Vladimír Mišík: Touha po zbohatnutí už v nás nedříme

Své nejnovější album jste nenahrávali v profesionálním studiu. Proč vlastně?
Měli jsme představu, že bychom to mohli zkusit sami, že barvy budou pak odpovídat skutečným barvám nástrojů, že se to nebude příliš technicky upravovat. Dnes zvukaři už umějí obrovská kouzla a výsledek pak cinká a sviští všem stejně a je celý nablýskaný. A to jsme právě nechtěli. To byl jeden z důvodů, proč jsme zvolili tenhle způsob nahrávání.
Druhý, a hodně podstatný důvod byl ten, že jsme chtěli být při nahrávání v co nejlepším rozpoložení. Různá studia jsme mívali zapůjčená třeba na tři neděle nebo na měsíc. A za tu dobu jsme museli všechno stihnout. Nikdy nebyl čas vyhodit to, co se nám nelíbí, ani provádět nějaké větší aranžování. Takže jsme si tentokrát chtěli udělat téměř ideální podmínky.

Tohle jsou výhody volného tempa. A jaká jsou jeho úskalí?
Vybavení, na kterém jsme pracovali, není nejdražší, je to standardní muzikantské vybavení. To znamená, že jsme hodně zápasili se zvukovou kvalitou. Taky jsme ledacos předělávali a náš kamarád Jiří Krampera kvůli tomu dokonce částečně překopal počítač.
Nevýhodou takovéhle práce je, že muzikanti jsou schopni předělávat donekonečna. Takže jsme si pak tvrdě museli stanovit hranici, kdy to musíme odevzdat, ale pořád jsme ji posouvali. Původně jsme si mysleli, že budeme hotovi za půl roku, ale pak přišla zima, mně bylo zle, a všechno se sunulo pomalejším tempem. Ale my jsme zase tak příliš nespěchali. Touha po zbohatnutí v nás už nedříme, takže jsme chtěli hlavně natočit dobrou muziku. Trvalo nám to dva roky.

V každé partě, i když je sebelepší, musí být jeden člověk, který v jisté chvíli řekne: Tak dost, teď končí diskuse a věci budou tak a tak. Jste to vy?
Ne, kdepak! Já jsem naopak ten, co má pořád času dost. Částečnou výhodou bylo, že jsme točili u Jiřího Veselého. Když jsme totiž vylezli ze sálu, kde jsme točili, ocitli jsme se rovnou na Jirkově palouku. Tam jsem blaženě trávil spoustu času. Nejpracovitější z nás, jestli to mohu takhle prásknout, je asi kytarista Pavel Skála.

Váš soubor prodělal v poslední době některé personální změny. V jaké sestavě dnes hrajete?
Během nahrávání odešel Olin Nejezchleba, ale pořád jsme kamarádi. Hrajeme spolu v takovém triu po hospodách, říkáme tomu "čuďáky". Důvody jeho odchodu nebyly vztahové, ale hudební. Pak se vrátil Petr Pokorný, který byl s námi na začátku. Takže máme dvě kytary, Pavel Skála, Petr Pokorný, basistu Jirku Veselého, Honza Hrubý housle a já tam vykřikuju.

Jaké máte reakce na název nového alba Umlkly stroje? Mně to evokovalo nějakou budovatelskou tematiku, něco jako hospoda Práce v Kamenické ulici v Praze na Letné.
Název desky je vždycky to poslední, co se hledá. Měli jsme tam mimo jiné písničku Umlkly stroje s textem Jirky Dědečka, a když jsme tak dlouho natáčeli, sílil v nás pocit, že je načase, aby ty stroje už konečně zmlkly. Když jsem ten nápad s názvem vyslovil, všichni se zaradovali, že to je přesně ono. Že už se taky těší, až to vypnem.

Na téhle desce máte v závěru ráj v písničce Sejdeme se v ráji, a v úvodu anděly v písni Andělé nade mnou. Co si vy osobně představujete pod pojmem ráj?
Nejde o žádnou mystiku. Sejdeme se v ráji je písnička o letenské hospodě Ztracený ráj a ti andělé v písničce Andělé nade mnou se spíš pochechtávají než co jiného... A co je pro mě osobně ráj? No, určitě něco nedostupného. A andělé jsou ti, co nade mnou bdí, protože bez nich bych to měl jistě mnohem těžší.

Jak vás bere za srdce ztráta jedné provozovny RaJ, a to legendární hospody Na Špejchaře? Co to s vámi dělá, když tam teď za plotem a neprodyšně uzavřenými okny sídlí mormoni?
Přiznám se, že nejsem zrovna staromilec. My jsme v tamějším kiosku odžili tisíce hodin, seděli, debatovali, popíjeli až do rána, takže k těm prostorám mám lehce sentimentální vztah. Ale na druhé straně se zase vyrojila hromada jiných hospůdek. Třeba v našem domě v Keramické ulici je skvělá nová hospoda, předělaná z nějaké řemeslnické provozovny, a dovedou tu načepovat dobrou hladinku. Nechybí mi ani někdejší letenská hospoda U Sojků. Život jde zkrátka dál.

Zhudebňujete básnické texty. U některých, jako třeba u Josefa Kainara, to nepřekvapí, vždyť on sám byl jazzman. Ale že jste si našel něco i u tak složitého básníka, jako je Vladimír Holan, to je překvapení.
Myslíte písničku Nad usínající milovanou z nejnovějšího alba. To mě taky překvapilo. Když dříve narozený člověk cítí únavu, potřebuje něco na zklidnění. Já v takové situaci buď čtu detektivky, nebo pročítám lehkou literaturu, sci-fi a tak. A občas čtu poezii, ta mě hodně uklidňuje. Sahám po ní tak ve dvě, ve tři nad ránem, kdy jsem znaven a hledám něco, čím bych se tak trochu odsunul sám od sebe. Na to je poezie skvělá. Je lepší než detektivka, protože se musíte zapojit, a tak se dostáváte z letargie.

A jak to bylo s Holanem?
Mám doma knihovnu, odkud občas vytáhnu nějaký básnický svazek a pak do té básnické knížky namátkou sáhnu tak, jak se kdysi sahalo do bible a četlo se tam, kde se kniha rozevřela. A já teda čtu, a když mě to nějak zaujme, čtu dál, a když jsem unaven, tak to odložím. A tenkrát jsem takhle strčil ruku do Holanovy sbírky, a když jsem uviděl název básně Nad usínající milovanou, celý jsem se zatetelil. Protože se mi líbilo, že je to takový hřejivý povzdech. A je to báseň pro Holana hodně netypická, protože se rýmuje, je čirá, jednoduchá. Narazil jsem na ni asi rok a půl nebo dva roky před tím, než jsme začali točit album Umlkly stroje. Nadchla mě natolik, že jsem si ji zapsal do notesu, kam si zapisuju objevy, ze kterých by časem mohlo něco vzejít. A když potom nadejde čas, tak se do toho notesu podívám, a buď se mi tam něco narodí a povede, nebo ne. Protože ono se taky vždycky všechno nepovede.

Nejvíc asi souzníte s Jiřím Dědečkem. Proč?
Nejen já, ale třeba i Honza Hrubý, který na Dědečkův text kompletně vymyslel a zaranžoval písničku Kdybych měl velikej hever, nebo Jiří Veselý, který na jeho text udělal titulní písničku Umlkly stroje. Jirka Dědeček mi vyhovuje proto, že to je hodně citlivý člověk, a zároveň dovede být sarkastický, až surově ironický, a to i ve svých textech. Myslím, že to dobře ladí s polohou, kterou mám odžitou. A v těch svých textařských pokusech, v těch svých mikropříbězích, se to pokouším vykreslit podobně.

