočtu jsou i prostředky na kofinancování evropských projektů - neporoste-li rozpočet, můžeme buď rezignovat na evropské peníze a financovat jenom to, co už máme rozjeté, anebo si naopak schovat peníze pro evropské projekty a utlumit to, na čem česká věda pracuje dnes. Nakonec ministr Kalousek podpořil návrh Rady pro výzkum a vývoj (RVV) na zvýšení rozpočtu na rok 2008 o další miliardu. Peníze na výzkum a vývoj se tedy zvyšují přes všechny škrty a úspory - jde o jedinou kapitolu státního rozpočtu, která roste jak v absolutních číslech, tak relativně.

K čemu to všechno bude?


Co s dlouholetým přílivem státních (a bruselských) peněz náš výzkum dělá, je jiná věc. Zatím se nezdá, že by se jeho produkce a kvalita významně zvyšovala. Trochu to dá rozum (dostane-li vědec dvojnásobek peněz, vypatlá dvojnásobek chemikálií, ale nevyprodukuje dvojnásobek výsledků - to by muselo být nejmíň dvakrát tolik vědců, a na to zase nárůst prostředků nestačí), trochu to je důsledek bizarní organizace české vědy.

I v tomto ohledu jako by začínalo svítat (RVV už schválila první verzi "cílů reformy systému vývoje a výzkumu") a zároveň se schyluje k bouři, na kterou česká věda léta čeká: dvaadvaceti (!) ministrům, předsedům a ředitelům resortů, kterými tečou miliardy na 104 (!) národních výzkumných programů, začíná jít o peníze a těm bystřejším jako by to už začínalo docházet. Ale to už je jiná pohádka.


Autor, profesor biologie, je předsedou odborné komise Rady pro výzkum a vývoj