Frederick Forsyth - anglický mistr politických thrillerů

Když D'Artagnan s Porthosem pronásledují (v příhodách po deseti letech) uprchlého vězně vévodu z Beaufortu, postaví se jim na vendômské silnici do cesty dva mocní protivníci. Vzpomínáte správně, jsou to Athos s Aramisem. Že mezi rytířskou svornost vráží klín mocenská politika, věděl stejně dobře francouzský spisovatel historických románů Alexandre Dumas jako anglický mistr politických thrillerů .

Forsythovo nejnovější dílo Mstitel (v Česku nejprodávanější beletrie posledních několika týdnů) je sice věnováno americkým rytířům války ve Vietnamu, "tunelovým krysám", ale rámcově ilustruje stejný rozpad hodnot, jako rozdělený kvartet Tří mušketýrů. A to na historickém plátně několika dekád. Kromě doslova podzemního boje proti komunistickému Vietkongu z 60. let odehrává se totiž děj Forsythovy story v bosenské válce roků devadesátých a vrcholí na pozadí marného honu na nejhledanějšího teroristu světa, Usámu bin Ládina. Symbolicky končí příběh 10. září 2001, kdy se jeden z agentů CIA chystá na klidný - a nezasloužený - odpočinek.

Politické thrillery po 11. září
Jak vlastně teroristické útoky islámských radikálů na New York a Washington ovlivnily psaní špionážních románů? ptali se dnes už pětašedesátiletého Forsytha.
"Možná míň, než si myslíte. V thrillerech potřebujete hlavně hrdinu a padoucha, a potom mezi nimi na známém historickém pozadí rozehrajete souboj. Třeba to zní banálně, ale takhle to funguje už od Homérovy Odyssey. Jedenácté září možná vyprodukovalo novou záplavu spisovatelských adeptů, kteří padoucha stále častěji líčí jako vousatého cvoka z Blízkého východu, ale zbytek příběhu stejně jako dřív záleží na fantazii," odpovídal čtenářům britského Independentu autor Dne pro Šakala. Fantazie ho provázela už dávno před jeho veleúspěšným a dvakrát zfilmovaným románovým debutem, který v podstatě dodnes definuje žánr.
Dobrodružné dospívání Fredericka Forsytha (*1938) má svou logiku. Když v jihoanglickém Ashfordu za 2. světové války prakticky vyrostl pod dekou německých náletů při bitvě o Británii, dává smysl, že si dětský pokojík vyzdobí modely letadel, v šestnácti se přihlásí do leteckých kurzů a v devatenácti je nejmladším pilotem britského královského letectva RAF.
Když ještě nechá školy a uteče do Španělska, aby se stal toreadorem, nepřekvapí, že se naučí plynně španělsky a vystuduje univerzitu v Granadě. A jelikož si po odchodu z armády usmyslí cestovat, stane se - podobně jako duchovní otec neprůstřelného agenta 007 Ian Fleming - reportérem agentury Reuters. Působí v Německé demokratické republice, Československu i Francii a jako pařížský novinář také dorazí k místu atentátu na francouzského prezidenta Charlese de Gaulla. Dvě hodiny po nevydařeném útoku OAS ho ještě nenapadne, že z této zkušenosti nakonec vytěží formát delší než agenturní zpráva.

Zuřivý reportér
Ani Forsythovi žurnalistovi se jednoduše legendy nevyhýbaly: v roce 1963 prý málem zahájil třetí světovou válku, když v nočních ulicích východního Berlína narazil na kolonu sovětských tanků i raketometů a odvysílal dramatickou zprávu o chystané invazi.
Než se vyjasnilo, že Rusové pouze připravují techniku na prvomájovou přehlídku, vzbudili prý ke krizové schůzce amerického prezidenta Lyndona Johnsona a britského premiéra Aleka Douglase-Homa. Vzhledem k tomu, že před 1. májem 1963 se v Bílém domě ještě těšil dobrému zdraví John Fitzgerald Kennedy, má tahle anekdotická historka nějakou faktickou chybu, která by se romanopisci Forsythovi posedlému důslednými rešeršemi asi nestala. Ale nepředbíhejme.
Jako diplomatický zpravodaj BBC pokrývá autor ještě občanskou válku v Nigérii. Poznává svět diplomatů a zpravodajských služeb, dostává se do styku se světem žoldáků a v roce 1969 vydává knihu Biafra Story. Tolik konec Forsytha zpravodaje.

