Roaming jako fenomén mobilní komunikace současnosti

Již delší dobu se rozviřuje otázka zlevnění roamingu, a tedy volání ze zahraničí přes sítě mobilních operátorů. Bylo toho již napsáno opravdu hodně, ale situace, jak se ukazuje, konečně spěje ke konci a jasnému vyřešení. Není se také co divit, že záležitost byla a je tak komplikovaná, neboť v celé věci je mnoho protichůdných zájmů, a tak lobbisté, operátoři, jiné vlivné skupiny a nakonec i politici napříč celým politickým spektrem vytvářeli nová a nová předsevzetí, závěry i zábrany. Při tom se ale jasně ukazuje, že ten, kdo chce, hledá způsob, ten, kdo nechce, hledá důvody. A proto je jistě povzbuzující nejnovější vývoj celé situace zobrazený následující tiskovou informací ze zasedání Evropského parlamentu. Cituji: "Evropský parlament 23. května 2007 velkou většinou schválil dlouho očekávanou dohodu, která napomůže "snížit ceny roamingu pro miliony Evropanů", jak prohlásil předseda Evropského parlamentu Hans-Gert Pöttering. Zprůhledněny mají být i cenové nabídky operátorů. Evropský parlament trval na promítnutí nové legislativy do roamingových cen již letos v létě, což se po posledních jednáních mezi Radou a Evropským parlamentem zdá dosažitelné. Eurokomisařka Viviane Redingová v reakci na slova představitele německého předsednictví Rady dokonce zdůraznila, že vstup nařízení v platnost by se měl uskutečnit mnohem dříve než koncem června. Po složitých jednáních mezi institucemi EU se Evropskému parlamentu v jednáních s Radou podařilo dosáhnout kompromisu ohledně výše velkoobchodních a maloobchodních poplatků za hovory (tzv. eurotarifu), možnosti volby mezi eurotarifem a jinými tarify, transparentnosti cenových nabídek, vstupu nařízení v platnost a budoucí revize legislativy."

Ceny, ceny, ceny

Evropský parlament a Rada se dohodly, že v prvním roce bude maximální výše maloobchodního poplatku za odchozí roamingový hovor 49 centů za minutu, ve druhém 46 a ve třetím 43 centů. V případě příchozích hovorů stanovuje dohoda 24 centů v prvním roce, 22 ve druhém a 19 ve třetím.

Pro srovnání dnešních cen roamingu a chystaného "eurotarifu" na trhu v České republice uvádíme několik příkladů cen za čtyřminutové hovory:

- Pokud jste volali v březnu 2007 z Německa do České republiky, pak vás poplatky za čtyřminutový roamingový hovor stály až 4,22 eura, po uplatnění nařízení Evropské komise bude poplatek maximálně 1,96 eura.

- Pokud byl odchozí hovor z Velké Británie, pak se cena za poplatky vyšplhala až na 6,44 eura za čtyřminutový hovor, s eurotarifem cena zůstává na 1,96 eura.

- V případě příchozích hovorů například do Rakouska cena za čtyřminutový hovor dosáhla v březnu 2007 až 2,28 eura, do Velké Británie pak až 3,38 eura, po uplatnění cenového omezení bude hranice snížena na 0,96 eura.

Evropský parlament rovněž vyzval Komisi, aby sledovala vývoj cen datových služeb, včetně SMS a MMS, a v případě potřeby doporučila regulaci i v této oblasti. Dohoda o roamingu by měla vypršet po třech letech, ale bude na Komisi, zda v závislosti na vývoji trhu a zájmů spotřebitelů nenavrhne legislativní úpravu prodlužující toto období.

Tarify a informovanost

Evropský parlament se zasadil o právo zákazníka přecházet mezi tarify a eurotarifem. Operátoři budou mít povinnost informovat své zákazníky o nových tarifech, a to do třiceti dnů od vstupu nařízení v platnost. Zákazníci budou mít dva měsíce na to, aby se rozhodli, zda využijí eurotarif nebo jiný roamingový balíček. Operátor bude muset zákazníkovi vyhovět do třiceti dnů od podání žádosti. Nerozhodne-li se do dvou měsíců, bude automaticky převeden na eurotarif. Vše se zdá jasné a jednoduché, ale cesta k tomuto závěru vůbec snadná a jednoduchá nebyla. Pojďme se na celou problematiku podívat trochu šířeji a pokusit se shrnout celou záležitost a také trochu objasnit regulační pravidla, která se v Evropě dnes uplatňují.

Jak to všechno začalo?

Po listopadu 2004, kdy se ujala úřadu nová Evropská komise v čele s José Manuelem Barrosem, nastoupila většina komisařů do svých funkcí poprvé. Komisařka Viviane Redingová je jednou z výjimek, která působila již v předchozí Komisi, ale měla na starosti vzdělávání, kulturu, mládež, média a sport. Pro následující funkční období jí byla dána na starost oblast informační společnosti. Po svém nástupu do nové funkce se začala zajímat hlavně o oblast mobilního roamingu. Téměř lze říci, že se do roamingu přímo ponořila s cílem vyřešit tuto problematiku. Podstata problému se zdála být jasná a srozumitelná všem, tedy i pro bruselskou administrativu. Koncové ceny, které za roaming doposud uživatelé platili, byly i v roce 2004 hodně vysoké. Snad by se dalo říci, že až nemravně vysoké. A cílem bylo je podstatně snížit. Způsob, jenž si však komisařka zvolila k dosažení cíle, příliš neodpovídal zvyklostem ve světě elektronických komunikací. Na druhou stranu je pravdou, že sama podstata problému kolem roamingu, který má nadnárodní charakter, se stávajícímu regulačnímu rámci vymyká, a vyžaduje tedy nějaké jiné řešení. Průběžně se sice způsoby měnily, ale ani jeho následné formy vůbec nezapadaly do současného světa, plného opravdu velkých investic. A současně neladí ani s tím, co sama Evropská komise doslova vnucuje celému sektoru elektronických komunikací, přes současný regulační rámec.

Komisařka Redingová již v polovině roku 2005 oficiálně varovala jménem Komise operátory jak před vysokými cenami za roaming, tak také současně před jejich netransparentností. Tedy že uživatelé nejsou dostatečně informováni o struktuře a výši toho, za co v souvislosti s roamingem platí. Ceny za volání ze zahraničí domů se v rámci Evropské unie výrazně odlišují; začínají někde na 58 centech za minutu (např. z Kypru do Finska pro finského abonenta) a dosahují cenové úrovně až 5,01 eura za minutu (např. z Malty do Polska pro polského abonenta). Tuto skutečnost negativně pociťují zejména turisté a soukromé osoby na cestách. Komise se rozhodla, že tedy podpoří národní regulační orgány v oblasti telekomunikací, které budou pod křídly skupiny evropských regulačních orgánů (ERG) koordinovat opatření týkající se průhlednosti tarifů roamingu. Komise očekávala, že takováto opatření donutí operátory k tomu, aby zákazníkům nabízeli lepší a korektnější ceny. Současně s komisařkou Redingovou se zkoumáním poplatků zabývala i Komisí zřízená a již uvedená skupina ERG (European Regulators Group), která zastupuje národní regulátory. Tato komise dospěla k závěru, že "maloobchodní roamingové tarify jsou příliš vysoké a nejsou jasně zdůvodněny". Toto je velmi významný a důležitý moment, který je nutné zde zdůraznit: I evropští regulátoři totiž ve svém zjišťování došli k stejnému závěru, že roamingové tarify jsou až přemrštěné. Jejich výše nemá oporu ve skutečných nákladech, ale výrazně je přesahuje. Po prvních pokusech v podobě varování uživatelů následovalo další opatření Evropské komise. Jde o použití metody jistého veřejného pranýřování. Toto pranýřování vzalo na sebe podobu spuštění specializovaných webových stránek. Stránky, které byly spuštěny, nabízí spotřebitelům poplatky za volání do různých lokalit ze sítí mobilních operátorů ve všech 25 členských státech Evropské unie. Cílem stránek je usnadnit uživatelům vyhledání následných podrobností, k čemuž slouží různé přímé odkazy na další stránky. Obsahují dokonce i základní rady, jak si vybírat nejlepší nabídky, a udávají i užitečná kontaktní místa při potížích. Představa Komise byla, že již vlastní otevření těchto stránek bude stačit, aby se operátoři chytili za hlavu a roaming zlevnili. Jenže to se nestalo. Operátoři ihned nastoupili i s příkladem toho, co se v roce 2001 stalo společnosti Vodafone. Ta převzala německého operátora Mannesmann a při té příležitosti chtěla nabídnout v rámci své skupiny levnější roaming. Jenže Komise jí to tehdy znemožnila, když kategoricky požadovala, aby stejné podmínky pro roaming nabízela všem operátorům bez rozdílu.

Komisařka v akci

Operátoři na toto pranýřování sice jistým způsobem zareagovali, ale ne tak, jak se očekávalo. Tak již poměrně záhy, počátkem roku 2006, začíná komisařka Redingová mluvit o potřebě regulace. Její představa již tehdy byla taková, aby regulace roamingu nebyla nařízena klasickou unijní směrnicí (direktivou), ale pomocí tzv. nařízení (regulace). Směrnice se vždy mnoho a mnoho měsíců zapracovává, takzvaně transponuje, do národních legislativ, zatímco nařízení se pro členské země stává závazné okamžitě po svém vyhlášení. A komisařka toužila dosáhnout žádaného výsledku co nejdříve. Začaly probíhat nezbytné a povinné konzultace. Na základě výsledků prvních konzultací pak Komise formulovala základní postuláty regulace, kterou se chystala následně navrhnout. Principy vypadaly takto:

- regulovány budou koncové ceny i ceny velkoobchodní;

- koncová cena za "volání z ciziny" (z navštívené země do domovské země) nepřesáhne cenu dnes běžného mezinárodního hovoru z domovské země do navštívené země;

- koncová cena za volání v rámci navštívené země se bude rovnat ceně místního národního hovoru v navštívené zemi;

- volání z navštívené země do jiné (cílové) země EU nebude dražší o víc, než kolik činí cena mezinárodního hovoru z domovské země do cílové země;

- příchozí volání v rámci roamingu bude bez poplatku pro volaného, tedy zcela zdarma.

Na první pohled tyto návrhy vypadají celkem logicky, ale po další úvaze již nikoli. Jejich naplnění by mimo jiné znamenalo, že by se ceny volání v rámci roamingu dostaly na úplně stejnou úroveň jako volání ze sítě domovského operátora, a operátoři by neměli prostor na pokrytí nákladů, které se samotným roamingem přeci jen mají. Avšak již samotná vlastní představa regulace koncových cen působila na operátory jako příslovečný rudý hadr na býka. Jistě i proto, že by šlo o nejtvrdší formu regulace, kterou v jiných oblastech mohou národní regulátoři aplikovat jen po důkladné a detailní analýze příslušného prostředí a za splnění řady konkrétních podmínek, vyplývajících ze současného regulačního rámce. Zde se náhle navrhovala nejtvrdší regulace pouze na základě jakéhosi odhadu.

Přeskočme zde určitou časovou rovinu dalšího vývoje celé záležitosti, kdy situace různě oscilovala a měnila svoji podobu. Po určité době se pak zdálo, že zainteresované strany, tedy hlavně mobilní operátoři, dokázali přesvědčit Komisi i komisařku Redingovou o tom, že regulace koncových cen není nejlepší myšlenka a že když už má být něco regulováno, tak snad jen velkoobchodní ceny. Následně se zase pomyslné váhy jako by vychýlily na opačnou stranu a Komise opětovně prosazovala regulaci i u koncových cen, a to v podobě určitých cenových špiček. A to jednak v absolutní výši, tak i ve vztahu k velkoobchodním cenám, vůči nimž by se maloobchodní ceny nesměly lišit o více než určité procento. Dění v této době, plné poměrně protichůdných deklarací, stanovisek i jen pouhých zpráv, mediálního tlaku i lobbingu, by vydalo na několik dalších článků.

Z pohledu složitých procesů při schvalování uvnitř Unie musí nařízení takovéhoto typu a připraveného Komisí schválit nejen orgány Evropského parlamentu, ale mimo něj také Rada Evropské unie. Což je orgán, který sdružuje příslušné rezortní ministry všech členských zemí Unie, do jejichž odpovědnosti vlastní roaming spadá. Takže pokud se chce návrh nějakého nařízení prosadit, musí se o něm přesvědčit jednak parlament, ale také ministři členských zemí, kteří mají danou problematiku roamingu (neboli elektronických komunikací) na starosti. Dlouho to nevypadalo na jednotný postoj, když část členských zemí, vedených Francií a Velkou Británií, prosazovala jen regulaci velkoobchodních cen, zatímco ostatní souhlasili i s regulací koncových cen.

