Nastal nejvyšší čas říct si o vyšší plat

Ten, kdo něco umí a cítí, že je s ním šéf alespoň trochu spokojen, by neměl váhat: právě teď je ideální doba říct si o vyšší plat. Máte-li pevné nervy a dokážete zvednout sázky, máte velkou šanci na úspěch. Váš šéf totiž dobře ví, že za vás těžko najde náhradu, a raději připlatí.

Po letech, kdy si lidé stěžovali, jak těžké je najít práci, se teď karta obrací. Naříkají personalisté z velkých nadnárodních koncernů i drobné regionální firmy - nejsou lidi. Dělníci, technici, obchodníci, manažeři. Noviny jsou plné inzerátů lákajících do mnoha profesí. Lovci mozků bedlivě číhají na každý talent. Volných míst je nejvíce za posledních jedenáct let - téměř 120 tisíc. Nezaměstnaných naopak nejméně za posledních osm - 382 tisíc.

Brzda rozjeté ekonomiky

Po třech letech rekordní prosperity teď hrozí, že rozjetou ekonomiku přibrzdí právě nedostatek lidí schopných a ochotných pracovat. A vysoké nároky na platy těch, kdo vědí, že jejich práce je drahá. Jako vše vzácné.

Na vlastní kůži se o tom přesvědčil personální šéf Škody Auto Martin Jahn. Po dlouhých týdnech vyjednávání a výstražné pracovní pauze ustoupil odborům a souhlasil s růstem platů o 12,7 procenta. "Mají situaci dobře přečtenou. Vědí, jak těžké je lidi získat. Tady v okolí je tak nízká nezaměstnanost, že už není z čeho brát," říká Jahn. "A zdaleka se lidé stěhovat nechtějí, přestože jim nabízíme i ubytování. Nic je nenutí: sociální dávky jim zaručují slušný standard." Ve Škodovce přitom průměrný plat bez manažerů dosahuje 22 tisíc korun. Téměř o dva tisíce tak převyšuje průměrný příjem v zemi.

Když se lidi prodraží

Růst platů za první čtvrtinu roku ukazuje, že situaci správně odhadli a o vyšší mzdu si dokázali říct nejen škodováci. Platy rostly nejrychleji za poslední tři roky. V soukromých firmách o 8,3 procenta na 20 656 korun měsíčně.

Ze vzestupu se dá vyčíst, kde lidé chybějí nejvíc. Realitní boom rekordně zvedá platy ve stavebnictví - o 12,9 procenta. Příjmy realitních makléřů rostou o 9,1 procenta. Stejně rychle stoupají v hotelích a restauracích. V průmyslu o 7,6 procenta, podobně jako ve finančnictví. Průměrný bankéř už vydělává 54 tisíc měsíčně, počítačový odborník 47 tisíc a energetik přes 30 tisíc.

Firmy začne mzdový boom ohrožovat ve chvíli, kdy je nedostatek lidí přinutí zvyšovat platy rychleji, než dokážou zvednout produktivitu práce. Do tohoto bodu se zatím česká ekonomika nedostala. V průmyslu produktivita platy stále předhání.

Právě to, že platy rostou rychleji než výkon, je jedním ze znamení přehřáté ekonomiky.

Teď zrovna to prožívá země, jež má za sebou desetiletí nejrychlejšího vzestupu v Evropě.

"Začínají nám chybět lidi. Nezaměstnanost padá, je pod přirozenou mírou čtyř procent. V Tallinnu je ještě nižší. Firmy to žene ke zvyšování platů, aniž by jim rostla produktivita. Tím začnou ztrácet schopnost konkurovat," říká estonský prezident Toomas Hendrik Ilves.

Dravá pobaltská ekonomika má však, na rozdíl od české, za sebou roky růstu hrubého domácího produktu kolem deseti procent ročně.

Desítky tisíc lidí neschopných práce

Proč narážíme na nedostatek lidí při výrazně vyšší nezaměstnanosti a pomalejším růstu? Jen připomenutí: česká ekonomika rostla v první čtvrtině roku o 6,1 procenta, nezaměstnanost klesla na 6,4 procenta.

Ani jedno není evropský unikát. K přirozené míře nezaměstnanosti, za niž ekonomové považují skupinu nepřizpůsobivých lidí, již nikdy pracovat nebudou, ať je sociální systém sebepřísnější, máme ještě stále daleko. "Běžně se za ni považuje míra kolem tří až čtyř procent," říká ekonom Ondřej Schneider z Institutu ekonomických studií Univerzity Karlovy.

Jen pro srovnání: Rakousko má nyní při růstu ekonomiky o 3,5 procenta nezaměstnanost 4,4 procenta. Dánsko při vzestupu o necelá tři procenta jen 3,7 procenta lidí bez místa. A Británie 5,5 procenta lidí bez práce. Všechny zmíněné ekonomiky přitom jedou na poloviční plyn než česká.

Přes současnou euforii je tak na první pohled vidět, že česká nezaměstnanost není nijak unikátně nízká. Personalisté však oprávněné upozorňují, že mezi současnými nezaměstnanými už nedokážou najít lidi, které potřebují. Těm, kteří i při rekordní prosperitě zůstali měsíce na pracovních úřadech, chybí dvě zásadní věci: kvalifikace a motivace.

Nic neumíme a navíc nemáme motivaci

Za to, že firmy dnes nemohou sehnat lidi a musí zvyšovat platy, jsou zodpovědné předchozí vlády. Ty krok po kroku vybudovaly sociální stát, kde se zneužívají sociální dávky a mnoha lidem vynáší podpora více než práce.

Stovkám tisíc lidí se poslední desetiletí tolerovalo, aby si jen vzali podporu a zůstali doma. Nikdo je nenutil, aby si doplňovali vzdělání a udržovali pracovní návky.

"Po půl roce pasivního života už člověk ztrácí základní řád a návyky. Těžko se vrací do práce," říká profesor Iain Begg z London School of Economics, který se zabývá sociální politikou.

Lidé, kteří se s nezaměstnanými potkávají dnes a denně, říkají totéž, ale bez akademických servítků.

"Ten, kdo dlouho nepracuje, páchá zvěrstvo na svém duševnu. Cesta zpět je složitá," míní Ivana Šťastná, vedoucí sociálního odboru magistrátu v Ústí nad Labem.

Česko má téměř největší podíl dlouhodobě nezaměstnaných z celé Evropské unie: 53,6 procenta. Pro 204 tisíc ze zmíněných 382 tisíc nezaměstnaných je tak návrat do práce velmi složitý. Firmy o tyto lidi nemají zájem. Dlouhé roky a měsíce na podpoře v nich právem vyvolávají dojem, že před nimi stojí pasivní člověk, kterému se nechce pracovat, změnit profesi, naučit se něco nového.

Hledá se člověk mnoha profesí

Schopnost učit se nové věci rozhodně není silnou stránkou Čechů. Učení většinou končí výučním listem, maturitou nebo diplomem. A pak už nic.

Mezi lidmi v produktivním věku od 25 do 64 let si během života doplňuje vzdělání je 5,6 procenta lidí. To je jeden z nejslabších výsledků v Evropě.

Pravda - v Řecku jen 1,9 a v Maďarsku 3,8 procenta lidí. Tyto země však nejsou vzory, ale spíš dobré lekce, čemu se vyhnout.

V bohatých zemích, které dokážou nejlépe uspět v mezinárodní konkurenci, je celoživotní učení a doplňování znalostí výrazně silnější. V Dánsku se stále učí 29,2 procenta lidí, ve Velké Británii 28,6, ve Švédsku 32,1 a ve Švýcarsku 27 procent lidí.

