Krušné hory opět lákají

 Snímek: Štěpán Vítek

Konečně hory! Možná takové zvolání vám přichází na jazyk, když se ke Krušným horám přibližujete z českého vnitrozemí. Zvedají se z české kotliny opravdu strmě a jednolitě; může za to tzv. krušnohorský zlom, mohutná prasklina v zemské kůře, která se tu vytvořila ve třetihorách. Krajina severně od zlomu se v důsledku horotvorných tlaků vyklenula o stovky metrů vzhůru, zatímco jižněji ležící oblasti (dnešní Podkrušnohorská pánev) naopak poklesla. Výsledkem je nebývale strmý svah a také skutečnost, že vrcholové části Krušných hor jsou, zejména ve východní polovině, poměrně ploché.
Hřeben Krušných hor dnes převyšuje Podkrušnohorské pánve na krátké vzdálenosti o více než 700 metrů. Pozná to každý, kdo se sem vydá. Stoupáte-li z Chomutova či Teplic pěšky nebo na kole, pořádně se zapotíte a převýšení je znát i při cestě autem. Oproti tomu přírodní poměry na severní, saské straně Krušných hor jsou méně dramatické. Krajina tu do podhůří klesá jen pozvolně a je rozbrázděná četnými bočními údolími.

Mrtvé lesy jsou (snad) minulostí
Co však donedávna českou a německou část Krušných hor spojovalo, byly obrovské ekologické škody způsobené zejména masivním spalováním nekvalitního hnědého uhlí v podkrušnohorských elektrárnách. Krušné hory/Erzgebirge se od 70. let 20. století staly synonymem pro mrtvé lesy, kyselé deště a měsíční krajinu. Po odsíření elektráren a zavedení dalších ekologických opatření v 90. letech se situace co do čistoty ovzduší sice prudce zlepšila, ale věc má přece jen dlouhou setrvačnost. Cenu za krajinnou genocidu budou platit ještě další generace: než plně zregenerují krušnohorské lesy, z půd zmizí těžké kovy a vodu z potoků zase půjde bez obav pít, potrvá ještě desítky let.
Průmyslovými imisemi byla nejvíce zasažena střední a východní část Krušných hor, zatímco krajina západně od Klínovce zůstala nejhorší devastace ušetřena. Okolí Božího Daru, Horní Blatné nebo Přebuzi se dnes vizuálně neliší od šumavských Plání. Jen turistů sem jezdí zatím mnohem méně. Možná i proto, že Krušné hory jako jediné z pohraničních pohoří Česka nepožívají velkoplošné ochrany přírody - s ohledem na nedávnou minulost tu nebyla vyhlášena chráněná krajinná oblast ani národní park.

Za podzemním bohatstvím
O tom, že Krušné hory bývaly bohaté na nerosty, svědčí už jejich německé jméno: vždyť Erzgebirge neznamená nic jiného než "Rudohoří". Hornickou minulost kraje připomínají i mnohé místní názvy. Je víc než jasné, co se dříve těžilo v okolí Cínovce/Zinnwaldu či Měděnce/Kupferbergu. Vedle železa, cínu a mědi připomeňme z klasických surovin ještě stříbro, jež založilo například slávu Jáchymova či saského Freibergu.
Hornická historie Krušných hor se datuje od pozdního středověku. Objevení bohatých ložisek rud bylo často jediným důvodem k překotnému zakládání měst, jejichž vzrůst k moci a slávě býval raketově rychlý - ovšem stejně rychle přicházel i pád do bezvýznamnosti poté, co se těžba přestala ekonomicky vyplácet. V současnosti jsou krušnohorská naleziště až na výjimky buď zcela vyčerpaná, nebo jejich dobývání není za současných technologických a hospodářských podmínek rentabilní. Z mnohých hornických měst a městeček se po ukončení těžby staly pouhé vesnice, některá sídla zanikla úplně. Nepřirozeně velké náměstí v nevelké vsi, monumentální kostel v zapomenuté osadě - i taková může být stopa po slavné hornické minulosti.
Bohatství rud, které po staletí lákalo do klimaticky nehostinných hor desítky tisíc osadníků, způsobilo, že Krušné hory patřily od konce středověku po několik staletí k nejintenzivněji osídleným evropským pohořím. Tato situace přetrvávala, i přes vrtkavé hornické štěstí, až do roku 1945. Teprve nucené vysídlení etnických Němců z historicky české části Krušných hor tady změnilo běh dějin. Protože ve většině osad i městeček byla převaha německého živlu totální a tvrdé životní podmínky hor mnoho nových osídlenců nelákaly, došlo i v Krušných horách k drastickému poklesu počtu obyvatel. Podobně jako na Šumavě či v Českém lese se tady zaniklé osady počítají na desítky - a to přesto, že tu vzhledem k sousedství se "spřátelenou" NDR nebyla žádná železná opona.
Pokud si chcete hornickou minulost Krušných hor osahat vlastníma rukama, vydejte se třeba do saského Altenbergu hned za hraničním přechodem Cínovec. Cín se tu dobýval od počátku 15. století, později přibyl i mnohem vzácnější wolfram. Těžba byla definitivně ukončena teprve roku 1991, ale podmínky dolování si turisté mohou dnes alespoň přiblížit v návštěvnické štole. Nejde o žádnou maličkost - podzemní trasa měří skoro tři kilometry a prohlídkou tu strávíte asi půldruhé hodiny. Skromnějším, ale též zajímavým "hornickým" cílem může být Měděnec na české straně hor. Bývalé hornické městečko, nacházející se na samé hraně krušnohorského zlomu nad Kláštercem nad Ohří, vyrostlo počátkem 16. století na ložiskách stříbronosné měděné rudy. Historická štola Maria Hilfe byla letos opět otevřena pro veřejnost - vydáte-li se tam, podzemní prohlídkou strávíte asi 40 minut.

Nemocná koruna hor
Největší výšky dosahují Krušné hory ve své střední části. Český Klínovec (1244 m) a jen čtyři kilometry vzdálený saský Fichtelberg (1214 m) mají mnoho společného. Na vrcholy obou hor vedou asfaltové silnice, na svazích vyrostly lyžařské sjezdovky. Klínovec (německy Keilberg) i Fichtelberg představují prvořadé výletní cíle.
Turistické objekty na obou kopcích ovšem prodělaly v posledních desetiletích pozoruhodné změny a v případě Klínovce je to zatím neukončený příběh. Vyhlídková věž, hotel i přilehlý výstavní sál na Klínovci přestaly v souvislosti s majetkovými přesuny po roce 1990 sloužit turistům a v současnosti jsou ve značně zchátralém stavu. Probíhající rekonstrukce by snad měla skončit v roce 2008, ovšem vzhledem k současnému stavu budov o tom lze pochybovat.
Zatímco vrchol Klínovce toho v současnosti nemá mnoho co nabídnout, na Fichtelbergu se dnes můžete dobře najíst i rozhlédnout do kraje. Ale ani tady to nebylo úplně přímočaré. Starý Fichtelberghaus z konce 19. století totiž lehl v roce 1963 popelem a orgány NDR tu záhy nechaly postavit nevzhledné betonové monstrum, včetně nové, 42 metrů vysoké rozhledny. Socialistická betonová architektura však nepřežila sjednocení Německa ani o dekádu - od roku 1999 je na Fichtelbergu v provozu nový Fichtelberghaus, vystavěný v tradicích historických krušnohorských budov, a snížena byla i rozhledna.

Minulost, z níž mrazí
Jáchymov. Jméno, při jehož vyslovení zní zdálky cinkot stříbrných mincí, zurčení radonových vod i štěkot krvelačných psů hlídajících vězně komunistických lágrů. Na počátku historie tohoto horského sídla, vklíněného do strmého údolí pod Klínovcem, jsou samé superlativy. Stříbrná ložiska, objevená zde kolem roku 1516, patřila k nejlepším v Evropě a už pár let po svém založení (1520) se Jáchymov/Sankt Joachimstal stal s téměř 20 tisíci obyvatel druhým největším městem království. Jenže stříbrný boom trval sotva půlstoletí, a jak rychle Jáchymov vyrostl ke slávě, tak rychle zase jeho význam klesl.
Moderní dějiny Jáchymova zásadně ovlivnil uran. Tato ruda se od počátku 19. století používala k výrobě uranových barev, ale čas uranu přišel až o sto let později. To už byl strategickou surovinou vhodnou k sestrojení atomové bomby. V září roku 1945 obsadili zdejší uranové doly sovětští vojáci a záhy se tu pod taktovkou sovětských vůdců začalo těžit ve velkém. Celý prostor kolem Jáchymova byl pro civilisty uzavřen a vytěžený uran putoval do Sovětského svazu. Jako pracovní síly sloužili jak kriminální vězni, tak ve vzrůstající míře vězni političtí - vesměs lidé, jejichž jediným "proviněním" byl nesouhlas s komunistickým režimem.
Pracovní i sociální poměry v táborech, pro něž se vžilo označení "jáchymovské peklo", si nijak nezadaly s nacistickými koncentráky: ostnatý drát, strážní věže, otrocké pracovní normy a nemilosrdná střelba po uprchlících. Mnoho nevinných vězňů tu přišlo o život, tisíce se vrátily po dlouhých letech káznice s podlomeným zdravím. Ironií je, že ze strategického hlediska nakonec jáchymovský uran sehrál jen malou úlohu, protože Rusové se záhy přeorientovali na výnosnější ložiska, nacházející se mimo jiné v blízkém Sasku. Uranové doly na Jáchymovsku přestaly pracovat v roce 1962.
Naštěstí pro Jáchymov se hlavní uranová ložiska těžená po roce 1945 nacházela na pláni nad městem. Pokud by uranové zrudnění procházelo přímo pod Jáchymovem, zřejmě by dnes toto historické město už neexistovalo. Poučením je osud blízkých saských měst Johanngeorgenstadt a Bad Schlema, kam Rusové obrátili pozornost poté, co začalo být jasné, že výnosnost jáchymovských dolů nesplňuje očekávání. V saských ložiscích se po 2. světové válce ve srovnání s Jáchymovskem skutečně vytěžil více než desetinásobek uranu, ovšem za vysokou cenu: dolům padly za oběť mj. obě jmenovaná města, která byla v zájmu těžby zcela srovnána se zemí.
Za pozůstatky uranových lágrů v okolí Jáchymova se dnes můžete vydat po historické naučné stezce "Jáchymovské peklo". Je to procházka, při které mrazí i za nejparnějších letních dnů. Ne všechny tábory byly totiž po ukončení těžby zlikvidovány beze zbytku, a tak při putování touto krajinou neslavné minulosti občas narazíte na zchátralá torza baráků, zrezivělá vrata i velké odvaly hlušiny. Krutým výsměchem zní názvy bývalých koncentráků, které si komunističtí mocipáni vypůjčili z hesel Velké francouzské revoluce. Političtí vězni totiž otrocky dřeli a umírali v táborech, které slynuly jmény Svornost, Rovnost, Bratrství.

Štěpán Vítek