Šakalí léta
První román Den pro Šakala nejdříve čtyři nakladatelé odmítli s tím, že čtenáře přece nemůže udržet v napětí příběh o atentátu na prezidenta, který - jak přece každý dobře ví - přežil. Teprve pátý se nechal přesvědčit o tom, že působivost "anatomie spiknutí, stíhání a zabití" nespočívá jen v překvapivém rozuzlení. Od roku 1970 byl duel inspektora Lebela a záhadného odstřelovače přeložen do více než 30 jazyků a ze syna kentského maloobchodníka udělalo vypravěčské mistrovství milionáře.
Když autor pro svého prvního fiktivního zabijáka vymýšlel krycí jméno, uvažoval prý o medvědovi nebo vlkovi, ale nakonec vybral africkou noční šelmu, protože "ta jen přijde, udělá, co musí, a zmizí." Trochu to platí i o samotném autorovi, který se vlastnímu psaní beletrie věnuje jen pár týdnů v roce.
Ve své prvotině stejně jako v následujícím Spisu Odessa a Žoldácích zúročil Forsyth osobní zkušenosti, ale hlavně "šakalsky" pečlivou faktografickou přípravu.
"Příprava na psaní nové knihy je u mě zdlouhavá, puntičkářská a celkem náročná práce. Trvá mi obyčejně přes rok. Během rešerše vyjedu tak osmkrát, možná desetkrát do zahraničí a absolvuji na padesát rozhovorů se specialisty nejrůznějších oborů. To mi zabere tak půl roku. Když si potom sednu k samotnému psaní, už mám všechno v hlavě pohromadě a téměř to stačí hodit na papír. A to je skutečná otrava," říká autor, který se mezi své konzultované odborníky nebojí počítat ilegální puškaře, pašeráky nebo padělatele.

Končím s psaním
Svou opakovaně deklarovanou otrávenost psaním nechal Forsyth uzrát a po několika úspěšných románech veřejně prohlásil, že s psaním končí. Když potom do poloviny 90. let své slovo pravidelně porušoval (Ďáblovou alternativou, Čtvrtým protokolem, Vyjednavačem, Boží pěstí, Mistrem klamu nebo Ikonou), potěšil milióny čtenářů. Jen na vysvětlenou tehdy v jednom rozhovoru poznamenal, že "o peníze přece nejde, ale manželka miluje tantiémy."
Potom svůj odchod ze spisovatelské scény avízoval podruhé: "Finanční motivaci nemám a představa, že bych měl začínat zase novou knížku, mě po pětadvaceti letech psaní děsí," tvrdil autor bestsellerů, který se od té doby stále častěji uplatňoval jako politický komentátor. Přestěhoval se na padesátihektarovou farmu v anglickém hrabství Hertfordshire, kde chová stádo ovcí, a v roli venkovského, podruhé ženatého patricije se občansky stále důsledněji profiluje jako ochránce staletých domácích tradic - honem na lišku počínaje a parlamentní demokracií konče.
Konzervativních kritiků má Spojené království hodně, nicméně slovo muže, jehož romány podle forsythofilů předpověděly zvolení Margaret Thatcherové i pád íránského šáha - a o dekádu předběhly investigativní deníkáře v kauzách nacistického zlata ve švýcarských bankách nebo nekomplikované dostupnosti falešných britských pasů - má svou váhu. A to i v tématech zahraniční politiky. Navíc někdejšímu milovníku býčích zápasů poskytuje politická aréna od 90. let červených hadrů sdostatek.

Eurofob, který se na kontinentu domluví
Už jako teenagera posílala Fredericka rodina na zkušenou do Evropy, kde se potom - také proto ta dopisovatelská místa u prestižních zpravodajských firem - domluvil místními jazyky. Kromě už zmíněného Španělska stážoval také ve Francii a u čerstvě rozdělených Němců prý s blonďatou hlavou častokrát prošel jako domácí "junge". Zcestovalý polyglot, který rád připomene, kolik let a zemí na starém kontinentu prožil a prošel (kromě Lichtenštejnska a Islandu prý všechny), miluje Evropu i po půlce století. Její unii ale nemůže ani cítit.
"Chtějí po nás, abychom se z demokratického systému přiblížili Německu, kde namísto parlamentu vládnou byrokrat, soudce a bankéř. Až s evropskou měnovou unií převezmou kontrolu nad britským hospodářstvím frankfurtští finančníci, Lucemburk přebije naše zákony a bruselští byrokrati nahradí Dolní sněmovnu, nepřijde evropská demokracie namísto té britské, ale zavládne autokracie," tvrdí komentátor, který se vzteká, že britský premiér John Major neposlechl jeho radu a vůbec jezdil do "toho bezvýznamného holandského městečka Maastrichtu".
Dalším spolehlivým dráždidlem je pro Forsytha kultura politické korektnosti, kterou pohrdá: "Protože to je prostě lež. Začala jako filozofie větší tolerance a žádný rozumný člověk proti ní nemohl nic namítat, protože tolerování jiného vzhledu, oblečení nebo názoru je to, co odlišuje civilizovanou společnost od barbarů. Ale politická korektnost se změnila. Zavání Orwellovým rokem 1984, východním Německem, a pohrdá takzvaným obyčejným člověkem. Propaguje arogantní elitu, pro kterou jsou všeobecně populární věci jenom populistické. Velká část Britů má například určité obavy z přílivu chudých obyvatel z východní Evropy, pro kazatele politické korektnosti jsou to ale hned hnusní xenofobové."

Antiblairovec a létající tranzistoráky
Ideálním terčem je Forsythovi pochopitelně strana Tonyho Blaira a nutno říct, že její iniciativy sestřeluje tento člen Konzervativní strany z televizní obrazovky i v tisku jednu za druhou. Výhodnou příležitost mu poskytly také rozhlasové vlny BBC, ze kterých na vládní labouristy dštil síru každou druhou sobotu.
Když jeho komentáře přestala stanice vysílat, Forsyth tvrdil, že jeho příspěvky byly na BBC moc pravicové. Přestože podobný důvod ukončení spolupráce firma popřela, editor dotyčného pořadu "tlaky shora" později potvrdil s tím, že liché víkendy Forsythova levicového protipólu Willa Selfa byly zrušeny také. Prý kvůli rovnováze.
"Mnohem míň lidí bude od téhle soboty házet tranzistorákem přes obývák, ale naše víkendy budou o to nudnější," rozloučil se s Forsythovou rubrikou ne zrovna pravicový deník Guardian, který autorovi také liberálně nabídl přísně padesátislovnou rubriku.
"Každý, kdo je natolik naivní, že podobně jako španělský volič uvěří, že člověk musí Al-Káidu vyprovokovat solidárností s Georgem Bushem nebo angažovaností v Afghánistánu, Izraeli nebo v Iráku, by si měl připomenout jeden fakt," brojil letos na jaře po pumových útocích v Madridu veterán beletrizované špionáže. "Sebevražední atentátníci z 11. září se do pilotních škol zapisovali v létě 1999, kdy Bush ještě ani nebyl prezidentským kandidátem. Fanatickým útočníkům proti civilnímu obyvatelstvu nezáleží na tom, co jsme udělali, ale na tom, kdo jsme. A jelikož s tím, kdo jsme, nic nenaděláme, nezbývá než se jim postavit."
Podobně jako Franku Sinatrovi z hudebního pódia, ani Frederiku Forsythovi z románové scény druhý odchod dlouho nevydržel: "Po Ikoně jsem pouze řekl, že už nechci psát thrillery, netvrdil jsem, že už nikdy nenapíšu ani řádku. Můj agent se mě tehdy takovým úzkostným hlasem zeptal: Vy už snad nemáte vůbec žádné nápady? Mám jich pět, řekl jsem mu, ale nevydají na jednotlivé romány, spíš na různě dlouhé povídky a novely, a takhle vznikl Veterán (pozn. red.: česky vyšlo pod názvem Kvintet), což je sbírka povídek." Po sedmileté odmlce k souboru kratších próz přidává ještě román, který stihl loni sepsat ještě před frankfurtským knižním veletrhem.