Snad každý zná vaši písničku Stříhali dohola malého chlapečka s Kainarovým textem. Znal jste básníka Josefa Kainara osobně?
Nedovolím si říct, že jsem ho znal jako člověka. Spíš jsem věděl, že to je velký básník a komunista. Když jsme za ním přijeli na Dobříš, moc mě překvapil, protože se choval naprosto normálně, nečišelo z něj žádné papalášství. Ale to bylo podle mě dáno tím, že to byl básník. Byl jsem s ním v kontaktu jen jednou, když jsem za ním přijel na Dobříš s Hynkem Žalčíkem, na jehož popud ta spolupráce vznikla. Sešli jsme se s Kainarem v takovém pokojíku, a on vypadal, že to je pro něj pocta. Rozhodně nebyl ani trochu zaujatý. Nebyl jsem si totiž jist, jak se mu bude naše hudba líbit, protože on dělal americké evergreeny, měl rád blues, ale Flamengo nebylo bluesové. Ale jakmile to uslyšel, začal podupávat a v očích za brýlemi jako obrovské dalekohledy se mu zablesklo. Vypadal, že se mu to upřímně líbí.

Když zařazujete do alba písničky jako Rómeo se kácí, myslíte na mladé holky, říkáte si, že na vás chodí, a tak by tam tedy mělo být něco i pro ně?
To jsou takové reminiscence, taky jsem byl mladý. Rómeo se kácí je samozřejmě úplně stylizovaná záležitost. A navíc, já miluju bary. Říkal jsem si, že o baru jsem ještě píseň neudělal, většinou jsem psal o hospodách. A tak jsem dal tedy do písně ten bar, a chlapa... Co může chlap zapíjet? Buď že ho opustila ženská, nebo že dostal u výplaty málo peněz, nebo že prohrála Sparta.

Posílají vám lidé svoje texty, abyste z nich něco udělal? A vzejde z toho někdy něco?
Posílají, ale zatím mě nic neoslovilo. Jednou mi přinesl Břetislav Rychlík text Roma z koncentračního tábora, a ten jsem použil, ale to bylo cílené, to byla akce. Pak jsem dostal pár knížek mladších autorů, a z nich jsem udělal pár textů.

Znáte mladou hudební scénu? Co říkáte Radůze, která láme všechny žebříčky popularity?
Radůzu jsem slyšel a líbí se mi. Protože jsem v roce 1992 vstoupil do té síně slávy, automaticky jsem se stal členem Akademie populární hudby. Takže tam píšu svoje názory, například názor, že v síni slávy by si zasloužil být Vláďa Merta. A myslím si, že Radůza je momentálně naše nejlepší zpěvačka, tak jsem jim to tam taky napsal.

Líbí se vám Kubánci, Buena Vista Social Club...
No, komu by se to nelíbilo! To je taková pohoda. A přiznám se, že čím jsem starší, tím víc se mi líbí staříci. Takový B. B. King a podobní chlapíci. Nebo Eric Clapton, nebo Stouni, to už je taky fenomén. Už jen to, že to tak dlouho vydrželi!

Když jsme zmínili Kubánce, musím se zeptat, jestli se vám nezdá, že jistá míra útlaku může v umění vyprodukovat velké věci. A že když útlak pomine, některé lidi to znejistí, když už neřekneme, že zlomí.
U některých se to možná opravdu stalo. Ze svého okolí teď mám na mysli třeba folkové písničkáře, lidi, kteří byli pohlceni odporem k tehdejšímu systému. U některých se mohlo dostavit rozčarování z toho, že ten šílený systém zmizel, ale zlí lidé, kteří k němu patřili, jsou tady pořád, nikam nezmizeli. I když se ten systém pootočil podle mého absolutně k lepšímu, lidé jsou pořád stejní. Ale naštěstí už nemohou nic dělat tak skrytě jako dřív.
V tom smyslu jsou skvělým vynálezem noviny, které se snaží odhalovat nejrůznější zákulisní praktiky. Člověku už se některé věci ani nechce číst, ale zaplať pánbu za tu možnost.

Měli jste v plánu po natočení alba čtyři koncerty ve velkých městech. Už má ten plán nějakou konkrétnější podobu?
Zatím ne, zatím si to tak pohupujeme sem tam v hlavách. My na nějaké ty šoubyznysy moc nejsme. Ale plánujeme to na přelom září a října, a tak je snad ještě relativně dost času.

Někde jste řekl, že vůbec neposloucháte rádio, protože to, co se tam hraje, vám nic neříká. Jaké by muselo být, aby vás zaujalo?
Já doma žádné rádio ani nemám. Ale někdy, když jedeme v autě a cesta je dlouhá a blížíme se ku Praze, tak kluci pouštějí Rádio beat, a to je rádio, které by mě bavilo. Protože tuhle muziku mám opravdu rád. Hrají tam i staré vykopávky, které vždycky rád slyším.

