Během života jsem na vlastní oči viděl více než milion lidí. Alespoň s padesáti tisíci z nich jsem určitě mluvil, a to často více než dvakrát. Většinu jsem nikdy neznal jménem. Viděl jsem je jednou a potom už nikdy víc. Hodně z nich jsem sice vídal znova a znova, ale stejně jsem nevěděl, jak se jmenují. A vůbec, k čemu jméno? Svým způsobem je člověku na obtíž. Mnozí z těch, jež jsem viděl a s nimiž jsem mluvil, jsou dneska nejspíš mrtví. Vlastně to vím najisto.
Jedním z těch naposledy zmíněných je jakýsi strýc, který se k nám přiženil a který ve chvíli smrti pravil: "To je bída!"
A já, v rozkvétajícím čtyřiačtyřicátém roce svého žití, si sedím u pěkného nového stolu a píšu.
Proč?
Mám čas.
Ten nový stůl se nachází v nové kanceláři v novém domě ve městě jménem Los Angeles, což dle mého přesvědčení španělsky značí Andělé.
Los Angeles? A cože tu dělám? Inu, jako vždycky: dělám, co můžu.
* * *
Když přemýšlím o těch dobrých věcech, o kterých lze ještě psát, mám radost, protože neberou konce a vím, že o některých z nich napíšu i já sám.
Syn mi říká: "Ty bláho, ten chlapík má ale fantazii!"
Rozprávíme o jakési nové knize. Můj syn chce vědět podrobnosti o tygrovi, který se v té knize vyskytuje.
"Ten tygr je láska," říkám.
Syn na mě hledí svýma osmiletýma očima, zatíná pěsti, dává ruku za záda a očima plnýma jiskřiček se rozesměje a povídá mi: Ale houby! a nechává to plavat. Stojím u sporáku v kuchyni španělského domku na North Rodeo v Beverly Hills a chystám si večeři. On se motá kolem tatínka, aby se o něm dozvěděl trochu víc.
Nahoru k nám přichází moje dcera; vykoupala se a touží po objetí. Je to pětiletá holčička, která s gustem huláká na kluky asi desetileté: "Hej, ty tam!"
Tihle dva jsou pro mě cizinci.
Usedám k velikému stolu v jídelně a pouštím se do čočkové polévky.
"Proč si sedáš zrovna k tomuhle stolu?" říká mi dcerka. "Ten je pro hosty."
"Já jsem host," odpovídám.
"On je host," na to můj syn. "Ty bláho!"
"Ne," říká moje dcera. "Ty tady bydlíš."
"Vážně?"
"Ty bláho!" říká můj syn. "On to neví!"
Vědí, že jen tak tlachám, ale zároveň vědí, že to myslím vážně.
Zplodil je tygr, ten smutný, hloupoučký tygr.
Kdysi dávno jsem ztratil jitro, ale teď ho zase dostanu zpátky.
Lehnout si a spát... Už zase je to jen nutnost - jako když člověk jednou denně sedne k talíři. Uléhám a dychtím po jitru. O jitru sním a probouzím se s nadějí, že přichází, a znovu uléhám, znovu se budím a pak dospívám k rozhodnutí, že ráno už skutečně je, a vstanu. Pro člověka, který se naodpočíval dost, aby vydržel do večera, se může stát jitrem kterákoliv denní doba.
Nejlepší z mých jiter začíná v posledních hodinách noci.
Celá léta jsem poznával jitra za poledne. Je třeba říci něco v jejich prospěch. Svým způsobem jsou plná zmatku a překrývání a to je občas docela užitečné, ale nakonec člověk přichází na to, že dobré jitro je to jitro před rozbřeskem, jitro temného ticha, jitro, v němž je svědkem příchodu světla, jitro, které mu poskytuje celý den.
Už mám dost noci a chci světlo. Už mám dost hodin jalovosti - jsem rolník. Už mám dost půstu a chci hlad. Už mám dost sádla a chci svaly. Už mám dost lítosti a chci legraci. Už mám dost marnosti a chci pýchu. Už mám dost a chci ticho hodin věčnosti.
A tady mě máte: za rozbřesku, kdesi uprostřed rozcourané zástavby nepravděpodobného města. Sbohem, kamarádi, myslím tím tebe, dome, a taky tebe, ulice. Dávám sbohem hostině, rozmluvě, pití, kouření, očím a ústům zaneprázdněným a zoufalým. Jím, piju, mluvím, naslouchám, dívám se, vidím. Vidím oči plné neklidu a ústa plná zoufalství. Už ne, už nechci nic než chléb a vodu, vzduch a světlo, chci, aby moje nebohé tělo udělalo prostor pro mou nebohou duši.
Včera večer mi dcera řekla. "Proč se kolem domu procházíš bosky?"
"Platím si tu nájem, ne?"
"Von si tu platí nájem," řekl můj syn.
"Kolik?" na to moje dcera.
"Čtyři sta čtyřicet pět dolarů měsíčně."
"Proč jsme chudí?" zeptal se mě syn.
K domu na North Rodeo se většinou nějak propracují milionáři: jeden zdědí peníze po tatíčkovi, jiný je sám vydělá. Nejchudší člověk, který kdy takový dům získal, byl spisovatel, co zrovna za padesát tisíc dolarů prodal povídku jistému filmovému producentovi. Mým dětem je toho chlápka líto.
"Nejsme chudí," řekl jsem. "Náhodou si žijeme dost nad poměry."
* * *
Žil byl kdysi v San Francisku mladík, který pracoval pro telefonní společnosti a psal básně. Vydavatel jednoho menšího časopisu mě požádal, abych toho mladíka navštívil, protože jsme oba žili v San Francisku. Když jsem k němu přišel, zastihl jsem ho v pokojíčku, kde na mřížečce v krbečku hořel ohýnek.
