Kurt Vonnegut: Hokuspokus

Jmenuji se Eugene Debs Hartke a narodil jsem se v roce 1940. Jméno mi dali na příkaz dědečka z matčiny strany, Benjamina Willse, který byl Socialistou a Ateistou a pouhým správcem na Butlerově univerzitě v Indianapolisu, a na počest Eugena Debse z indianského Terre Haute. Debs byl Socialista a Pacifista a odborový vůdce, který několikrát kandidoval na úřad prezidenta Spojených států amerických a který získal v celých dějinách naší země více hlasů než kterýkoli jiný kandidát nominovaný jinou než jednou ze dvou největších stran.

Debs zemřel roku 1926, když mi bylo minus 14 let.

Teď máme rok 2001.

Kdyby všechno proběhlo tak, jak spousty lidí očekávaly, byl by nyní Ježíš Kristus opět mezi námi a americká vlajka by se třepetala na Venuši a na Marsu.

To zrovna!

Konec světa, událost očekávaná mnohými lidmi s náramnou radostí, nakonec přijde. Přijde velmi brzy, ale ne v roce 2000, který přišel a zase odešel. Z toho vyvozuji, že Bůh všemohoucí není moc velký fanda do Numerologie.

Dědeček Benjamin Wills zemřel roku 1948, když mi bylo plus 8 let, nejprve se však postaral, abych uměl nazpaměť nejslavnější Debsův výrok, jenž zní takhle: "Dokud je jaká nižší třída, patřím k ní. Dokud jsou jaké zločinecké živly, patřím k nim. Dokud je živáčka ve vězení, nejsem svoboden."

Nicméně ze mě, Debsova jmenovce, se stal pouhopouhý soucitný ufňukanec. Mezi 21 a 35 lety věku jsem byl vojákem z povolání, důstojníkem armády Spojených států. Během těch 14 let bych býval zabil i Ježíše Krista Samotného či Samotnou či Samotné či Cojávím, kdyby mi to nařídil vyšší důstojník. Na neočekávaném a ponižujícím a ostudném konci vietnamské války jsem byl podplukovníkem a měl jsem 1000ce a 1000ce podřízených.

Myslím, že za té války, což nebylo nic víc než kšeft s municí, existovala mikroskopická možnost, že jsem nařídil krycí palbu bílým fosforem nebo napalmem přímo na hlavu navracejícího se Ježíše Krista.

Nikdy jsem se netoužil stát vojákem z povolání, i když se ze mě vyklubal dobrý voják, pokud je něco takového možné. Nápad, abych šel na West Point, přišel stejně neočekávaně jako závěr vietnamské války, ke konci posledního ročníku na střední škole. Byl jsem vcelku rozhodnut jít na Michiganskou univerzitu, jako obory si zvolit angličtinu a dějiny a politologii, psát do tamních studentských novin a tím se připravovat na novinářskou kariéru.

Zčistajasna však můj Otec, chemický inženýr, který vytvářel umělé hmoty s poločasem rozpadu 50 000 let a který měl v hlavě samé exkrementy jako krocan nádivku, prohlásil, že bych měl radši jít na West Point. Sám nikdy nevojančil. Za druhé světové války byl příliš cenný jako myslitel přes chemikálie, než aby mu navlíkli uniformu a během 13 týdnů z něj udělali vraždícího, sebevražedného imbecila.

Ta nabídka, abych nastoupil na Vojenskou akademii Spojených států, přišla zčistajasna a v době, kdy mě už na Michiganskou univerzitu přijali. Přišla v nejbídnějším bodě otcova života, ve chvíli, kdy otec potřeboval něco, čím by se mohl pyšnit a čím by oslnil naše prostomyslné sousedy. Ti byli toho názoru, že přijetí na West Point je náramná výhra v loterii, asi jako když si vás vyberou do profesionálního basebalového mužstva.

A tak mi řekl to, co jsem já ve Vietnamu říkával pěšákům, posilám, které právě vyložily lodě nebo letadla: "Tohle je skvělá příležitost."

Kdyby byl svět bez chyby, byl bych vlastně radši jazzovým pianistou. Myslím opravdu jazzovým. Nemám na mysli rokenrol. Mluvím o té hudbě, v níž se nic nehraje dvakrát stejně a kterou světu dali američtí černoši. Hrál jsem na piano ve vlastní výhradně bělošské skupině na naší výhradně bělošské střední škole v ohijském Midland City. Říkali jsme si "Soul-ad".

Jak jsme byli dobří? Museli jsme hrát bělošskou populární hudbu, jinak by si nás nikdo nepozval. Jednou za čas jsme se ale stejně utrhli a přešli do jazzu. Zdálo se, že nikdo jiný si toho rozdílu nevšiml, nám to ale bylo jasné. Hořeli jsme láskou sami k sobě. Byli jsme u vytržení.

Otec mě na West Point neměl nahnat.

Je mi fuk, co provedl se svými biologicky nerozložitelnými plasty životnímu prostředí. Podívejte se, co provedl mně! Byl to prostě blbec! A matka souhlasila se všemi rozhodnutími, k nimž kdy dospěl, což i z ní dělá totálního trulanta.

Oba zahynuli 20 let nato, při bizarní nehodě v obchodě se suvenýry na kanadské straně Niagarských vodopádů, kterým Indiáni žijící v tom údolí říkávali "Hromový bobr". Zřítila se na ně střecha.

V téhle knize nejsou žádná sprostá slova, ani 1, kromě slov "peklo" a "Bůh"; to pro lidi, kteří by se báli, aby taková slova nezahlédla případná nevinná dítka. Tak například tu a tam použiji k popisu konce vietnamské války toto vyjádření: "když se všechno tak nevěstkovsky zdefekovalo".

Po celý dospělý život jsem ctil snad jednu jedinou ze zásad, jimž mě učil dědeček Wills, a to tu, že sprostá a nemravná slova jen poskytnou lidem, kteří se brání slyšet nepříjemné zprávy, důvod zacpat si před vámi uši a zavřít oči.

Pozornější z těch vojáků, kteří pode mnou sloužili ve Vietnamu, někdy ohromeně poznamenávali, že nikdy neužívám sprostá slova, čímž jsem se dokonale lišil ode všech, koho kdy v Armádě poznali. Někdy se ptali, jestli je to tím, že jsem tak nábožný.

Odpovídal jsem jim, že víra s tím nemá co do činění. Co víc, jsem v podstatě Ateista jako dědeček z matčiny strany, i když si to nechávám pro sebe. Proč se taky s ostatními hádat a brát jim vyhlídku na takový či onaký posmrtný život?

"Sprostá slova," vykládal jsem, "nepoužívám proto, že váš život a životy dalších lidí mohou záviset na tom, jak přesně pochopíte, co vám říkám. Jasné? Jasné?"

Z armády jsem odešel v roce 1975, poté, co se všechno tak nevěstkovsky zdefekovalo, nicméně aniž bych to věděl, cestou domů, za krátké zastávky na Filipínách, se mi podařilo zplodit syna. Jistojistě jsem si myslel, že pozdější matka, mladá válečná zpravodajka listu Des Moines Register, používá účinnou ochranu proti početí.

Zase omyl!

Nášlapné pasti, kam se podíváš.

Avšak největší nášlapnou pastí, kterou mi Osud nastražil, byla mladá a pohledná osůbka jménem Margaret Pattonová, která mi dovolila, abych se o ni ucházel a abych si ji krátce po dokončení studia na West Pointu vzal, a abych s ní měl 2 děti, to vše, aniž by mi pověděla, že v její rodině je z matčiny strany silný dědičný sklon k šílenství.

Načež zešílela její matka, která žila s námi, a potom zešílela i ona sama. A co více, i naše děti měly dostatečný důvod se domnívat, že až dospějí do středního věku, přeskočí jim taky.

Teď jsou naše děti dospělé a nikdy nám neodpustí, že jsme se rozmnožili. Pěkná šlamastyka.

Uvědomuju si, že když mluvím o své první a jediné manželce coby o něčem tak nelidském, jako je nášlapná past, hrozí mi, že budu vypadat také jako podobný pekelný vynález. Nicméně mnohým jiným ženám nečinilo potíže mít se mnou normální lidské vztahy, navíc velmi vřelé, a můj zájem o ně nebyl zdaleka jen přízemní. Téměř vždy mne neokouzlila jen jejich milostná příchylnost, ale také jejich duše, jejich inteligence, jejích životní příběhy.

Když jsem se však vrátil domů z vietnamské války, a před tím, než Margaret a její matka předvedly mně a dětem a sousedům parádní symptomy zděděného šílenství, jednal se mnou ten tým složený z matky a dcery, jako bych byl jakýsi nudný, leč potřebný elektrický přístroj, řekněme vysavač.

Přeložil Richard Podaný

O autorovi a díle

Nedávno zesnulý americký spisovatel Kurt Vonnegut (1922 - 2007) patřil k největším anglicky píšícím autorům současnosti; romány Mechanické piano, Jatka č. 5, Kolíbka či Snídaně šampionů a mnohé další se staly slavnými (a hojně citovanými) díly, jež jsou dobře známa i u nás.

Hokuspokus, černohumorný Vonnegutův román z roku 1990, z něhož přinášíme ukázku, je sestaven z útržkovitých zápisků Eugena Hartkeho, Američana, který se na otcovo přání dal k armádě, prošel vietnamskou válkou, stal se profesorem na soukromé vysoké škole pro méně talentované studenty, dostal vyhazov za protiamerické řeči a skončil ve vězení, nejdřív jako bachař a pak jako odsouzený. Když bilancuje svůj život, zjišťuje, že lidí, s nimiž se pomiloval, je stejně jako těch, které zabil...

Knihu v těchto dnech vydává nakladatelství Argo.

Snímek AP