Václav Klaus mladší, ředitel populárního soukromého Prvního obnoveného reálného gymnázia (PORG), dostal nedávno od šéfa ČEZ Martina Romana stomilionový dar na rozvoj školy. V den, kdy si žáci základních a středních škol odnášejí domů vysvědčení, v rozhovoru pro HN říká: Kdyby šly peníze za žákem, bylo by tu dobrých soukromých gymnázií mnohem víc.
HN: Poznal jste v něčem jako ředitel soukromého gymnázia, že nastoupila středopravicová vláda?
Poznal. Nápor komunistických opatření do školství polevil. Pár kosmetických věcí se dokonce odstranilo nebo aspoň posunulo: mám na mysli státní maturity.
Ale stávající školský zákon má na sto třicet paragrafů a další zákony na něj navazují, takže protiproud je velice pomalý. Je to, jako by vás zalila povodeň a vy jste ji teď vymetali kartáčkem na zuby. Je to jistě i tím, že vláda je slabá.
Nicméně psychologicky je to lepší: člověk už jako soukromník ve školství nemá pocit, že je nepřítelem státu. Předtím jsem málem každý týden otevřel noviny a četl o dalším opatření nebo vyhlášce, která se nás nějak dotýká, v něčem nás omezuje, přidává nám práci.
HN: Poznal jste, že ministryně je ze Strany zelených?
Doporučují nám teď z ministerstva takové legrační kvaziekologické pořady... Naštěstí nic povinného.
HN: Jaké tři hlavní změny byste udělal, kdybyste byl ministrem školství?
Tím zcela jistě nikdy nebudu... Ale koncepční změna by stačila jediná: aby peníze do škol putovaly za žákem. Školy, které mají takový učitelský sbor nebo výukový program, že přitahují rodiče a jejich děti, by měly dostávat odpovídající množství peněz. A ty, které zejí prázdnotou, protože něco dělají špatně nebo jejich obor historicky zaniká, by jich měly mít méně.
To je zásadní - a to by stačilo. Všechno ostatní - jako třeba že bych hned zrušil pravidlo, podle nějž se smí podávat jen jedna přihláška na střední školu - už jsou proti tomu dílčí nuance.
Ve zdravotnictví by takový princip byl o hodně těžší, kvalitu lékařské péče pro jednoho pacienta můžete zvyšovat donekonečna, pořád jsou nové, dražší léky a metody. Ve školství se ale dají náklady na výchovu počítat mnohem snáz.
Neměli jsme na to, platit dětem vysoké školné
HN: Mají rodiče o školách dost informací, aby se mohli rozhodovat?
To zcela jistě. I sociálně slabí rodiče musí udělat volbu, jestli má jít jejich dítě do učení na řezníka. A myslím, že ji dělají racionálněji než školský úředník, který stanovuje kvótu na učební obor řeznictví.
Rozhodovat mají žáci a jejich rodiče svou poptávkou. Každý rok vidíte některé státní základní školy, před nimiž rodiče málem nocují, jen aby tam jejich děti zapsali. Třeba proto, že tam bude víc hodin angličtiny nebo se tam děti méně perou, protože se jim učitelé víc věnují. A dnes z toho takový ředitel státní školy nic nemá, systém není spravedlivý. Podobá se pohostinství za socialismu: když někde lépe vařili, bylo to za trest, protože kuchař měl stejný plat, jen se musel během oběda víc otáčet.
HN: Podle čeho jste si vy sám vybíral základní školu pro své děti?
Neměli jsme peníze na to, abychom posílali dítě na mezinárodní školu se školným za půl milionu. Takže jsme vybírali mezi několika školami v blízkosti bydliště. Ale věnovali jsme tomu jen o něco více času než běžný rodič.
Vybrali jsme si státní školu s rozšířenou výukou jazyků. I kvůli tomu, že tam dávají děti také ostatní rodiče, kteří nad svou volbou přemýšlejí. Prostředí je tam zdravější, dětem nikdo neubližuje.
HN: Vypovídá něco o základní škole, kolik dětí se z ní dostane na gymnázium nebo jinou školu s maturitou?
