Ali Smithová: Hotel Svět

Úúúúúúúú

húúúúúúúú to hučelo to fučelo to frčelo to fičelo to byl fofr to byl sešup to svištělo do tmy a do světla dál a dál dolů a dolů to byl let to byl děs to byl pád plác plesk prásk třásk třísk říz řach bác bum buch žuch uch ch srdce v krku konec.

To byl život.

To byly chvíle.

Tak mi bylo. Pak. Konec.

Takhle to bylo; začíná to na konci. Sletěla jsem v plném létě; na stromech bylo listí. Teď je v plné síle zima (listí dávno spadalo) a takovýhle to vzalo konec, můj poslední večer, a dneska večer nejvíc ze všeho na světě chci mít kamínek v botě. Jít po chodníku tady před hotelem a cítit, jak mi při chůzi v botě překáží malý ostrý kamínek, píchá mě různě do chodidla, tak, že to příjemně bolí, jako když vás něco zasvědí a vy se poškrábete. Představte si, že něco zasvrbí. Představte si nohu a pod ní chodník a kamínek a to, jak si ho plnou vahou zarývám do kůže na chodidle nebo do kostí větších prstů na noze nebo do kostiček menších prstů nebo do nožní klenby nebo do paty nebo do bříška chodidla, díky němuž tělo drží rovnováhu při vzpřímeném pohybu po stále ještě pevném, úchvatném povrchu světa.

Když jsem teď tak, dalo by se říct, uchvátala svůj konec, když mě uchvátila nicota, chybí mi takovéhle drobné svrbění pořád. Po ničem jiném netoužím. Donekonečna se obírám drobnostmi, které by mě ještě za mého života nikdy ani na vteřinu nesvrběly. Příkladně, čistě jen pro klid duše, můj pád. Hrozně by mě zajímalo, jak dlouho trval, kolik to přesně bylo, a hned bych do toho šla znova, kdybych dostala možnost, minutu života, celých šedesát vteřin. I ve zlomku té doby bych se do toho znova vrhla vší vahou, kdybych mohla (a teď už bych skočila sama dobrovolně úúúú

húúúúú a tentokrát bych přitom počítala, jedna ovečka, druhá oveee), kdybych to mohla ještě jednou zažít, jak jsem žuchla do přízemí, z výšky čtyř pater, rozmázlá na mrť, do mrtě mrtvá. Pode mnou mrtvá země a ze mě mrtvola. Tak jsem dopadla, ta čtyři patra, to byla má smrt, rychlý průlet a nazd...

Pěkná patra, patřičně prostorná na výšku i na šířku, prostě kvalita. Nikdo nemohl tvrdit, že jsem to nezabalila na úrovni; nově a vkusně zařízené pokoje s kvalitními tvrdými drahými postelemi, v prvním a druhém patře s ozdobnými lištami na vysokých stropech, u nich parádní široké schodiště a já padala podél jeho zadní stěny. Jedenadvacet schodů na jedno patro, šestnáct do přízemku; proletěla jsem je všechny. Od jednoho tlustého koberce ke druhému je to docela velký kus, v přízemí je ovšem beton (to si pamatuju, jako kámen) a pád to byl krátký, nebyla to ani celá vteřina na patro, jak teď odhaduju dávno potom, co jsem nalítla, ulítla a slítla. Byla to docela paráda. Ten pád. Ten pocit. Pořádná řacha, za všechny prachy, na prach, v prachu.

Prach, to bych si dala, jen by se mi od pusy prášilo. Dá se přece nasbírat kdykoli, ne, kdykoli si vzpomenete, z rohů pokojů, zpod postelí, z hořejších hran dveří. Svinuté vlasy, seschlé drobky, sloupané kousíčky kůže, všechny ty slavné pozůstatky živoucích stvoření, smetí semleté na padrť, stmelené opotřebovanými, opuštěnými pavučinami, ostatky molů, cáry průsvitných muších křídel. Snadno byste si mohli (protože vy můžete, kdykoli se vám zamane, kdykoli se vám zachce) máznout ruku prachem, mnout špetičku v prstech a sledovat, jak vytváří v kožních rýhách kresbu, vaši, jedinečnou, jakou nikdo jiný nemá. Potom byste si to mohli olíznout; já bych to mohla slíznout, kdybych zase měla jazyk, kdybych ho měla vlhký, a mohla si to naplno vychutnat. Tu úžasnou špínu, špičkově uleželou, šedý odpad života, lepící se na patro, skoro bez chuti, což je pořád lepší než úplně bez chuti.

Dala bych cokoli, jen abych měla zase chuť. Jen za chuť prachu.

Protože teď, když už skoro nejsem, jsem víc, než jsem kdy byla. Teď, když jsem vzduch, nechci nic než ho dýchat. Teď, když musím navěky, haha, mlčet, mě zajímají jen slova slova slova. Teď, když se nemůžu jen tak natáhnout a sáhnout si, nechci nic než to.

Takhle to dopadlo. Vlezla jsem do, do. Do maličké komůrky zavěšené nad prázdnou šachtou, zapomněla jsem, jak se tomu říká, je pro to nějaké slovo. Kovové stěny, strop i podlaha uvnitř měly stříbrnou barvu. Byli jsme v nejvyšším patře, ve třetím; dřív tam bydleli sloužící, před dvěma sty lety, kdy v domě ještě bylo služebnictvo, potom byl v domě bordel a tam nahoře prodávaly svoje zboží levné lehké děvy, ty nemožnější nebo nemocnější, a teď je z toho hotel a každý pokoj se za každou noc platí, za menší pokoje se platí o něco míň, protože mají nižší stropy blíž ke střeše. Vyndala jsem nádobí a naskládala ho na koberec. Dávala jsem pozor, abych nic nerozlila. Byla jsem tam teprv druhý den. Snažila jsem se. Vsoukala jsem se dovnitř, abych si dokázala, že to dovedu; svinula jsem se jako šnek do ulity, šíji a týl jsem měla namáčklé na kovovém stropě, obličej mezi pažemi, hrudník mezi stehny. Dokonale jsem se stočila, komůrka se zakomíhala, lano ruplo, komůrka letěla úúúú

húúúúú až se rozsekala o zem a já se rozsekala s ní. Shora mě zmáčkl strop, zdola mě přimáčkla podlaha. Zlámala jsem si vaz, polámala záda, rozbila obličej, rozrazila hlavu. Koš kolem srdce mi popukal a srdce vyletělo. Myslím, že to bylo moje srdce. Vletělo mi do krku. Poprvé (pozdě) jsem poznala, jak chutná.

Stýská se mi po tom mít srdce. Chybí mi jeho tlukot, to, jak rozvádělo teplo po těle, to, jak mě udržovalo v bdělém stavu. Chodím tu od pokoje k pokoji a vidím postele rozválené láskou a spánkem, pak zase postele uhlazené, ustlané a uchystané, aby do nich opět ulehla těla; čerstvě, čistě povlečené postele volající s otevřenými pusami vítej, pospěš si, ulož se, spaní jde. Tolik lákají. Noc co noc otevírají pusy po celém hotelu, aby do nich vklouzla těla, sama nebo společně; všichni ti lidé s bijícími srdci, zaléhající do míst uprázdněných jinými, kteří se poděli bůhvíkam a kteří zahřívali táž místa pouhé hodiny před nimi.

O autorce a díle

Britská autorka Ali Smithová (*1962) se českému čtenáři představila poprvé v roce 2005 výborem Jiné povídky a jiné povídky. V próze Hotel Svět, z níž přinášíme ukázku, přivádí svůj osobitý styl poutající nápaditostí, poetičností, vtipem i hloubkou k ještě vybroušenější dokonalosti. Pětice hlasů po řadě vypráví v pěti časových rovinách o jednom skončeném životě. Každý promlouvá jakoby jiným jazykem, jinak zachycuje život žitý a skončený v hotelu, zmenšeném odrazu světa, poodkrývá jiné střípky skládající se do obrazu, kterému úplnou podobu dává až hlas šestý, jímž je čtenářovo vnímání. Vyprávění se čte jedním dechem jako napínavá báseň v próze, lehce plynoucí a přitom pronikající hluboko, ponechávající dostatečný prostor čtenáři, jeho pohledu a duši. Knihu v těchto dnech vydává nakladatelství Argo.

Snímek AP