Lucie Pilipová: Jsem lepší manažerka než týmový hráč

HN: V létě jste byla na kurzu pro manažery v Lausanne. Proč?

Na ten nápad mě přivedli přátelé. V kurzu se sešli manažeři s minimálně desetiletou praxí, kteří diskutovali o nových směrech v současném managementu.

HN: Jsou taková setkání pro zkušené šéfy ve středním věku přínosná?

Určitě. Zjistíte, co se ve světě v danou chvíli v oboru děje. Zároveň jsou taková setkání důležitým místem pro budování sítí. Propojíte se s lidmi z podobné komunity, dostanete se i k dobrým obchodním příležitostem.

HN: Co pro vás bylo zajímavé?

Zásadním tématem bylo, jak sladit práci manažera s rodinou. Mimořádně zajímavé bylo sledovat asijskou manažerskou kulturu, která začíná pomalu zasahovat i do evropské kultury řízení. Čínské metody a přístup k lidem jsou velmi inspirativní. Zaujalo mě setkání s indickými manažery. Zabývají se záležitostmi, které dravější evropský nebo americký manažer považuje stále za okrajovou věc. Třeba tím, jak docílit toho, aby člověku bylo v práci příjemně, nebo jak by měl efektivně pracovat se svou energií.

HN: V čem se mění myšlení manažerů v Asii?

Mluvili nejenom o asijské uctivosti, ale také o určité ohleduplnosti k zaměstnancům ze strany šéfů, avšak i mezi lidmi navzájem. Vždycky jsem si představovala, že tam člověk pracuje minimálně patnáct hodin denně, je hodnocen jen počtem výrobků, které udělá nebo prodá. Byla jsem překvapená, že to tak vůbec není.

HN: Jak se srovnávají tamní manažeři s moderní dobou?

Seděla jsem s jedním indickým manažerem, kterému bylo 75 let. Pracuje v Tata Company, což je nadnárodní společnost. Řekl mi, že nechápe svého vnuka, který přichází domů po dvanácti hodinách intenzivní práce a nemá už sílu se věnovat manželce ani svému malému dítěti. Dělalo mu to starost. Snaží se vnukovi otevřít oči, aby pochopil, o co cenného v životě přichází. Právě ten vytížený manažer se musí naučit řídit i svůj soukromý život, než bude pozdě.

HN: Učil to někdo vás?

Neučil. Pro nás byl zlomový moment, když se manžel ocitl ve vězení na Kubě. Tehdy jsme si uvědomili, že se člověku může život změnit ze dne na den, a začali jsme si daleko více vážit společně strávených chvil s rodinou.

HN: Jaké zkušenosti ještě sdíleli manažeři na kurzu v Lausanne?

Potkala jsem se s lidmi ze šedesáti zemí. Všichni řeší úplně stejné problémy, přestože žijí v jiné kultuře. Absolvovala jsem jedno dopoledne o vyrovnávání pracovního a soukromého života. Bylo tam sedmdesát lidí, kteří mluvili o disharmonii mezi prací a soukromým životem. Překvapili mě svou otevřeností. A byli to především muži.

HN: Co je trápilo?

Izraelci třeba říkali: Vy ženy si myslíte, že nemáme city, jenže ve skutečnosti emoce více ventilujete a my muži si je schováváme v sobě. Samozřejmě že máme vnitřní prožitky a potřebujeme o nich také přemýšlet. Oni řešili až niterný vztah se svou manželkou, ženy zase s manželem. Zamýšleli se nad množstvím času, který věnují, anebo naopak nedávají, své rodině. Vzhledem k tomu, že jsme země, kde se každé druhé manželství rozvádí, jde určitě o aktuální téma i pro nás.

HN: Měli by manažeři brát ohled nejen na partnera, ale i na děti?

Určitě je dobré respektovat věk dětí a jejich psychiku, ve dvanácti třinácti letech si totiž vybírají svůj okruh přátel a koníčků. Hůř nesou stěhování a přesouvání po světě. Máme spoustu takových přátel a musím říci, že jejich děti jsou mimořádně kosmopolitní, jenže nemají přesnou identitu. Také proto jsme nyní zvolili návrat do Prahy.

HN: Váš manžel končil v polovině července ve funkci viceprezidenta Evropské investiční banky. Jak to změní váš život?

Vrátila jsem se s dětmi do Prahy už o rok dříve. Manžel za námi létal každý týden. Měl na starosti střední a východní Evropu, schůzky se konaly i v Praze. Takový model ovšem dlouhodobě žádné rodině nedoporučuji.

HN: Jak se cítíte doma?

Našli jsme v Praze zalíbení. Jeví se nám jako ideální místo pro rodinu. Navíc se odtud dobře řídí i byznys. Manžel bude zakládat investiční nemovitostní fond. Má své další aktivity ve finančním sektoru, do politiky se ale znovu nechystá.

HN: Jakým způsobem řídíte svoje týmy?

Ve firmě Via Perfecta máme už generální manažerku i finanční ředitelku. Zaobírám se kontrolou finančních toků, strategickým rozhodováním a řízením. Co se týče rodinné společnosti Mediterránea, řídila jsem ji rok, nyní některé pravomoci přecházejí na mého muže. Jde o oblast nemovitostí. Ponechám si pouze oblast marketingu a obchodu. A do třetí firmy Gastro Žofín jsem vstoupila nově. Budeme se snažit vtisknout terase a restauraci na Žofíně novou tvář.

HN: Měla jste kdysi profesní plán?

Věděla jsem, že chci mít velkou rodinu a přitom nechci přestat pracovat. S narozením tří dětí a změnou pozice mého muže jsem musela přizpůsobovat svoji profesní dráhu, protože jsme manželé šestnáct let. Oba jsme udělali hodně kompromisů, jsme tolerantní jeden k druhému. Bez svého muže bych nikdy nezačala podnikat.

HN: Tomu asi málokdo uvěří.

Skončila jsem v Nadaci Bohemiae. Měla jsem doma rok a tři čtvrtě roku starou holčičku a druhou, které byly teprve tři měsíce. Byly to jediné měsíce, kdy jsem nepracovala. A můj muž mi sám navrhl, abych si založila firmu, protože viděl, že nejsem úplně spokojená. Nabídl mi pomoc v podobě ročního hlídání dcer po večerech.

HN: Přijala jste takovou nabídku?

Pracovala jsem dvanáct až čtrnáct hodin denně. Přes den nám pomáhala chůva. Muž přes den chodil do parlamentu. Večer se věnoval dětem. Když byly nemocné, byl ochoten k nim vstávat.

HN: V čem si myslíte, že jste nejsilnější?

Myslím si, že jsem lepší manažer než týmový hráč. Manažerská role mi sedí lépe, než když jsem součástí týmu.

HN: Je pro porozumění páru dvojkariérové manželství výhodou?

Je to naprosto individuální záležitost. Zažila jsem mnoho takových párů, jejichž manželství nevydržela právě proto, že se jednalo o velmi silné jedince. Každý měl odlišnou představu o své kariéře a rodině. Je důležité, aby si lidé řekli ještě před tím, než se vezmou, jak si doopravdy představují svůj život.

Lucie Pilipová (39 let), spolumajitelka společností Via Perfecta, Mediterránea Real Estate Investments a Gastro Žofín Slovanský ostrov. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze.