Chce také zamezit tomu, aby "společným cílem jednání byl vstup Turecka do EU", jak bylo dohodnuto na prosincové Evropské radě před třemi lety.

Stačí přece stříhat


Oné zjednodušené smlouvě se přezdívá "minismlouva". Má být tenčí než Smlouva o ústavě pro Evropu, kterou v referendech odmítli francouzští a nizozemští voliči. Jak vysvětlil tajemník pro evropské záležitosti Sarkozyho strany UMP Alain Lamassoure: "Vezmeme nůžky a odstřihneme od ústavní smlouvy vše, co nebylo právní inovací (...). Zůstane z toho běžná smlouva, která bude založena na té ústavní a kterou co nejdříve schválí národní parlamenty, aby mohla začít platit v červnu 2009."

Jinými slovy, Alain Lamassoure chce z textu odmítnuté ústavy vyjmout paragrafy, které byly přepisem existujících platných smluv, a ponechat v nové smlouvě veškeré institucionální inovace.

Francouzský prezident přiznává, že "to nemůže být ústava, kterou francouzští voliči nechtěli; ale musí mít substanci". Substancí oné odmítnuté ústavy rozumí "stálého prezidenta Evropské rady, evropského ministra zahraničí, rozšíření oblastí, ve kterých se hlasuje kvalifikovanou většinou, a odkaz na základní práva".

Referendum? Už bylo


Navrhovat pro ratifikaci takové smlouvy referendum je podle něj "demagogií", protože druhé referendum ve Francii by "zničilo Evropu". A protože "Nicolas Sarkozy během své kampaně oznámil svůj záměr neuspořádat o této běžné smlouvě referendum, měly (letošní) prezidentské volby ve Francii hodnotu referenda". Rozumějme referenda o připravované smlouvě, jejíž detailní obsah dnes nikdo nezná a o níž francouzský prezident říká, že zachová podstatu smlouvy ústavní.

Jestli by ale něco mělo být napraveno, tak je to text, který byl předložen francouzským voličům v červnu 2005, nikoliv metoda ratifikace tohoto jen mírně modifikovaného textu.

Vůbec neplatí, že "všechny vlády členských států požadují ratifikaci této institucionální smlouvy národními parlamenty", jak tvrdí Alain Lamassoure. To se vždy řídilo a naštěstí i nadále řídí ústavní praxí v daném státě a rozhodnutím vlády.

Pokud jde o Francii, ústavní praxe páté republiky nesla otisk svého zakladatele generála de Gaulla. Sarkozyho UMP je nástupkyní gaullistických stran. Ale na rozdíl od ní by de Gaulle nikdy nesouhlasil s ústavní smlouvou. Volal po "Evropě národních států" a zdůrazňoval, že o smlouvách upravujících fungování evropských institucí "nestačí hlasovat v parlamentu, je potřeba o nich uspořádat referendum".

Ten, kdo drží klíče


Není ještě bohužel samozřejmostí, že v Evropské unii je přijatelná i ta odpověď, která je vůči nové iniciativě, smlouvě nebo právním aktu nesouhlasná.

Proto Nicolas Sarkozy říká, že je to on, kdo "drží klíč k vyřešení evropské krize, protože Francouzi si zvolili prezidenta, který měl odvahu zavázat Francii k ratifikaci nové smlouvy parlamentem". I proto leckdo volá po rozšíření hlasování tzv. kvalifikovanou většinou, aby souhlasit bylo v EU jednodušší a aby nesouhlasit (či vetovat) bylo obtížnější.

Je ale načase přestat vytvářet dojem, že EU je neustále v pohybu a že integrace je "vylepšována" díky každé nové iniciativě. Je načase přijmout, že odkloní-li se integrace v Evropě ze směru, jaký jí předurčuje neratifikovaná smlouva, nemusí se k němu vrátit.


Autor je zástupcem ředitele zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky