Alexander von Hohenstein: Warthegau: Deník z let 1941/42

18. prosince 1940 / středa
Wokroso

... Před snídaní objednán meziměstský hovor k landrátovi do Wokrosa. Hlásím příjezd a dozvídám se, že jsem očekáván. Do odjezdu vlaku mám ještě čas dát se oholit. Elegantní holičský salón je součástí hotelu. Polští holiči mě obsluhují se vší parádou... Nevycházím tu ve Warthegau z příjemných překvapení. Na tak dobré služby nejsme ve staré říši, kde si člověk musí k holiči přinést vlastní mýdlo a ručník, zvyklí.

Cesta k příměstské dráze vede opět ulicí Adolfa Hitlera, která tu působí průměrným velkoměstským dojmem. V noci silně sněžilo. Kolem uší mi sviští ledový vítr. Brodím se proti němu dosud neodklizenou, půlmetrovou vrstvou sněhu přes "Německé náměstí". Na jeho opačném konci stojí tramvaj, elektrika. Patří příměstské dráze. "Nevím, jestli se dostaneme až do Wokrosa," prohodí průvodčí. "Tady ve městě napadlo jen trochu, ale v kraji leží přes metr sněhu. Silný vítr nadělal na cestách vysoké návěje. Ze všech obcí nasadili odklízecí čety. Snad to zvládnou." Ve vymrzlém voze to moc povzbudivě nezní. Po značném čekání konečně odjíždíme. Chodníky v Hohensteinské ulici lemuje po obou stranách vysoký plot s ostnatým drátem, za nímž se míhají nuzně zachumlané postavy, Židé. Tu a tam se otevře pohled i do postranních ulic, v nichž navzdory sněhu a zimě panuje čilý ruch. Projíždíme litzmannstadtským ghettem. Na dohled od sebe stojí ozbrojení příslušníci SS, u bran pak dvoučlenné hlídky. V jednom místě spojuje dva obytné bloky přes ulici holý, velice ošklivý dřevěný most s nezvykle vysokými, nepřerušovanými schody. Příbytky za plotem vypadají velmi nuzně, lidé špinavě a zanedbaně. Dozvídám se, že na svobodě nežili a nevypadali o nic lépe. Polský Žid prý se s tím německým nemůže co do způsobu života, chování a kultury ani zdaleka měřit. K tomu se zatím nevyjadřuji, chci počkat na vlastní dojmy a nahlédnout do zákulisí. Navíc si ve všem zásadně tvořím úsudek sám. Cesta ghettem trvá notnou chvíli. Jak jsem pochopil, mají tu Židé obchody. S vývěsními štíty a cedulemi uvádějícími cenu zboží. Sníh asi milosrdně zakryl nejednu vadu na kráse. Tu a tam zahlédnu inteligentní tvář a postavu, která se oděvem i držením znatelně odlišuje od ostatních, patrně patří k jiné kulturní vrstvě.
Konečně venku.
V hlavě teď cítím tupý tlak. Postupně se uvolní, teprve když souprava mine poslední stavení města a můj pohled klouzá po bílé, rovné zimní krajině.
Ve vesničkách elektrika staví. Zdi statků jsou buď z bílého vápence, nebo hrázděné s hliněným pěchováním. Střechy, teď zasypané těžkým sněhem, kryjí došky nebo dehet. Ve srovnání s honosnými vesnicemi staré říše to působí celkově nuzným dojmem. Na každém kroku cítíte, že jste v Polsku. Pomalinku se teď blížíme k jakémusi městečku... Tady vůz zastaví. "Zriego," zavolá průvodčí, "všichni vystupovat, dál se nedostaneme!"
To je mi ale situace! Teď stojím sám a opuštěný na zasněžené ulici cizího města.
Opodál zahlédnu zvláštní saně tažené zdejšími chundelatými poníky. Prý nájemné vozy. Smlouvám s polským kočím. Za cestu k mému cíli žádá hříšné peníze. Z toho nebude nic.
Před kasárny stojí hlídka. Oslovím ji, zavede mne k službě, ta do plukovní kanceláře. Tam mne přátelsky a velice vstřícně přivítá pobočník. Ihned objedná telefonický hovor. Trvá to dlouho... Aparát [konečně zvoní]. Na opačném konci se ozve landrát Dumpf a slibuje, že okamžitě pošle auto. Čekám tedy dál a seznamuji se s nabídkou povartských novin, se zájmem studuji místní zprávy, skýtající jistý obraz o životě a dění v nejmladší župě německé říše. Potud jsem čas jen tak nepromarnil. Po dobré hodině znovu zazvoní telefon z Wokrosa. Landrát mi sděluje, že jeho auto uvízlo v závějích a nemůže se ke mně dostat. Doporučí mi, abych dál pokračoval po železnici přes Herrensitz. Tedy vzhůru!
Za krátkou jízdu k trochu odlehlému nádraží žádá muž od saní deset říšských marek. Nastoupím. Vyhublí koníci vyrazí drobným klusem. Kousek od zastávky vidím z opačného směru přijíždět tramvaj. Počkat! Jestli se dostala až sem, mohla by už být cesta volná. Zaplatím kočímu příslušnou část peněz a ze saní zase vystoupím. Správně! Po chvilce se objeví tramvaj z Litzmannstadtu. Nastoupím a šťastně dorazím až do Wokrosa.
Když vyrážím k úřadu landráta, už se stmívá. Okresní a městské úřady sídlí v budově nemocnice. Všechna čest, polské veřejné stavby jsou velkolepé! Nad chudým okolím se vypínají přímo cize. Na ulici zahlédnu několik vzhledných městských domů ... [Úřad landráta se tu, jak musím konstatovat po příchodu, zařídil dobře.]
Landrát Dumpf je malý, šlachovitý muž kolem pětatřiceti. Úzké tváři vévodí tmavé oči neklidného, trochu pichlavého pohledu. Chová se důrazně zdrženlivě, a proto působí poněkud nevlídně. Celkově v jeho zjevu shledávám snahu zakrýt jakousi nejistotu. Tomu ještě musím přijít na kloub.
"Byl jste mi přidělen jako správní komisař. Ovšem já v tuto chvíli nemám ani jeden volný obvod."
"To je ovšem zvláštní. Pan ministr vnitra měl přece tak naspěch, abych dorazil ještě před svátky."
Situace nás oba udivuje. Rázem s jistotou vím, co jsem předtím jen tušil: že jsem byl přeložen za trest. To ovšem muži před sebou nemohu dost dobře říci. - Uvažuje. Pak se mne zčistajasna zeptá:
"Pijete rád?"
Taková otázka mne překvapí a odpovím, že jsem v podstatě abstinent a konzumaci alkoholických nápojů se nevyhýbám, jen pokud ve společnosti zásadně nemohu jinak, a i pak piji jen s mírou, protože mi alkohol nijak nechutná.
"V tom případě se hodíte pro Poniatowec! Dostanete město a obec. Obec se tady, podle polské gminy, říká správnímu obvodu. Město má zhruba 10 000 obyvatel, správní obvod kolem 45 000. Protože se plat řídí počtem obyvatel, finančně vyjdete slušně. A proč se vás ptám na pití? - Město Poniatowec řídí v současné době neplacený správní komisař Bergenfelder. Bohatý majitel mlýna, který zasedá spíš v hostinci než na radnici. Pije hrozně, ale snese také výrazně víc než běžný muž. Jeho úsloví zní "Jedna malá neuškodí". Tahle věta už je dnes pro Poniatowec symbolická. Hotové pijácké doupě. Správní obvod řídí, rovněž dobrovolně, Bergenfelderův švagr, správní komisař Schenkers zvaný Karlíček. Pije zrovna tak. Správě nerozumí žádný z nich ani za mák, tu obstarává převážně správní inspektor, kterého sem převeleli z Porýní. Když oba mlynáře odvolám, nikomu tím neublížím a vy tam můžete udělat pořádek."
Pak mi ještě objasní několik podrobností o struktuře úřadů ve Warthegau. Nakonec se dohodneme, že dnes přespím u něho doma a ráno že mne zaveze do mého nového působiště.
"Teď na svátky se vám asi neodjíždělo snadno od rodiny? Chcete se vrátit? Dám vám dovolenou a do služby nastoupíte 7. ledna."
Tento návrh radostně a šťastně přijímám. To budou naši koukat, když se tak zcela nečekaně objevím na Štědrý večer ve dveřích! -
Teď sedím v hostinské místnosti landrátova služebního bytu a zaznamenávám své dojmy. U vydatné večeře mi Dumpf sdělil, že si své funkce okresního vedoucího strany cení víc než funkce landráta, a proto si přeje být titulován "okresní vedoucí". Neskrývá, že je povoláním řezník a pro stávající funkce byl proškolen (sám říká "vzdělán") jen v kursu na stranickém řádovém hradě Sonthofen. Dumpfovi mají sedm dětí, jako varhánky. Paní Dumpfová se mi zamlouvala méně, je to zvláštní bytost. Odmítavý výraz tváře, zavilý, takřka tupý. Buď fyzicky trpí, anebo má velkou starost. K pocitu útulnosti měl večer na hony daleko. Poroučel jsem se záhy, abych byl na zítřejší, důležitý den svěží a ve formě.