Nekoupíte si tedy přece jenom nějaký ten rozhlasový přijímač?
No, to už asi ne. Ale když mě něco zajímá, tak si koupím cédéčko a hraju si to doma. Naposledy jsem si koupil třeba úžasně citlivou americkou písničkářku Norah Jonesovou. Když se mi něco líbí, pouštím si to třeba čtrnáct dní, až mi žena říká, že už se to nedá poslouchat.

Jak se dovíte, co je nového?
Občas zajdu do prodejny Bontonu a se sluchátky na uších si projdu trendy, poslouchám i věci, které bych si třeba ani nekoupil. Beru to jako informaci. Nedávno jsem tam poslouchal Honzu Nedvěda, kterého doma mít nemusím, ale jako informace mě zajímá.

Jezdíte ještě do lázní do Luhačovic?
Vzhledem k astmatu, se kterým už je to docela dramatické, mě zima vždycky úplně zdevastuje. Proto jsou pro mě lázně vykoupením a srovnají mě i psychicky. Jen ty vincentky jsem moc nedodržoval. Po čtrnácti dnech jsem z minerálky přešel na slivovici. Na Valašsku je výborná. Vezu si tam vždycky hromadu knih, vychutnávám si ticho a je mi blaze.

Promluvte o své lásce k Letné. Co vás na ní tak fascinuje?
Narodil jsem se tu. Nehodlám se odsud hnout, leda že by to tu rozbořili nebo kontaminovali. Letná je nádherná, na Letenské pláni jsem jako kluk hrál všechny sporty, honili jsme s klackama tenisáky, báječně jsme se vyřádili. Já sám na přírodu moc nejsem, ale s dětmi ocením procházky ve Stromovce. Jsem zkrátka lokální patriot, i když uznávám, že Paříž je taky hezká.

Když jste koncem osmdesátých let točili album 20 deka duše, cítili jste už, že je něco ve vzduchu? Co jste si představovali, že bude dál?
Od dvaaosmdesátého jsem nesměl hrát. V pětaosmdesátém mi povolili hrát jen asi osm poetických věcí. Pak jsme směli hrát jen v malých klubech. A do takového sálu v Pardubicích přišlo přes pět set lidí. Hned první den jsem musel porušit povolený repertoár, protože osm písniček, to je tak na pětatřicet minut. Ale tenkrát už v Rusku pukaly ledy a režim už opravdu ztrácel sílu.

Jak jste si tenkrát představovali budoucnost?
Byl jsem skeptik. Myslel jsem si, že se to všude kolem pohne, ale Češi si tu zakonzervují skanzen. Se Sovětským svazem na věčné časy, i když Sovětský svaz zanikne. Když nastaly listopadové události, zatetelilo se mi srdce, protože náš národ dokáže být na tři dny vždycky úžasný.

Začátkem devadesátých let jste strávil dva roky v parlamentu. Jak se na to díváte dnes, s odstupem času?
Nebyl jsem ani tak moc nadšený, ale slíbil jsem, že pomůžu OF v severočeském kraji, kde to bylo s podporou dost beznadějné. Hledal se člověk, který by tamějším lidem a mladší generaci připadal důvěryhodný. Byl jsem někde v půlce kandidátky, ale potom jsem nějak poskočil a zvolili mě. A pak mi přišlo, že se nedá nic dělat, protože by to bylo krajně neseriózní a i na OF by to hodilo špatné světlo. Tak jsem v parlamentu dva roky působil. Ne příliš významně, ale byla to pro mě cenná zkušenost.

Takže ty roky nepovažujete za ztracené?
Ne. Na poslance nepokřikuju, protože si myslím, že parlamentní demokracie je systém sice nedokonalý, ale jediný rozumný a životaschopný. Televizní pořad S politiky netančím přímo nesnáším, vidím v něm kombinaci závisti s odvěkým přesvědčením, že vrchnost je zlotřilá. To v lidech přetrvává a mně se to nelíbí.

Beroun, 1978