Zajímavá situace nastala a jistý předěl se konal, až když přišel letošní veletrh CeBIT. Na něm totiž komisařka Redingová sdělila, že se jí podařilo přesvědčit ministry členských zemí o nutnosti regulace i koncových cen. A tak už prý zbývá jen několik málo spíše formálních kroků, aby nařízení mohlo vstoupit v platnost. Tedy souhlas Evropského parlamentu a Rady Evropské unie. Za povšimnutí přitom stojí, že ve výborech Evropského parlamentu byl původní návrh Komise poněkud upraven, a v některých pozměňovacích návrzích dokonce ještě zpřísněn. Navrhovalo se mj. zavedení speciálního, tzv. eurotarifu, jehož minutové ceny by byly direktivně regulovány. Přitom minutová cena eurotarifu - jak ji navrhovali poslanci ve výborech europarlamentu - měla být 40 eurocentů pro odchozí hovor a 15 eurocentů pro příchozí hovor. Byly to jistě poněkud odlišné maximální ceny oproti těm, které původně navrhovala Komise. Navíc se uvažuje o zavedení povinného, jakéhosi paušálního roamingového tarifu úplně bez minutových sazeb. Takto stanovený paušální tarif by obsahoval jak hlasové, tak i datové služby, včetně SMS a MMS. Z tohoto pohledu možná nejzajímavější přílepek, o který se postarali poslanci europarlamentu, je požadavek nasměrovaný k národním regulátorům s cílem nepřipustit, aby se zlevnění roamingu promítlo do zvýšení cen vnitrostátních služeb. Tím totiž mnozí mobilní operátoři hrozí: Že pokud budou donuceni roaming výrazně zlevnit, projeví se to naopak na zvýšení ceny národních služeb.

Evropská bludiště

Jestli někdo sledoval pouze jednostranně informační zdroje blízké Evropské komisi, mohl v té době získat pocit, že regulace roamingu již je jasná a rozhodnutá věc, na které se všichni shodují, a že schvalování v Evropském parlamentu a v Radě EU bude jen pouhou formalitou. Ukazuje se ale, že tomu tak vůbec ve skutečnosti nebylo a že různí účastníci procesu mají na celou záležitost stále rozdílné názory. Jednota prokazatelně nevládla ani mezi členskými zeměmi EU a jejich představiteli, kteří budou o všem hlasovat v rámci Rady EU. Uvedeme příklad, kdy stávající předsednická země, kterou je Německo, prosazovala vyšší (regulované) koncové ceny, tj. 60 eurocentů pro odchozí hovory a 30 eurocentů pro příchozí hovory (místo 40, resp. 15 eurocentů dle návrhu poslanců). Stav a nálada kolem hledání shody a dohody na vazbě Komise - europarlament - Rada EU byla tak stále poměrně nejasná a dynamicky se neustále vyvíjela. Představy uživatelů, že by se pozitivní dopady nového nařízení mohly projevit již tuto letní sezonu, byly tak, jak již bylo naznačeno výše, ohroženy. I kdyby vše šlo hladce, zdálo se, že by nařízení mohlo nabýt účinnosti někdy v říjnu letošního roku. To se naštěstí zatím nepotvrdilo. Vytváření dojmu konsenzu nad jednou variantou, která předpokládá pouze regulaci velkoobchodních cen, je a bylo vždy jen zbožným přáním či jednou stranou téže mince. Jenže podle jiných zdrojů to s výsledkem tak jasné a jednoznačné nebylo. Informační zdroje, jako například nezávislý EUobserver.com, si již nebral servítky a rovnou píše o roztržce mezi Bruselem a dvojicí Francie a Velká Británie, která rozdělila ministry členských zemí na dvě části, kdy se zdá, že Itálie, Německo, Estonsko, Španělsko, Irsko, Nizozemí a Slovinsko se postavily za původní návrh Komise na regulaci koncových cen, a naproti tomu Portugalsko, Rumunsko, ČR, Švédsko, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Belgie, Lotyšsko, Dánsko, Malta a Rakousko naopak podpořily návrh Francie a Velké Británie na regulaci jen u velkoobchodních cen.

