Belén Maya: Flamenco ve své tradici nezkostnatělo

/Od našeho spolupracovníka/

Osobní vývoj, od prvního sólového výstupu ve filmu Flamenco Carlose Saury před více než deseti lety nabídne podle španělské tanečnice Belén Mayi její představení Dibujos (Kresby), které dnes a zítra uvede v pražském Divadle Archa.

"Seznámíte se v něm s tradičním flamenkem a všemi důležitými formami jako tangos a alegrias. Ten kus nemá role, děj, jen ukazuje souvislosti," vysvětluje Belén Maya, která širokým spektrem výrazových prostředků flamencový žánr přesahuje. Její představení obsahuje šest jednotlivých tanců. Začíná v moderní době a končí u tradice.

HN: Představení mělo premiéru v Číně. Nebyla ale reakce čínského publika odlišná od toho, na co jste zvyklí v Andalusii?

Byla, a hodně. Číňani vědí, že ta tradice je hodně hluboká, a mají proto velký respekt. Až příliš velký. Když skončilo představení, nastalo naprosté ticho. Mysleli jsme si, že se jim nelíbilo. Což nebyla pravda, oni zkrátka nejsou moc spontánní.

HN: Když jste tedy věděla, že premiéra bude před čínským publikem, nesnažila jste se přiblížit se jejich světu?

Ne. Vždycky zachovávám původní podobu bez ohledu na prostředí. Ale jednu věc jsme změnit museli. Všude jinde lidé žádají přídavky, které jsou pak standardní součástí představení. V Číně a Japonsku ale z důvodů, které už jsem vysvětlila, nepřidáváme, takže jsme změnili zakončení.

HN: Nestává se naopak ve Španělsku, že sofistikovaná kritika může umělcům ztrpčovat život?

Především na jihu, v Andalusii, tam jsou ti nejfundovanější kritici, kteří dokážou být i krutí. A navíc mezi nimi převládají puristé, kteří ve flamenku odmítají veškeré moderní příměsi. Proto se také stává, že o našem představení vycházejí špatné kritiky, ale s tím musíme umět žít.

HN: Flamenco je založené na improvizaci. Ale platí to i o tanečním představením s choreografií, s nímž přijíždíte do Prahy?

Hudba i tanec mají ve flamenku předem danou strukturu. A ta obsahuje prostor pro improvizaci. Někdy je improvizace víc než toho plánovaného.

HN: Narodila jste se v roce 1966 v New Yorku. Kde jste vyrůstala?

Narodila jsem se, když moji rodiče v New Yorku vystupovali. Když mi bylo šest měsíců, vrátili se se mnou do Španělska. Jako dospělá jsem do New Yorku a Los Angeles často jezdila. Učila jsem tam tančit flamenco a za peníze které jsem si tak vydělala, jsem studovala soudobý tanec, například ve škole Marthy Grahamové.

HN: Takže flamenco spojujete s dalšími styly?

Mám ráda široké spektrum tanečních žánrů včetně klasického baletu. Snažila jsem se tedy naučit se toho co nejvíc, za tancem jsem cestovala i do Indie. Flamenco je tradice otevřená, lze je obohatit vlivy zvenčí, ale přitom nesmíte porušit základ, strukturu, kostýmy. To obohacení vidím v ozdobách, třeba v pohybech rukou a hlavy typických pro indický tanec.

HN: Z Indie přišli do Evropy Romové. Neměla jste romské předky?

Můj otec pochází z romského rodu v Granadě, po celé generace bydleli na kraji města v jeskyních vytesaných do stráně.

HN: Tedy v dnes slavné čtvrti Sacromonte, z níž se stal přírodní skanzen a turistická atrakce?

Ale turisté tam chodili už dávno předtím, romské děti jim za peníze předváděly tance. Takhle začal můj otec kariéru, ve svých pěti letech. Když mu bylo osmnáct, všimla si ho anglická malířka, která se stala jeho mecenáškou. Prodala jeden ze svých obrazů a výtěžek mu věnovala - a díky tomu mohl jít studovat do Madridu.