Ta, jež dlí v podkroví mého mozku

Penzionovaný kurátor knihovny v Princetonu Alfred Bush si vyžádal svazek se jménem Johanna Fantová a usadil se s ním do ticha studovny. Pan Bush se hodlal zabývat básněmi, které knihovnici Johanně Fantové posílal její dlouholetý přítel, geniální fyzik Albert Einstein.
Redaktoři Kroniky Princetonské knihovny se totiž rozhodli, že zmapují "historické páry", jež osud spojil s jejich univerzitou, mezi nimi i Einsteina a univerzitní knihovnici Johannu Fantovou. Když dostali povolení od Hebrejské univerzity, která má copyright na všechny Einsteinovy texty, povolali k té nimravé výzkumné práci rezervy. Pan Bush se zaradoval, když vyfasoval Alberta Einsteina a poslední ženu jeho života. Vždyť kdo může být "historičtější" než mladá dáma, která přijela do Princetonu přes moře, sama, bez manžela, na přímou výzvu o dvaadvacet let staršího nositele Nobelovy ceny, aby se od něj už nikdy neodloučila?
Poněkud unaven básněmi, sáhl pan Bush po svazku papírů, hustě popsaných strojopisem. "15. října 1953. Napsala mu nějaká paní a chce po něm, aby jí poslal sedm svých podpisů, že prý je odkáže dětem, protože nemá, co jiného by jim odkázala," začetl se pan Bush do první stránky. "Pošle jí to, i když té její historce nevěří," dočetl a srdce se mu na chvíli zastavilo. Když se vzpamatoval, pochopil, že ho má osud rád. Právě našel něco, o čem znalci spekulovali celá desetiletí - deníkové záznamy z posledních let Einsteinova života.
S tím deníkem to bylo jako s poklady, o nichž se šušká, ale nikdo je nikdy neviděl. Nikdo nevěděl jistě, jestli deník existuje, ale říkalo se, že si Johanna možná něco zaznamenávala. Jenže Johananna zemřela v roce 1981 a na toto téma se nikdy veřejně nevyjádřila.

Osudové setkání
Ti dva se potkali v Berlíně v roce 1929. Johanně, ženě lékárníka Otty Fanty z lékárny U bílého jednorožce na rohu pražského Staroměstského náměstí, bylo tehdy osmadvacet a Einsteinovi jedenapadesát. Deset let před tím se rozvedl s první ženou Milevou Maričovou a vzal si svou sestřenici Elsu Loewenstahlovou. Osm let před setkáním s Johannou dostal Nobelovu cenu. Jejich osudy se shodou náhod hodně přiblížily už dávno před berlínským setkáním. V letech 1911 a 1912 byl totiž Albert Einstein řádným profesorem německé univerzity v Praze a pilně navštěvoval salón budoucí Johanniny tchyně Berthy Fantové v domě U bílého jednorožce. Mezi hosty ze Společnosti německých spisovatelů a umělců tam potkával Maxe Broda, Franze Kafku a další židovské intelektuály. A hrával tam na housle.
Tenkrát však bylo Johanně teprve deset let, jmenovala se Bobaschová a žila v severních Čechách. O své budoucí tchyni Bertě neměla tušení.
V roce 1929 v Berlíně přeskočila jiskra, která už neměla uhasnout. Einstein tehdy pověřil Johannu uspořádáním své velké a dosti chaotické knihovny a později ji bral na jachtu do svého letního sídla v Caputhu.

Nový domov
Čtyři roky po berlínském setkání s Johannou nastoupil k moci Adolf Hitler, Einstein ztratil německé občanství, zkonfiskovali mu majetek, musel emigrovat a za jeho dopadení vypsali odměnu. Nový domov našel na Princetonské univerzitě ve Spojených státech, kde se stal emeritním profesorem. Přivezl s sebou svou ženu Elsu, její dceru Margot a svoji sekretářku Helenu Dukasovou. V roce 1933 se jako slavný uprchlík z Hitlerova Německa stal největší princetonskou turistickou atrakcí.
V roce 1936 zemřela v Americe jeho druhá žena Elsa. Přišel rok 1939 a Johanna vyhověla naléhání stárnoucího přítele, aby přijela do Ameriky za ním. "Co tady budeš dělat?" zeptal se jí hned po příjezdu. "To víš, v Americe budeš muset pracovat." Vzpomněli si na její berlínské angažmá při třídění jeho knihovny, a tak ve třiačtyřiceti letech vystudovala v Americe knihovnictví. Rok před koncem války se uchytila v Princetonské knihovně a v roce 1952 se tam stala vůbec první kurátorkou oddělení map. Je pikantní, že když žádala o americké občanství, dopis s přímluvou jí kromě Einsteina napsal také známý jejího manžela J. Edgar Hoover. "To je ironie," poznamenává penzionovaný kurátor Princetonského uměleckého muzea Gillett G. Griffin a připomíná, že ředitel FBI Hoover vedl na Einsteina tlusté tajné svazky.

Einsteinova lazebnice
Čím vším byla Johanna Einsteinovi? Chodili spolu na koncerty. Nejméně třikrát týdně si dlouze telefonovali. Trávili spolu hodně času. Četla mu Goetha. A stříhala mu vlasy, které tak rád nosil dlouhé a nepořádné. Stala se stálicí jeho života.
"Kdykoli jsem ho přišel navštívit, byla u něj," vzpomíná dnes Gillett G. Griffin na byt v ulici Mercer 112 v Princetonu, ve kterém kromě Einsteina bydlela i jeho dcera Margot Einsteinová a sekretářka Helena Dukasová.
Právě Gilletta G. Griffina vyhledala Johanna v roce 1955, po Einsteinově smrti, a nabídla mu ke koupi dopisy, jež jí velký fyzik psal, básně a složky fotografií. Griffin všechno od ní koupil a před více než deseti lety věnoval Princetonské knihovně. Dopisy se směly rozpečetit až v roce 1996, patnáct let po Johannině smrti. Badatelé je studovali, ale tiskem nikdy nevyšly.
"Johanna Einsteinovi ztělesňovala všechno, o co přišel," soudí Gillett G. Griffin. "Moc se mu stýskalo po předválečné Evropě a v Princetonu si nikdy nezvykl. Jenže si připadal už moc unavený na návrat. Johanna pro něj byla součástí jeho starého světa."

Jachtař a básník
Psal jí básně, humorné, hravé a plné slovních hříček. Tvrdil, že to dělá, aby ji rozveselil, protože "ona kouká na svět skrz černé brýle". Několik dosud neznámých Einsteinových básní našel Alfred Bush v Johannině deníku. Například tuhle:
Tvé dlouhé mlčení mě strašně ničí,
těmihle řádky z plna hrdla křičím,
že myšlenky na tebe mnohem víc
než trošku mi sedí a hlodají
v podkroví mozku.
Podobně jako kdysi v Berlíně, i v Americe jezdila Johanna s Einsteinem na vodu. "Zdraví ho začalo zrazovat," zapsala si do deníku v posledním roce jeho života. "Ale on si dál liboval v jachtingu, své celoživotní nejmilejší zábavě. I tady mu jeho analytická přesnost pomáhala. Dokázal vypočítat nejsubtilnější závany vzduchu, dokonce i za téměř bezvětrných dní. Jen málokdy jsem ho viděla tak veselého a uvolněného jako na té jeho podivně primitivní lodičce."
Dvě stovky deníkových zápisků, vedených od října roku 1953 do Einsteinovy smrti v dubnu roku 1955, ukazují velkého fyzika jako "obyčeného" muže. "Nejvíc nás překvapilo, jak málo je toho v deníku o fyzice," diví se kurátor rukopisů v Princetonské knihovně Donald C. Skemer. Nejčastěji se v deníku píše o každodenních záležitostech, o tom, jak Einstein v posledním roce a půl života trpěl neduhy stáří, a o jeho hrůze z věčných návštěv.
Z Johannina pohledu se velký fyzik vůbec nejeví jako roztržitý knihomol bez ponožek, potácející se ve vlastním světě, což je obraz, který se laické veřejnosti zadřel do povědomí. V úvodu Johanna píše: "Chtěla jsem vrhnout světlo na pochopení Einsteina ne jako velkého muže, který se za života stal legendou, ne Einsteina, slavného vědce, ale Einsteina - humanisty."
Ze zápisů vyplývá, jak zaujatě sledoval každodenní události a vedl k tomu i Johannu Fantovou. Komentoval útoky McCarthyho výboru pro neamerickou činnost na atomového fyzika Roberta Oppenheimera. "Politická perzekuce jeho spolupracovníka mu přinesla velké zklamání," poznamenala si. "Cítil se částečně zodpovědný za vynález atomové bomby, a tato zodpovědnost ho velmi tížila, " napsala v úvodu k deníkovým zápiskům. Jednou jí prý řekl: "Oppenheimer není cikán jako já. Já mám kůži jako slon, mě se nikdo nedotkne."

Papoušek a dějiny vědy
Většina zápisků reflektuje starcův každodenní boj se ztrátou sil. "Přijal skupinu lidí z Židovské zdravotnické organizace. Teď lamentuje, že si nepamatuje jejich jména. Už ve škole prý mu učitel tvrdil, že má paměť jako cedník," zapsala si Johanna 13. února 1954.
"Už nehraje na housle, trnou mu ruce," zaznamenala 24. března. "Ale každý den ještě hraje na klavír, dá se na něm lépe improvizovat."
"Připadá si izolovaný. I když ho každý zná, jen moc málo lidí ho zná doopravdy," píše 3. dubna.
"Všichni tu žijeme spolu na jedné Zemi. Ale každý z nás si myslí, že je středem světa," zapsala Johanna Fantová Einsteinovu poznámku, kterou řekl tři měsíce před smrtí, 21. ledna 1955.
"Bez ní bychom se asi nikdy nedověděli o Einsteinově papouškovi Bibo," hodnotí kurátor Skemer význam nálezu. Nemyslí to ironicky. Papouška dostal Einstein k 75. narozeninám. Zdálo se mu, že opeřenec je v depresi a snažil se ho rozveselit vyprávěním vtipů. Papoušek po čase onemocněl jakousi plísní a nakazil svého majitele. Einstein se moc bál, že pták nepřežije předepsaných třináct dávek léku, ale zvíře se k jeho nadšení uzdravilo už po dvou dávkách. I tak může vypadat důležitá informace o životě geniálního člověka.

Utajený deník
Jiný rukopis o Einsteinových posledních letech, pořízený někým z jeho blízkých, neexistuje. Johanna Fantová prý před smrtí v roce 1981 hledala nakladatele, ale nepodařilo se jí zaujmout ani jednoho literárního agenta.
Jak je možné, že si deníku v Johannině složce nikdo nevšiml už dříve? O tom všechny zdroje mlčí, a nejspíš se to ani neví. V úvodu k deníku Johanna píše, že jí lidé radili, ať si pořizuje záznamy z dlouhých hovorů s Einsteinem, ale ona dlouho váhala. Když konečně v roce 1953 začala psát, nesvěřila se nikomu. Nic zřejmě netušil ani Albert Einstein.
Badatelé teď budou v pohotovosti. Další informace má přinést květnové číslo Kroniky Princetonské univerzitní knihovny. Budou v něm fotografie a články o princetonském "historickém páru" a verše příležitostného básníka Alberta Einsteina, věnované poslední ženě jeho života.
[*]