Norman Manea: Návrat chuligána

Konečně je na místě určení, v BARNEY GREENGRASS, mezi 86. a 87. ulicí. U okna majitel, rozvalený na židli, hrb a břicho zahalené do bílé, široké košile s dlouhými rukávy a zlatými manžetovými knoflíčky. Krk chybí, hlava je obalena bílými vlasy, nos a ústa a čelo a uši vyzařují rozhodnost. Za výlohou Salam-Chalva prodavač v bílém plášti. Za výlohou Chléb-Preclíky-Housky-Vánočky vpravo, další. Pozdraví starého majitele a mladého muže vedle něho, u každého ucha jeden telefon. Přejde do vedlejší, restaurační místnosti.

Pán od stolu u zdi, vyzáblý čahoun, vzhlédne od novin. Teď přijde rutinní oslovení. "Jak se máš, hochu?" Známý obličej, známý hlas... vystěhovalci jsou za takové chvíle povděčni.

"Jak se máš, hochu, co je nového?"

"Skoro nic! The social system is stable and the rulers are wise, jak říká náš kolega Zbigniew Herbert. "In paradise one is better off than in whatever country."

Romanopisec si na básníky moc nepotrpí; štěstí, že ty verše vypadají jako próza.

"Co děláš? Co je nového tady, ne ve Varšavě?"

"Oslavuju! Devět let v ráji. 9. března 1988 jsem ztroskotal u břehů Nového světa."

"Děti milují výroční slavnosti. Barney je dobré místo na oslavy. Člověku se tu vždycky vybaví i ghetto. Oj, mein Jiidische Mame... Starý svět a starý život."

Podá mi umělohmotné desky s jídelním lístkem. Ano, pokušení ghetta: Pickled Herring in Cream sauce. Fillet of Schmalz Herring (very salty). Corned beef and eggs. Tongue and egg. Pastrami and egg. Salami and eggs. Home made chopped chicken liver. Gefilte fish with horseradisch. Drůbeží játra nejsou játra husí, ale ani americká drůbež z umělé líhně není drůbež východoevropská, ryba taky není ze Starého světa, ani vejce. Snaha tu ale je, a minulost, její náhražky jakbysmet. Russian Dressing, u všeho, Russian Dressing, Roast Beef, Turkey, Cole Slaw... Ano, mýtus identity, náhražky vzpomínek přepsané do jazyka, v němž přežíváte.

Mladý číšník, vysoký a hezký. Okamžitě slavného romanopisce pozná: "Četl jsem vaši poslední knížku, Sire." Philip se nezdá polichocen, ani dotčen tím důvěrným tónem. "Ano? A líbila se vám?" Líbila, ale míň, to musí přiznat, než ta předchozí, mnohem erotičtější.

"Dobře, dobře," stvrzuje autor, ani nezvedne pohled. "Přineste mi vejce s lososem a pomerančovou šťávu. Jenom bílek, bez žloutku."

Číšník přejde k zákazníkovu společníkovi. "A vy?" "To samé, to samé," slyším, jak blekotám.

"Jak ti připadá Barneyova kuchyně?"

Barney Greengrass se horlivě snažila napodobit východoevropskou židovskou kuchyni, ale nestačí jen přidat smaženou cibulku nebo přepsat názvy jako beigole či knisch, abyste získali příchuť minulosti.

"OK, nemusíš odpovídat. Pojedeš do toho Rumunska, rozhodl ses?"

"Nerozhodl."

"Máš strach? Myslíš na tu vraždu v Chicagu...? Toho profesora... jak jen se jmenoval? Toho chicagského profesora."

"Culianu, Ioan Petru Culianu. Ne, já nejsem stejný případ jako Culianu. Nejsem učedník transcendence, ani jsem nezradil svého Mistra, ani nejsem křesťan zamilovaný do židovky, připravený přestoupit na judaismus. Jsem jen bídný nomád, žádný renegát. Renegát se musí potrestat, kdežto já... jsem jen starý smolař. Nemůžu ničím překvapit."

"Nevím, jestli nemůžeš překvapit, ale smolař jsi byl. Podezřelý se stává podezřívavým. Ani to není žádná výhoda."