A konečně Mstitel
Titulním "zorrem" příběhu je vietnamský vysloužilec Calvin Dexter, který po ztrátách v osobním životě nastupuje dráhu "nájemného, ale kladného šakala" a v poválečné Bosně pátrá po srbském zabijákovi z elitních jednotek Slobodana Miloševiče. "Podle mě je třeba si uvědomit, že on vlastně nezabíjí. Mohl by, ale nedělá to. Jeho práce spočívá v tom, vyvléct hledaného zločince z jeho bezpečného úkrytu a postavit ho před spravedlnost, aby se ze svých činů zodpovídal," říká autor o svém hrdinovi, který je k mání na inzerát v letecké revue jako prodejce válečného letounu Avenger, tedy Mstitele. "Když jsem se rozhodl, že osou příběhu bude pátrání nebo hon na jednu osobu, samozřejmě nastala otázka: kdo bude honit koho a proč. Nacistickým zločincům je dnes přes osmdesát let, čímž jsou jaksi příliš obstarožní, a vymodelovat svého hrdinu jako nějakého Simona Wiesenthala se mi nechtělo a ani by to nefungovalo. Pak jsem si uvědomil, že v Bosně stále probíhá pátrání po srbských pachatelích etnických čistek, a rozhodl jsem se, že právě jeden z nich bude cíl mého lovce," vysvětluje Forsyth.
Pomstít je v jeho zatím posledním románu potřeba vraždu amerického humanitárního pracovníka, ale protože s hledaným gangsterem a sadistou Zoranem Žilićem má své dalekosáhlé záměry i zpravodajská služba CIA, najednou začne mezi mocnými účel světit prostředky. Z titulního lovce se stane škodná, lovená navíc jeho vlastními lidmi. Zdali Krtek - někdejší spolubojovník z podzemních šachet vietnamského pekla - podrazí jako agent Kevin McBride Jezevce-Mstitele, ať si rozhodnou čtenáři sami.

Skutečné události jako beletrie
Jelikož v rámci už zmíněného "známého historického pozadí" američtí agenti v knize se samozřejmou lehkostí trousí jména bezpečnostní poradkyně Condoleezy Riceové nebo ministra Colina Powella, Forsythův příběh rafinovaně prorůstá každodenním reálem zpráv. Když potom v originálním vydání k větě "vůdce abú Abbás odešel od soudu volný" editor pod čarou přidá poznámku, že v době, kdy šla kniha do tisku, "zadržely Abbáse americké jednotky v Iráku", těžko odhadnout, zdali jde o přehnanou aktualizaci, nebo o postmoderní fígl.
Kromě již spolehlivé napínavosti vyprávění oceňují Forsythovi čtenáři obvykle propracovanost detailů, se kterými se hrdina prostříhá ostře sledovaným bezpečnostním plotem, sestaví smrtící zbraň anebo alespoň vylíčí konkrétní arabskou kavárnu. Mstitel je určitě nezklame, i když popisované průniky do počítačových databází mohou zavánět nadšením šedesátníka, který jde s internetovou dobou a ještě ji rád vysvětlí ostatním. (O mobilech, které kvůli možné lokalizaci hovoru odhazuje hrdina pravidelně do řek a močálů, ani nemluvě.)
Matadorovi politického thrilleru se však nikdy nedala upřít průkopnická odvaha: Autor, který i kapitoly o obcházení serverových firewallů staromilsky vyťukává na starém psacím stroji ("Těžko se mi k němu shánějí součástky, ale aspoň se mi do něj žádný hacker nedostane.") například ve stopách hororového Stephena Kinga potěšil mladou webovou komunitu - a apoštoly e-booků obzvlášť - když se rozhodl jednu svou povídkovou knihu publikovat nejdřív na internetu.
Můžeme se po Mstiteli od Forsytha dočkat dalších autorských odchodů? Stěží. Sám uznává, že zříkat se psaní napotřetí by byla hloupost. Na dalším románu už ostatně také pracuje. Autor, který médiím nedávno jako atentátnický expert vysvětloval technické aspekty pokusu o útok na Jacquese Chiraka, nezůstává na Balkáně odstřeleného Zorana Djindjiće, ale vrací se pro zápletku na Blízký východ: "Tenhle projekt je teprve v počátcích, ale mohl bych si jako postavu vzít saúdského chlapce a pořádně mu vymýt mozek. Člověk nesmí zapomínat, že tihle lidé všechno ze Západu ze srdce nenávidí," svěřil se nedávno Frederick Forsyth Daily Telegraphu.
Nemá ale pan Forsyth po těžkostech svého britského kolegy Salmana Rushdieho obavy, že by chystaná kniha mohla vyprovokovat u radikálních islamistů nevítané reakce? "Doufám, že k ničemu takovému nedojde. Dokud člověk neuráží Alláha nebo nějaké imámy, mělo by to projít."
Autor je redaktorem BBC


"O peníze nejde, ale manželka miluje tantiémy," znělo Forsythovo vysvětlení, proč zase začal psát romány, ačkoli se zařekl, že už to neudělá.


Frederick Forsyth se svou ženou Sandy a Řádem Britského impéria (1997).


V roce 1999 na návštěvě v New Yorku.

SNÍMKY: ap, čtk