A co operátoři mobilních sítí?

Jak na snahy o regulaci roamingu reagovali sami mobilní operátoři? Velice často můžeme číst různá prohlášení tiskových mluvčích či jiných zainteresovaných pracovníků. Samozřejmě se dala jejich reakce čekat a předpovědět podle očekávání: Vehementně protestovat, hovořit o bezprecedentních zásazích, neuvážených krocích i o tom, že vše je vlastně zcela zbytečné, protože o pokles cen se nejlépe postará trh a konkurence sama.

Argumenty mobilních operátorů lze asi rozdělit do následujících oblastí:

- na argumenty a stížnosti proti formě zásahu (regulace),

- na argumenty a stížnosti týkající se neopodstatněnosti zásahu (konkurence a trh vše zařídí).

U argumentů prvního typu lze dát mobilním operátorům asi částečně za pravdu: Způsob, jakým se je Evropská komise chystá zregulovat, opravdu neodpovídá pravidlům, která pro celý trh určila sama Unie. Jejich dodržování sice tvrdě vymáhá, ale zde je sama patrně i porušuje. Vše se tak jeví jako poněkud nesystémový krok a pozorovatel se neubrání dojmu, jestli nejde o nějakou účelovou objednávku. Na druhé straně je skutečností, že tradiční postupy za existujícího regulačního rámce, šité na míru národním trhům, se na nadnárodní roaming aplikují obtížně. Navíc problém s předraženým roamingem reálně existuje a je třeba ho řešit.

Opačné je to ale s argumenty operátorů, podle nichž je nejúčinnější konkurence a že roaming zlevňují sami, bez nutnosti regulace. Je pravdou, že ceny roamingu v poslední době klesají. Jenže jak moc a hlavně pro koho, to už je jiná otázka. Pro zákazníka, který v rámci roamingu volá hodně, průměrné ceny skutečně klesají. Ovšem pro příležitostného zákazníka ceny klesají jen velmi málo, nebo vůbec. Obecný postup je přitom takový, že mobilní operátoři (a nejen ti) se snaží přesunout proměnnou, tarifní složku svého výnosu z roamingu (minutové hovorné) do složky pevných plateb (měsíčních paušálů či alespoň různých jednorázových poplatků). V důsledku toho mohou i výrazně snižovat proměnnou složku, a tak argumentovat zlevněním. I když ve skutečnosti je to tak, že si své výnosy díky pevné, paušální složce přinejmenším udrží, nebo dokonce zvýší. Klidně zákazníkovi přidají i na objemu poskytnutých či nabízených služeb, jen když jim ve výsledku zaplatí alespoň o něco více. Důležité totiž je, aby v celkovém součtu na faktuře nezaplatil méně.

U mobilních operátorů mohou být názorným příkladem roamingové tarify či tarifní nadstavby, které sráží minutové hovorné někdy třeba až na nulu, ale současně zavádí povinnost platit jednorázový paušál či poplatek. Není těžké si představit, že se to vyplatí jen pro častější či delší hovory, zatímco pro kratší či příležitostné hovory z dovolené je to naopak méně výhodné či úplně nevýhodné. V těchto případech se jedná tedy o služby určené zákazníkům, kteří roaming využívají aktivně a pro delší hovory, a nikoli zákazníkům, kteří roaming využívají pouze příležitostně a jejichž roamingové hovory jsou velmi krátké. A to je také jedno z hledisek, které mobilní operátoři moc rádi nezdůrazňují.

Podívejme se v dalším na krátký příklad řešení příchozích hovorů u takovýchto tarifů u tří operátorů působících na našem území:

- O2 - služba My Europe: V rámci služby je minutová cena příchozích hovorů v roamingu (jen v šesti vybraných zemích) nulová. Zákazník ale musí zaplatit měsíční paušál ve výši 355,81 Kč s DPH.

- T-Mobile - služba Cestovatel: Minutová cena příchozího hovoru je rovněž nulová, ale příjemce zaplatí jednorázový sestavovací poplatek ve výši 34,51 Kč včetně DPH. Jinak v rámci běžného roamingu (služba Happy roaming) zaplatí příjemce za minutu v evropských destinacích 17,85 Kč (kromě Slovenska).