Dobrá škola se pozná podle toho, že má velkou přidanou hodnotu. Ale to se u nás skoro nezkoumá. Upřímně řečeno, často přemýšlím, jakou nějakou zvláštní přidanou hodnotu má naše škola - naší žáci jsou v 6. třídě tak šikovní, že když to úplně nezkazíme, na lékařské a právnické fakulty se v osmnácti letech dostanou.
Kdybych měřil kvalitu škol, srovnával bych původní stav a výsledek. Třeba by se ukázalo, že nejlepší škola v Čechách je v Chánově.
Přijímačky prověřují spíš rodiče, než děti
HN: Všechny školy mají začít od září učit podle vlastních osnov, školních vzdělávacích programů. Jak má rodič poznat, jestli je program dobrý, nebo ne?
Pro nás je ta "reforma" krokem zpět, k utužení. Protože máme vlastní vzdělávací koncepci, schválenou už před osmi lety. Jenže dosavadní výjimky a koncepce podle zákona neplatí, tečka. Pro naši nejnižší třídu od příštího roku musíme přidávat třeba občanskou nauku. Čili pro nás to není svoboda, ale naopak.
Ty vzdělávací programy měly spíš vytvořit iluzi, že po letech glajchšaltování dostanou školy více svobody. Pár aktivních ředitelů státních škol to k něčemu využije, něco trochu uvolní. Ale pro všechny ostatní je to čistě slohové cvičení. Jen přenesou učivo z dosavadních osnov - Ctrl C, Ctrl V - a vše poběží jako dosud.
HN: Víte, ze kterých základních škol se k vám dostávají děti nejčastěji? Mají něco společného?
Ano, mám na to excelové tabulky: odkud se hlásí, odkud se dostanou. Jsou to většinou školy, kde rodiče volí už od první třídy. Takřka výlučně se k nám dostávají děti z jazykových nebo matematických škol nebo škol placených či škol něčím specifických. Zkrátka škol, kam rodiče poslali své děti vědomě.
U našich přijímaček se pak pozná, co všechno rodiče do dítěte investovali. Ve všeobecném přehledu zjistíte, jestli mu tatínek vyprávěl o zemi, když spolu jeli autem; v češtině zase, jestli mu maminka odmala četla. Ruku na srdce: naše přijímací řízení v 5. třídě je spíš zkoušením rodičů než dětí. Častěji proto uspějí jedináčci. Nebo děti v rodinách, kde měla maminka více času a mohla se dětem věnovat.
HN: Vaše přijímací texty jsou ovšem drsné. Z uchazečů vyberete čtyřicet, vezmete je na dobrodružný víkend, kde hrají a soutěží pod dohledem učitelů. A na konci jich vyberete dvacet. Proč to tak děláte?
Hlavní váhu, asi 90 %, mají písemné testy. Takže o pořadí je z větší části rozhodnuto ještě před odjezdem na ten víkend. Kdysi jsme měli ještě ústní část přijímaček, ale tu jsem po svém nástupu zrušil. Ty děti byly velice zdatné v tom, co mají říkat: jak chtějí pomáhat postiženým dětem a jak v životě neviděly televizi.
HN: Dobře, takže teď je nalákáte, ukážete jim vysněnou školu a kamarády - a vyberete polovinu.
Já za to nemůžu. Stát nám povoluje 188 míst, takže i kdyby na 189. místo přišel malý Albert Einstein, musím na něj pustit psa, protože překračuje kapacitu povolenou státem. Při současné poptávce buď můžu místa losovat, nebo dražit nebo dělat přijímací řízení. Není stejně drsné, že dítě u jiných přijímaček jen neví, že blatouch je žlutý, a ztratí kvůli tomu bod?
HN: Jenže v 5. třídě to je drsný zážitek. Vy sám jste byl někdy vystaven takové selekci?
Máte pravdu, no... Je to samozřejmě slabina. Každoročně uvažujeme nad přínosy a zápory tohoto výběru. Pokud se nám podaří jednou otevřít novou školu a budeme moci brát skoro každého uchazeče - protože vesměs jsou nadaní, spousta z nich má samé jedničky -, pak třeba takové věci nebudeme muset dělat.