K vraždě profesora Ioana Petra Culiana došlo před šesti roky, 21. května 1991, za bílého dne v budově Chicagské univerzity. Zločin to byl téměř dokonalý: jediný výstřel, vypálený ze sousední kabinky do hlavy profesora, sedícího na umělohmotném prkénku profesorské toalety v Divinity School. Nevyjasněná záhada vraždy ovšem posílila nejrůznější dohady: vztah mladého profesora Culiana k jeho učiteli, rumunskému historikovi náboženství Mirceovi Eliadovi, díky němuž se dostal do Ameriky, vztah k rumunské obci v Chicagu, k rumunskému králi ve vyhnanství, k parapsychologii, jíž byl posedlý. Byla tu ovšem také vazba k legionářům. Železná garda, krajně pravicové nacionalistické hnutí, jejíž členové si říkali legionáři a kterou Mircea Eliade v třicátých letech podporoval, měla stoupence i v rumunské obci v Chicagu a Culianu se chystal Mistrovu politickou minulost kriticky přehodnotit.

K chicagskému zločinu, pravda, došlo přesně v době, kdy jsem v The New Republic otiskl text o Eliadově legionářském období. V důsledku toho se se mnou spojila FBI a radila mi, abych byl opatrný ve styku s krajany a nejen s nimi.

Nebylo to poprvé, co jsem to téma se svým americkým přítelem probíral. Naše hovory se v posledních měsících často točily kolem Culiana, Eliada a jeho židovského přítele Mihaila Sebastiana.

Jak se můj odjezd do Rumunska blížil, Philip stále víc naléhal, abych blíže určil povahu své nerozhodnosti a nepokoje. Nedokázal jsem to, bylo to příliš neurčité... Nevěděl jsem, jestli se tam nechci setkat se sebou samým, tím dřívějším, anebo nestrpím, aby určili mou totožnost v nové podobě, ověnčené vavříny exilu a kletbami Vlasti.

"Chápu část těch důvodů. Patrně tu jsou ještě další. Ale ta cesta by tě konečně vyléčila z východoevropského syndromu."

"Snad. Ale já nejsem na návrat připravený. Nejsem ještě dost netečný vůči minulosti."

"No právě! Po té cestě budeš. Kdo se vrátil, vrátil se vyléčený."

Dostali jsme se znovu k mrtvému bodu. Philip tentokrát naléhal.

"A co setkání s přáteli? Stará místa... Říkal jsi, že by ses s některými setkal, i když se necítíš připravený. Minulý týden jsi mluvil o hřbitově. O matčině hrobu."

Následovalo dlouhé mlčení.

"Znovu jsem se s ní potkal. Dnes ráno. Před půl hodinou. Cestou sem. Najednou seděla na lavičce. Na Amsterdam Avenue. Na dřevěné lavičce před restaurací Ottomanelli..."

Oba dva jsme se znovu odmlčeli. V 79. ulici jsme se rozešli. Philip se vydal nalevo ke Columbus Avenue, já jsem pokračoval po Amsterdamské k 70. ulici, k stalinskému paneláku, který nebyl stalinský.

Dnes zřejmě nejpřekládanější žijící rumunský spisovatel Norman Manea (*1936) vystudoval stavební institut; jako spisovatel debutoval v roce 1969 sbírkou povídek Noc z té dlouhé strany. Po ní následovalo několik psychologických próz, další povídková kniha Je říjen, osm hodin, soubor esejů o rumunské a světové literatuře, nazvaný Hloupého Augusta léta učednická, a také dva romány: Synova kniha a Černá obálka. Za druhý jmenovaný byl v roce 1986 Manea v Rumunsku napaden cenzurou a rozhodl se emigrovat. Zprvu pobýval v Západním Berlíně, v roce 1989 odešel do Spojených států. Dnes žije v New Yorku a vyučuje literaturu na tamní Bard College. V roce 2004 se zúčastnil pražského Festivalu spisovatelů.

Maneovou zatím poslední větší prací je autobiografický román s esejistickými prvky Návrat chuligána (2002), loňského roku ověnčený francouzskou Prix Médicis. Manea v něm vystupuje jako dokonalý kronikář "socialistického cirkusu, který na čtyřicet let vztyčil ve východní Evropě své šapitó". Český překlad knihy, ze které je naše ukázka, vydá nakladatelství Havran.

 Snímek ČTK