I proto si tyto země dokážou držet nižší nezaměstnanost a firmy si tolik nestěžují na nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců. Lidé jsou univerzálnější a během života se dokážou přizpůsobit více profesím a vylepšit si kvalifikaci.

Tamní vlády k tomu také důsledně nutí nezaměstnané. Kdo nenastoupí ve Skandinávii do školy, nedostane podporu.

Když firmě konkuruje sociální stát

Politici neztížili firmám život jen tím, že nechali vyrůst generaci lidí, která si díky benevolentnímu sociálnímu státu odvykla pracovat.

Stát je často pro firmu při získávání nového člověka přímým soupeřem. Každý dobře zvažuje, o kolik mu práce vynese víc než podpora. Jde jen o prosté finanční srovnání. Bezpracné dávky od státu znamenají i volný čas na zábavu či ušetřené peníze za dojíždění.

Pro člověka, který má rodinu se dvěma dětmi, pak nabídka místa za 15 tisíc není nijak atraktivní. Se všemi dávkami a bonusy od státu může počítat s 16 tisíci korunami čistého. Když oba partneři zůstanou doma na dávkách, klesne rodinný rozpočet jen o dva tisíc měsíčně. Průměrný plat v zemi je sice 20 tisíc korun, nejvíce lidí však pracuje právě za 15 tisíc.

Když se do země před dvěma třemi lety hrnuli investoři, kteří zde stavěli montovny aut a televizorů, šli za levnou, relativně kvalifikovanou prací. Řada ekonomů tehdy upozorňovala, že to je pro Česko strategie na pět, sedm let. Než země zbohatne a platy vzrostou tak, že se jim továrny v Česku přestanou vyplácet a přesunou se dál na východ.

Dnes si na těžké hledání zaměstnanců stěžuje výrobce počítačů Foxconn, kolínská automobilka TPCA. A to ještě neodstartovala výrobu korejská Hyundai v Nošovicích. Možná teď sledujeme jeden ze zlomových bodů. Žádný odchod ze dne na den se nedá čekat.

Firmy zůstanou, přinejmenším do chvíle, než se jim investice v Česku vrátí. Stesky personalistů však odradí další investory od úvah o stavbě továrny. Marné shánění lidí, které dnes sledujeme, není vůbec přirozené. V Česku stále pracuje výrazně méně lidí než ve vyspělých bohatých zemích.

Důležitějším lakmusovým papírkem než žebříčky nezaměstnanosti je počet lidí v produktivním věku, kteří pracují. V Česku je to 65 procent. V bohatých úspěšných zemích přes sedmdesát procent. I v rychle se dotahujícím Estonsku se za poslední desetiletí vyšplhal z 61 na 68 procent. Kdybychom se dostali v zaměstnanosti na úroveň Švédů, mohli by si firmy vybírat z dalších 400 tisíc lidí schopných a ochotných pracovat.

Sociální stát v českém podání nedusí jen veřejné finance, ale i prosperitu firem. Ekonomice hrozí přehřátí při nižší rychlosti než v zemích s chytřejší sociální politikou, motivující k práci.

Kde vzít pořádnou chuť do práce

Co udělat pro to, aby si personální šéfové příště stěžovali, že nejsou lidi, až když se země bude řítit vpřed estonským tempem?

Konečně upravit sociální síť, aby pro každého byla i špatně placená práce výhodnější než život na dávkách. Nedovolit, aby se z nezaměstnaných stali nezaměstnatelní. Dát dávky jen tomu, kdo je ochoten vylepšit si kvalifikaci. Dobře si vybrat a přitáhnout schopné imigranty z kulturně blízkých zemí. Dát lidem jasné žebříčky, s jak vysokým platem a šancí na získání místa mohou počítat po vystudování konkrétního oboru a školy.

Do první vlny vládních změn se nic z toho nedostalo. Premiér Mirek Topolánek ale slibuje, že "skutečné" reformy teprve přijdou...