Na počátku prosince roku 1901 seděla skupina mužů u podivných přístrojů v malém domku na pobřeží Newfoundlandu. Krátce po poledni se z aparatury ozvalo tiché pípání. Nešlo o nic menšího než o první signály, kterým se i bez drátů podařilo překonat vzdálenost mezi Evropou a Amerikou.
Gugliemo Marconi, který tento pokus zorganizoval, se narodil 25. dubna 1874 v Bologni ve smíšené italsko-britské rodině, která později do Anglie také odcestovala. O bezdrátovou telegrafii se začal zajímat už v mládí. Postupným vylepšováním Hertzovy techniky se mu dařilo zvyšovat dosah vysílače z metrů na kilometry, čímž se však zatím příliš nelišil od mnoha dalších nadšenců. Odlišoval se ovšem schopností získat zájem (a peníze) od institucí, které mohly jeho vynálezy využít.
Překonat elektromagnetickými vlnami kratší úseky už v té době nebyl problém. K možnosti vysílání na větší vzdálenosti se však odborníci stavěli spíše skepticky. Věděli totiž, že elektromagnetické vlny tehdy používané délky se šíří pouze přímočaře, takže zakřivení zemského povrchu nedovolí spojení mezi stanicemi. Naproti tomu Marconi věřil, že to půjde - přestože nedokázal říci proč. Jeho intuice znamenala víc než znalosti specialistů. Teprve později se zjistilo, že vysoká vrstva zemské atmosféry zvaná ionosféra vlny odráží zpět.
Marconi uměl svůj úspěch z Newfoundlandu dokonale využít. Obratem si zajistil veškerá práva na bezdrátové vysílání. Jeho firma měla například vyhrazené vysílání z lodí, které nesměly mít vlastní stanice a telegrafisty, ale pouze si je od něj mohly pronajímat. Tak tomu bylo třeba i na Titanicu. Marconi si díky podobným praktikám udržel po řadu let velký vliv na další vývoj bezdrátové telegrafie. Později to ovšem bylo spíše na škodu rychlého rozvoje. V pátek 20. července uplyne od jeho smrti 70 let. (jnk)