- Vodafone - služba Passport: V rámci služby je minutová cena rovněž nulová, ale příjemce zaplatí jednorázový poplatek ve výši 29,75 Kč (včetně DPH) za každých provolaných 20 minut (resp. na začátku a pak vždy znovu po 20 minutách). V rámci běžného roamingu (služby World roaming) je v první zóně zemí (kam patří většina evropských zemí) minutová cena příchozího hovoru 11,90 Kč včetně DPH.

Ze zde krátce nastíněného příkladu je na první pohled jasné, že příležitostným zákazníkům se pro jejich krátké roamingové hovory speciální roamingové tarify nevyplatí. Tarify Cestovatel a Passport se vyplatí až pro hovory delší než dvě minuty. Musíme mít přitom na zřeteli i skutečnost, že hovory v roamingu jsou typicky velmi krátké. Pro příklad: Když T-Mobile zaváděl svou službu Cestovatel, uváděl, že průměrná délka roamingového hovoru je do dvou minut. Vodafone nyní prezentoval 1 minutu a 50 sekund, a to pro všechny uživatele (soukromé i firemní). Takže pro tyto průměrné hovory jsou specializované roamingové tarify, jako je Cestovatel či Passport, celkově nevýhodné. Je samozřejmě skutečností, že ceny v podobě snížení průběžné minutové ceny a navýšení paušálu pobízí uživatele, aby v zahraničí volali častěji a déle. Podle provozních analýz a statistik se tak skutečně děje. A tak praktický příklad potvrdil teze uvedené výše, že jde hlavně o to, aby zákazník v celkovém součtu na faktuře zaplatil přinejmenším stejně, ne-li více. Stane-li se tak, jeho operátor mu klidně přidá i něco navíc. Jak se bude cenová a tarifní politika tuzemských operátorů dále vyvíjet, s jakými novinkami přijdou, na to si budeme muset ještě dále počkat. Doufejme jen, že to nebude příliš kruté probuzení z růžového snu do reality našich všedních dnů.

Kdo se směje naposled...

Vraťme se závěrem zpět k hlavnímu tématu článku a k otázce regulace roamingu. Parlament příslušné normy přijal a to je hlavní zpráva pro uživatele. Ačkoli regulace může svou formou a způsobem prosazení vybočovat z pravidel stanovených a vymáhaných samotnou Unií, jedno jí nelze již dnes upřít. Přinutila mobilní operátory k tomu, aby s fenoménem mezinárodních volání, a tedy roamingem spojeným bytostně i s volným pohybem lidí bez ohledu na státní a licenční teritoria začali něco opravdu rozumného dělat. V každém případě jde o proces, který zdaleka ještě nekončí. Ukazuje se více než jistě, že v krátké době či později do něj navíc zasáhnou i další hráči, jako třeba nastupující virtuální a jiní operátoři. Domnívám se také, že pak největší šance na změnu, i když asi v trochu delším časovém horizontu, přinese konkurence přicházející z prostředí VoIP. Až bude technologie založená na VoIP přítomna dostupně v každém mobilu na základním bezdrátovém připojení, ukáže se jako nepodstatné vůbec se problémem zvaným roaming zabývat.

Autor je konzultant ICT, člen Asociace nezávislých konzultantů elektronických komunikací ANEK

Poznámka redakce: Již po redakční uzávěrce zhodnotil autor aktuální vývoj následujími slovy.

Jak bylo uvedeno už v textu, dne 7. června 2007 se uskutečnilo jednání ministrů odpovědných za elektronické komunikace v zemích EU. Tito ministři schválili v Lucemburku regulaci cen volání z mobilního telefonu v zahraničí. Souhlas ministrů jednotlivých členských zemí EU byl posledním a nutným krokem ke snížení cen. Je nutno ale upozornit, že uvedená opatření se týkají pouze členských zemí EU, a tak nemůžeme zatím očekávat, že snížení cen roamingu se týká také například Chorvatska jako nejoblíbenější dovolenkové destinace. Tato země není členem Evropské unie, a proto se jí úprava netýká, i když není vyloučeno, že by ceny mohly být regulovány i zde, pokud by totiž chorvatská vláda uzavřela s EU dohodu, která by regulaci uplatňovala i na chorvatském území.