HN: Stát vám skutečně nepovolí víc než 188 míst?
Ano, to je tvrdá kvóta, určovaná státem prostřednictvím krajů.
Odpor méně úspěšných bude velmi sliný
HN: Proč vzniká tak málo kvalitních soukromých škol se školným, které je dostupné pro široké vrstvy?
To souvisí s penězi. Většina současných soukromých škol vznikla na počátku 90. let. Tehdy i soukromá škola s vynikajícím hodnocením České školní inspekce získala 90 % toho, co státní. Když k tomu vybrala mírné školné, mohla poskytovat nadstandardní služby.
Za předchozích vlád se ale nalilo do státního školství strašné množství peněz, netransparentně a na dluh. Když já dnes jako soukromník vyberu i vyšší školné, hospodařím s podobným rozpočtem jako ředitel nedaleké státní konkurence. Přitom klienti právem očekávají výrazný nadstandard. To se dělá těžko. Založit školu na zelené louce je teď velmi obtížné, i proto jich vzniká nemnoho.
HN: Před osmi lety jste říkal, že státní příspěvek tvoří asi třetinu vašeho rozpočtu a stále se snižuje. Dnes je to tedy asi kolik?
Orientačně je to stále podobné. Ale v porovnání se státní konkurencí je to méně než tehdy. Tehdy jsme od státu dostávali řekněme 90 % toho, co státní škola, teď asi polovinu.
HN: Kdyby tedy stát dal všechny peníze školám na žáky, otevíraly by se nové kvalitní školy?
Ano a mohly by být výrazně levnější než ta naše. Kdybychom skutečně dostali všechny peníze na žáka, školné nebude třicet, ale deset nebo pět tisíc korun.
HN: Většinu rozpočtu každé školy tvoří platy učitelů. Kdyby šly peníze přímo do škol, stát už by o nich nerozhodoval.
Ano přibližně šedesát sedmdesát procent peněz jde na platy učitelů. A ředitel by dál mohl mít povinnost řídit se v platech státními tabulkami. Klíčové je ale dávat peníze školám, které jsou plné, a děti o ně mají zájem. Tak to fungovalo chvíli na začátku devadesátých let. Samozřejmě se proti tomu postavily školy, které byly málo naplněné a měly strach o svou budoucnost. Na tom to skončilo. Odpor méně úspěšných bude velmi silný.
HN: Vy si ale jako ředitel soukromého gymnázia rozhodujete o platech sám.
Je to jedna z posledních věcích, o kterých si mohu rozhodovat sám.
HN. Jak těžké najít v Praze dobré učitele? Nabídnete třeba deset tisíc měsíčně navíc?
Tolik zase ne. Něčím ho ale musíme přesvědčit. Jednou za dva roky někoho od konkurence tahám, i z vysoké školy.
Peníze jsou samozřejmě strašně důležité. Zvlášť pro mladé lidi, kteří zakládají rodinu. Zabírají ale i jiné věci, jako v každém zaměstnání. My se jim snažíme dávat důvěru. Nestát jim za zadkem. Přitahují i dobré vztahy mezi učiteli a žáky. Dobrá atmosféra určitě nějakou část platu dokáže nahradit.
HN: Hledá se dobrý učitel obtížně?
Jistě. Před lety byl problém najít učitele jazyků. Teď je spíš problém s předměty, jako jsou fyzika a matematika. Britové jejich učitele musí dovážet z ciziny. Lidé z těchto profesí totiž často dostanou pětkrát tolik, když se půjdou věnovat svému oboru do soukromé firmy. Když třeba půjde chemik dělat sládka do pivovaru, vydělá výrazně víc než jako učitel na střední škole.
HN: Zaujalo vás něco na jiné střední škole, třeba v malém městě?
Teď jsem dělal předsedu maturitní komise v jednom okresním městě a dvě věci mě tam opravdu zaujaly. Moc se mi líbila jejich zkouška z počítačů. Tak jsem rovnou ukradl otázky a dal jsem tady lidem za úkol připravit to podobně.
Okresní gymnázia, zvlášť dál od Prahy, jsou velmi často na slušné úrovni. Mzdy ve státních školách tam už na poměry regionu nejsou špatné. Město té škole většinou velice fandí. Mají tam jednu. Chodil tam pan starosta, jeho tatínek, dědeček. Absolventi se tam vrátí. Česká gymnázia na tom nejsou tak špatně. Teď jsme dělali s Lidovými novinami velkou soutěž o nejlepší anglickou esej. Vyhrála to studentka z běžného gymnázia. Nechala za sebou naše studenty i ty z mezinárodních škol.
HN: Kde se inspirujete, jak gymnázium rozvíjet?
Hlavně v Americe.
HN: Amerika má nejlepší univerzity na světě, střední školy tam však za moc nestojí. Co vás na nich inspiruje?
Veřejné střední školy má skutečně špatné. Na těch soukromých, kde už platíte pár desítek tisíc dolarů ročně, ale strkají do kapes leckterou naši univerzitu. Zrušili jsme třeba dělení angličtiny podle věku a děláme ho podle znalostí. Teď to vyjde v novinách a přijde mi sem inspekce.
HN: To se nesmí?
Určitě bych musel žádat národní ústav pedagogický a sedm dalších institucí, a obhájit si to. Snažíme se také mít víc volitelných předmětů. Na amerických školách také vidíte vyváženost těch moderních, kreativních a staromódních metod. Snažíme se, aby hlavně mladší děti pracovaly samostatně. Na druhé straně, když se nenabiflujete ani jedno anglické slovíčko, žádná kreativita vám nepomůže a tím jazykem mluvit prostě nebudete.
Když je škola malá, je to velké bohatství
HN: Generální ředitel ČEZ Martin Roman vám dal 100 milionů korun na novou školu. Máte už přesnou představu, jak bude vypadat?
My se budeme snažit otevřít druhou školu. V něčem jinou, v něčem podobnou. Už jsme na ni najali jednoho člověka. V pondělí pořídíme dalšího. Ti se teď věnují akreditaci nové školy. Mezi rodiči a studenty už děláme anketu, co bychom za část těch peněz měli pořídit. Jestliže tato škola konkuruje spíš stáním gymnáziím, ta nová by měla soutěžit s mezinárodními školami. Chceme tam končit International Bacaleriat, mezinárodní zkouškou akceptovanou na zahraničních top univerzitách.
HN: Ta škola má být dvojjazyčná, se školným kolem 64 tisíc ročně. Kolik studentů budete přijímat?
Chceme tam brát kvalitní učitele z Anglie, proto ta škola bude dražší. Vedle gymnázia chceme udělat i základní školu ve stejném stylu. Až na pár výjimek tady není škola, kam by chodily české děti, a nabízelo by se jim přitom lehce bilingvní prostředí. Chceme dělat školu, kde se děti učí česky číst a psát, povídají si o Karlu IV. a Janu Žižkovi. V rámci družiny už si ale osvojují angličtinu, hrají si v ní, přirozeně si povídají o běžných věcech. Mít tam jako vychovatele Angličana, aby se připravily na přechod na gymnázium. Takové školy dnes stojí půl milionu ročně. Vidíme tady díru na trhu. Na základní škole by mělo studovat osmnáct, na gymnáziu 24 dětí.
Když je ta škola malá, tak je to velké bohatství. Atmosféra je příjemnější. Když se tady projdete, uvidíte, že jen minimum dětí má zámek na skříňce.
Václav Klaus jr.
Ředitel Prvního obnoveného reálného gymnázia v Praze vystudoval PřF UK. Po absolutoriu (1993) působil jako odborný asistent na tamní katedře sociální geografie. Zároveň učil na PORG matematiku, zeměpis, sociologii, ekonomii a volitelný předmět šachy. Od roku 1998 je zde ředitelem. Prezident Václav Klaus označil svého nejstaršího syna v několika rozhovorech za svého nejbližšího rádce. Václav Klaus jr. (38) je ženatý, má tři děti.