19. prosince 1940 / čtvrtek
Litzmannstadt

Přišel slunečný zimní den prozářený blyštivým sněhem. Po ranní kávě mi landrát ukazuje své tři jezdecké koně. Pěkná, bujná zvířata, na něž je právem hrdý. Pěstuje jezdecký sport a dovede spojit příjemné s užitečným. Jak mi vysvětlil, mají tu v okrese trojí typ cest, silnice sjízdné autem, cesty, které zvládnete snad ještě s koňským povozem, a písečné, příp. blátivé pěšiny, ty člověk zdolá jen v sedle. V obvodě, který mi přidělil, prý jsou všechny typy zastoupeny zvlášť výrazně, takže mi landrát předem doporučuje, abych si vedle tažných koní obstaral i koně jezdeckého, když přece navíc mám jako bývalý jízdní posel pro koně smysl.
"A kdo se vám o koně stará?" ptám se, protože ve stáji i na dvoře vidím pracovat několik mužů.
"Mí dvorní židi," opáčí Dumpf. Jsem poněkud překvapen. "Ovšem, mají to příkazem. Jenže tihle holomci jsou tak líní, že potřebujete tři tam, kde by vám stačil jeden jediný muž."
"Kolik jim platíte?"
"Já vůbec nic. Platí je židovská obec. Mají pracovní povinnost. Všichni židi musejí pracovat."
To bych tedy ještě potřeboval vysvětlit, ale hovor se přeruší, protože zamíříme k okresnímu úřadu. Cestou mi Dumpf ještě vyloží, že pro nedostatek vhodných budov zatím landrát nesídlí v okresním městě Herrensitz. Tam prý je jen komunální správa okresu a okresní pokladna. "Rovnou vás tam zavezu, abyste se s nimi seznámil." .....

Herrensitz působí rozhodně lepším dojmem než Wokroso. Hned cítíte, že jste v okresním městě. Lepší domy, ne tak směstnané, celý prostor je zastavěn vzdušněji a velkoryseji...
Okresní komunální správa a okresní pokladna sídlí v běžném řadovém domě. Když jsem představen a vyřídíme pár služebních věcí, pokračujeme dál, k cíli, na nějž napjatě čekám jako dítě na Štědrý večer. n

Přeložila Veronika Dudková

O autorovi a díle
Autentický dokument s názvem Warthegau: Deník z let 1941/42, z něhož přinášíme ukázku, vyšel v Německu roku 1961 a nabízí nezvykle otevřený pohled do každodenního života na okupovaném území za druhé světové války. Autor deníku, který se skryl za pseudonym Alexander von Hohenstein, byl v prosinci 1940 pro neshody s nacistickou stranou za trest přeložen na místo starosty města a okresu poblíž Lodže. Během svého zdejšího pobytu, doprovázeného dalšími, rostoucími rozpory s představiteli NSDAP i vlastní deziluzí ze skutečné povahy německého systému a posléze ukončeného nedobrovolným odchodem ze státní správy, si o svých zážitcích vedl podrobné (tajné) stenografické záznamy.
Deník, který nyní vydává Společnost pro Revolver Revue, velmi výmluvně svědčí o tom, jak "dokonce i řádní a nikoli nekritičtí Němci podlehli vlivu národněsocialistických propagandistických hesel, a s nejlepší vůlí a pevným přesvědčením, že konají dobro, se stali výkonnými orgány utlačovatelské politiky, již sami v podstatě neschvalovali" (z předmluvy k německému vydání).