Markéta G. Pekárková: Pro workholika je dovolená spíš utrpením

Pracovitost lidé většinou vnímají kladně. "Společnost tak workholika v jeho závislosti vlastně podporuje," říká Markéta Pekárková, vedoucí lékařka oddělení pro léčbu závislostí žen.

HN: Jak poznáte workholika?

Snadno. Práce je stěžejním tématem jeho rozhovoru a neví, kdy byl naposledy na dovolené.

HN: Setkala jste se s vážným případem workholismu?

Ano, mnohokrát. Asi nejabsurdnějším z nich byla jedna velmi pracovitá žena, která se k nám dostala kvůli problémům s alkoholem. Měla agenturu dohromady se svým manželem. Při vstupním vyšetření nám prozradila, že spala doma asi třikrát v roce. Zbytek času totiž zůstávala v práci. Jejímu muži to nevadilo. Trvalo dlouho, než jsme ženě vysvětlili, že takhle žít nejde.

HN: Jak vlastně závislost na práci vzniká?

Workholiky se stávají lidé honící se za penězi nebo seberealizací. Například podnikatelé nebo vědci. Ale i novináři a jiné profese chtějí dostávat vyšší satisfakci a ocenění, touží být lepší a lepší.

HN: Jaké mívá závislost na práci důsledky?

Workholici přicházejí o kontakty, duševní i tělesné zdraví. Trpí bolestmi hlavy, nespavostí, nadváhou, vysokým tlakem, bolestmi zad a dalšími fyzickými obtížemi. Často se potom přesmyknou do jiné závislosti a končí třeba v protialkoholních léčebnách.

HN: Kdo je závislostí na práci nejvíce ohrožen?

Především mladí muži. Záleží také na zaměstnání. Nikdy jsem se například nesetkala s workholikem, který by dělal pokladníka v supermarketu. Spíše jsme tu měli podnikatele, lékaře nebo i učitelky. Často jsou to lidé bez rodiny, kteří zasvětí život práci.

HN: Proč jsou ohroženi právě podnikatelé?

Podnikatelé jsou hodně rizikoví, protože na nich leží velká odpovědnost. Nevydělávají si pravidelně. Hlavně nemají stálou pracovní dobu, a práce se tak stává neohraničenou. Člověk potom neví, kdy přestat.

HN: Co je důležité při léčbě?

Jako u ostatních závislostí je prvním a nejobtížnějším krokem si uvědomit a přiznat, že jsem závislý. Do léčebny většinou nejprve přicházejí rodinní příslušníci workholiků. U workholismu existuje jeden paradox. Ostatní závislosti jako alkoholismus, drogy nebo gamblerství, společnost odsuzuje. Pracovitost ale lidé vnímají kladně. Společnost tak workholika v jeho závislosti vlastně podporuje.

HN: Jaké kroky při léčbě provádíte?

Když už si člověk závislost připustí, je důležité zavést nějaký pracovní režim a naordinovat odpočinek. S ním je ale problém. Jeden můj pacient, lékař, sice souhlasil, že bude odpočívat, ale vůbec to neuměl. Když se díval na televizi, měl pocit, že zahálí, že by měl něco dělat a že ztrácí čas. Ono vlastně nejde donutit někoho odpočívat. Každý si na svůj odpočinek musí přijít sám. Hlavně jde o to mít rád sám sebe a věřit, že mám právo vydechnout.

HN: Doporučujete spíše aktivní nebo pasivní odpočinek?

Takhle se to právě nedá říct. Pacient se nesmí snažit zase do něčeho natlačit. Hlavně nesmí odpočívat proto, že mu to nařídil jeho psychiatr, a brát odpočinek jako svůj další úkol. Člověk závislý na práci pořád jede, pořád nad sebou práská bičem. Kdyby si naordinoval, že musí ještě stihnout tenis, vrátil by se po tenise unavený do práce a pracoval by ještě déle. Měl by zkrátka odpočívat tak, jak je to jemu samotnému příjemné. Proto se musí naučit poslouchat sám sebe. Samozřejmě je ale o něco lepší, když člověk odpočívá aktivně, než když kouká na televizi.

HN: Jak by měl upracovaný člověk využít dovolenou?

To je velmi těžká otázka. Ona i dovolená může být stresující záležitostí. Lehce se řekne: "Odpočívejte, jak doopravdy chcete." Jenže co má dělat člověk, který má rodinu a dovolená s dětmi pro něj není dobrým odpočinkem? Kdyby jel na tři týdny sám do hor, odpočal by si nejlépe. Ale to vždy nejde.

HN: Co tedy dělat?

Člověk by si zkrátka neměl nalhávat a na něco si hrát. Ideální je, když se partneři nebo manželé domluví na nějakém kompromisu, aby alespoň část dovolené každý z nich trávil tak, jak mu to opravdu vyhovuje.

HN: Máte další tipy na trávení dovolené, aby člověk nemyslel na práci?

Rozhodně si neberte mobil, diář, všechny přístroje vypněte, nečtěte noviny a zapomeňte, kolikátého je. To je ta pravá duševní hygiena. Hlava musí být úplně prázdná a člověk se má emočně přeladit. Jakákoli připomínka práce je na obtíž. Telefonát od sekretářky rázem vrátí člověka do práce a on o ní zase minimálně dva dny přemýšlí.

HN: Jak často jezdit na dovolenou?

Za týden člověk vypnout nestihne. Pro upracovaného člověka jsou ideální alespoň tři týdny.