Patnáct milionů dětí chodí do základních, středních a vysokých škol. Zejména základní a střední školy jsou laické, výjimku tvoří soukromé katolické školy, u vysokých škol je počet soukromých škol vyšší. Školy řídí 35 akademií (do nichž je rozděleno 95 departementů) se svými radami, v jejichž čele stojí rektor.

S Francouzskou akademií, zabývající se francouzským jazykem, nemají kromě názvu nic společného. Rady především rozdělují rozpočet a řeší personální otázky, osnovy určuje ministerstvo. Současná Fillonova vláda a prezident Sarkozy (ten předsedá schůzím vlády) připravují školskou reformu s větší autonomií škol, ale to bude teprve předmětem diskusí.

Tak zatím ministerstvo také určuje každoročně začátek školního roku a jeho konec. Trvá od začátku září do začátku července, nejpozději do 14. července. Stejně tak určuje dny volna - půldruhého týdne na svátek všech svatých na přelomu října a listopadu, dva týdny na Vánoce, stejně tolik zimní prázdniny v únoru a jarní v polovině dubna. Začátek posledních dvou prázdnin se posunuje podle toho, do které ze tří zón jsou školy zařazeny, aby se mohly vystřídat například na pobyt v zimních střediscích sportů.

Základní škola začíná od šesti let dítěte, ale většina z nich navštěvuje předškolní výchovu - mateřské školy - od svých tří let. Základní škola má pět tříd, pak se pokračuje šestou třídou střední školy (college) až do třetí, která končí první zkouškou, brevet. Následuje lycée a v něm druhá, první a terminální třída, na jejímž závěru se skládají maturity rozdělené na tři směry - vědecký (s matematikou, fyzikou, přírodními vědami), ekonomický a sociální a humanitní (francouzský a cizí jazyk a filosofie). Francouzští žáci a studenti se hodnotí dvaceti body, což je nejvyšší ocenění, na vysvědčení se píše i pořadí žáka v každé disciplíně ve třídě a dopisuje se písemné hodnocení, zejména snaživost a píle, logičnost myšlení atd.

Střední školy mají celou plejádu škol obecných a specializovaných a také závěrečné zkoušky mají různý charakter a různý stupeň úrovně podle toho, zda škola připravuje pro vysokoškolské studium či pro praktický život.

Francouzské vysoké školy jsou rozsety po celé zemi, v některých větších městech jich je víc. Jsou to jak univerzity tak specializované školy s určitým zaměřením. Například v Paříži a jejím okolí jich je 13. Nejenže tedy každá škola má své specifikum v obsahu výuky a jeho hloubce, ale také v tom, že si může zvát na přednášky kromě svých profesorů externisty z výzkumných ústavů a průmyslu. Francouzskou zvláštností je, že univerzity se nezabývají výzkumem, ale s jednotlivými instituty spolupracují a připravují pro ně odborníky, kteří po třech letech studií získávají titul bakaláře, po dalších dvou letech mastera a ještě tři roky navíc jsou nezbytné pro získání doktorátu.

Na vysokoškolské studium každý student přispívá určitou základní částkou, která se pohybuje od 150 do 400 eur ročně podle typu školy a ročníku - titul mastera tedy stojí za pět let studia 750-2 000 eur. Sociálně slabší studenti mohou získat podporu, stipendia apod., naopak na soukromých vysokých školách je studium může stát 5 000-8 000 eur ročně. Vysokoškolský systém v podstatě odpovídá současné evropské úrovni a jejímu systému.

Kromě toho však má Francie i jistou nástavbu. Jsou jí tzv. Grandes écoles, velké školy, na něž se postupuje obvykle po zakončení univerzity a také přípravné třídy, jež však může trvat i tři roky a na nichž studenti získávají nejvyšší možné vzdělání. Proto jsou přísně výběrové - studuje v nich asi 0,5 procenta absolventů vysokých škol - a jsou předpokladem k výkonu nejvyšších funkcí. K těm nejprestižnějším patří Polytechnická škola, ENA (Ecole normale dęadmnisitration) pro přípravu nejvyšších státních úředníků a další. Do přípravné třídy pro Grande Ecole, zvláště Polytechnickou školu, se mohou dostat zvláště nadaní studenti ze zvláště prestižních středních škol. Je to však hodně náročné, příprava začíná vlastně už dva roky před maturitou a pak pokračuje další dva roky. Pro označení těchto studentů se používají výrazy z integrální matematiky a tudíž pro první rok to vychází na 3/2, pro druhý 5/2 na samotné polytechnice jsou označení ještě komplikovanější podle toho, co kdo studuje, může se nazývat MPSI nebo PCSI v prvním ročníku, MP, PSI či PC ve druhém. Rovněž názvy tříd v přípravných kurzech se rozlišují podle odborného zaměření. Grandes écoles se rovněž rozlišují na Ecoles Normales Supérieures, Grandes Ecoles dęIngénieurs, neboli normální, inženýrské, dále obchodní, administrativní a samozřejmě i vojenské akademie.

To není jejich úplný výčet, ale jen základní orientace ve složitém systému, který dále spěje ke svému vrcholu. Ten představují vědecká centra a instituce, jež soustřeďují francouzskou vědu a výzkum podle oborů či vůbec podle svého vlivu a získávaných prostředků. Neboť stále hovoříme o veřejném, tedy státním školství a vědě dotované státem.

Vrcholek této pyramidy představuje CNRS, Národní centrum vědeckého výzkumu, které zaměstnává 26 tisíc pracovníků a jehož rozpočet na minulý rok byl 2738 miliard eur. Čtyři základní směry jsou rozděleny na 47 sekcí, regionálně na 18 divizí, které soustřeďují 1 256 výzkumných týmů. Centrum má své odbočky v zahraničí - například v Bruselu, Pekingu, Tokiu, Hanoji, Washingtonu, Bonnu, Moskvě, Tunisu, Johannesburgu a Santiagu de Chile. Tento institut existuje od roku 1938 a od roku 2006 v jeho čele jako prezidentka stojí poprvé žena - Catherine Bréchignac. Poněkud menší, ale také s počtem 15 000 pracovníků, jsou další instituty, například agronomický, demografický, informatiky a automatiky, lékařského výzkumu, atomové energie, vodních zdrojů apod.

Při takovém soustředění vědců a finančních prostředků, se státní dotací pohybující se kolem tří procent HDP, není divu, že Francie patří z hlediska výzkumu k nejrozvinutějším zemím světa a právem usiluje o to, stát se jedním z pilířů evropského vzdělávání a výzkumu.