Zeptal se, zda bych si nechtěl přečíst nějaké jeho básně. První, kterou jsem přečetl, se jmenovala Svítáníčko. Nevěděl jsem, co to znamená.
"Jitřní báseň," řekl.
Zdá se, že neznámí veršotepci si v podobných slovech libují.
Báseň jsem zapomněl, ale pamatuji si, že byla nesmírně vážná. Takovíhle veršotepci se od telefonní společnosti jaktěživi neutrhnou.
Ten pokoj byl v soukromém domě. Čistý byl tak, že čistší už být nemohl. Básník měl na sobě oblek, jenž ho v té době přišel určitě aspoň na pětadvacet dolarů. Košili měl bílou a naškrobenou a v kravatě jehlici. Obestírala ho určitá napjatá rovnováha a cosi jako důstojnost.
Po mnoho let jsem si pamatoval, jak se tenhle básník jmenuje, ale potom mi to jméno samo od sebe splynulo s jinými podobnými, zněla tak nějak jako Clifford či Clayton. Ale na Svítáníčko jsem nezapomněl.
Báseň měla čtyři nebo pět slok po čtyřech verších. Četl jsem si ji potichu, pak ještě jednou a potom jsme si o ní popovídali, načež ji Clifford či Clayton přečetl nahlas. Zatímco ji přednášel, cítil jsem, že je to hodný člověk, a přece jsem si nemohl pomoci, abych nehloubal nad tím, k čemu to jeho veršotepectví bude. Protože ten člověk byl na hony vzdálen špíně a neklidu světa.
Viděl jsem, že každá z těch dvaceti nebo třiceti knih, které má v knihovně, je dobrá. S náramnou akurátností se pro tu či onu občas natáhl, hbitě ji otevřel na příslušném místě a přečetl pár vynikajících veršů od dobrého autora. Knihy pak pokládal na stůl otevřené, takže netrvalo dlouho a na různých stolech a stolcích ležela pozotvíraná polovina jeho knihovny a všechny ty knížky dotvářely atmosféru osamělé důstojnosti.
Zapalovali jsme jednu cigaretu od druhé: básník s rozvahou a grácií, já vzrušeně, zmateně, nervózně. Hodinu jsme rozprávěli o poezii, o psaní, o tom, jak napsat přesně, co je třeba. Záviděl jsem tomu básníkovi jeho pokoj, oheň, čisté knihy, jeho verše, zejména Svítáníčko čili Jitřní píseň, jeho bílou košili, zaměstnání u telefonní společnosti.
O tom zaměstnání jsem nakonec začal mluvit.
Jednu napůl vykouřenou cigaretu jsem měl položenou na modrém talířku, který nám sloužil jako popelník, druhou jsem držel v ústech. Zapálil jsem si třetí a už jsem se třásl na další. Dlouho jsem byl bez práce. Bída a neúspěch už se mi zajídaly.
Chtěl jsem vědět, jestli by mi tenhle básník nemohl sehnat místo u té své telefonní společnosti.
Básník se zarazil, aby si to nechal projít hlavou.
Šaty jsem měl staré a obnošené. Lomcovalo mnou vzrušení. Vyhlížel jsem divoce a nespolehlivě. Chodil jsem v jednom kuse sem tam, celý nervózní, netrpělivý, a nejtlumenější z mých hlasových projevů byl křik.
Pochopil jsem, že moje naděje na získání místa u telefonní společnosti představuje pro básníka problém. Tak jsem po té práci prahl, že jsem se pokusil zklidnit, postavit se zpříma, vložit do svých pohybů mír a cílevědomost, hovořit beze spěchu vyrovnaným, příjemným tónem.
Nakonec mi básník začal vysvětlovat, jak to u té telefonní společnosti chodí. Žádost o zaměstnání podávají dennodenně stovky pracovníků zkušených v oboru, ale přijati jsou sotva tři do týdne. Ale pokud bych chtěl přece jen ten formulář vyplnit, není nic snazšího, řekl.
Vrátili jsme se opět k poezii. Vytáhl z police další knížku, otevřel ji a přednesl krátkou báseň.
Celé mi to připadalo postavené na hlavu.
Pár minut nato jsem už byl venku, na cestě k té telefonní společnosti. Na personálním oddělení jsem vyplnil žádost o přijetí a pak jsem šel pěšky pět mil do Carlovy ulice, kde jsem měl svůj pokoj.
Ať už to zaměstnání u telefonní společnosti spočívalo v čemkoliv, nikdy jsem je nedostal.
Přeložila Věra KláskováO autorovi a díle
Americký spisovatel, dramatik a divadelní režisér arménského původu William Saroyan (1908 až 1981) se proslavil už povídkovou sbírkou Odvážný mladý muž na létající hrazdě (1934), o pět let později napsal drama Čas tvého života, za něž mu byla udělena Pulitzerova cena. Jeho práce se vyznačují silným autobiografickým laděním, často píše v ich-formě. Česky už vyšla podstatná část jeho tvorby, včetně slavných próz O neumírání, Lidská komedie či Tracyho tygr. Saroyanovu dílu se v posledních letech u nás systematicky věnuje nakladatelství Eminent, které vbrzku také vydá vzpomínkovou knihu Cyklista v Beverly Hills, z níž pochází naše ukázka. Autor, který byl od čtyřicátých let v USA uznávanou spisovatelskou celebritou a později zažil ústup ze slávy, ji napsal v roce 1953, kdy ještě s nadějí očekával návrat na literární výsluní...
Snímek ČTK
