Dagmar Gordman: V USA mají padesátníci větší šance než v Česku

HN: Jaká je situace na trhu práce v kategorii 50+ v USA?

Situace kolem lidí nad padesát let je podobná všude na světě. V momentě, kdy překročíte jistou věkovou hranici, dostáváte se do takzvané ohrožené zóny. I když paradoxně právnicky a legislativně je vše výborně ošetřeno, takže problém jakoby neexistoval.

HN: Jaká je realita?

K diskriminaci může docházet pod různými záminkami. Je jasné, že žádný zaměstnavatel v Americe dnes už neuveřejní inzerát, že hledá mladou, atraktivní, sexy, štíhlou pracovnici. Ale způsobů je mnoho. Když se do zaměstnání hlásí například vyzrálý a zkušený pracovník, můžou ho odmítnout ne kvůli věku, ale řeknou, že dotyčný je překvalifikovaný, a tudíž by ho nabízená pozice neuspokojila.

HN: Podle vás tedy žádné rozdíly mezi Amerikou a Evropou neexistují?

Ráda bych upozornila, že USA nejsou rájem na zemi ani v oblasti pracovních možností. Podstatný rozdíl vidím v tom, že Amerika nabízí víc možností a má lépe propracovaný systém pomoci lidem, kteří práci hledají. Samozřejmě, že padesátník hledá práci ve firmách a podnicích těžko a nemůže předpokládat, že na něho čekají s otevřenou náručí.

HN: Mohou snadněji podnikat?

Mají více možností rozjet vlastní byznys. V Americe začít podnikat je velmi jednoduché. Nepotřebujete k tomu velké investice a navíc je tam mnoho organizací, které vám podají pomocnou ruku. Dají mnoho dobrých rad, zorientují vás v džungli předpisů a možností, vypracují s vámi byznys plán, poradí, jak žádat banku o půjčku, a poskytnou mnoho dalších informací. Navíc každá běžná škola v Americe organizuje večerní kurzy pro dospělé, kde si doslova za pakatel nebo zdarma můžete zvýšit vzdělání, získat nové vědomosti, rekvalifikovat se.

HN: Najde člověk po padesátce práci ve velké firmě?

Podle mých zkušeností, pracovala a žila jsem v Pensylvánii, v New Yorku, na Floridě a jinde, vás spíš vezmou na nějaký konkrétní, časem limitovaný projekt. I přesto, že vypadáte skvěle, máte výborné vzdělání, řadu zkušeností. Je to tak finančně vykalkulováno, aby dohoda byla pro zaměstnavatele co nejvýhodnější.

HN: Mnoho teorií o pozitivním myšlení pochází právě z Ameriky. Mohou pomáhat lidem nad padesát let?

Pozitivní pohled na svět je velmi důležitý v každém věku. Představte si člověka, který přijde do firmy žádat o práci a čiší z něho obava, nedůvěra, skleslost a deprese. Předem vysílá signál: Jsem odepsaný, nikdo mě už nechce zaměstnat. Nevzali byste mě? Jaký výsledek by mohl očekávat? Je důležité se zmobilizovat, dobře se prezentovat a hlavně uvést důležitá fakta o tom, co je schopen a ochoten udělat pro svou práci. Suverenita je tady na místě. To případného amerického zaměstnavatele upoutá.

HN: Je důležité sledovat vývoj a trendy, vědět, co zaměstnavatelé požadují?

Určitě. V každém případě musíte být takzvaně trendy, vědět, co "letí". Uvědomit si, které z vašich schopností a dovedností jsou obchodně využitelné, a na nich stavět svoji strategii. A naučit se vidět do budoucnosti. Mít dlouhodobé cíle, i když vám je padesát. Krátkodobé cíle člověka příliš daleko nedovedou.

HN: Je rozdíl mezi pohlavími?

K takovému pojímání mají blíže ženy, které se více obětují pro rodinu a svou práci stavějí až na druhou příčku, jenom aby nikdo z rodiny neutrpěl. Je to škoda. I proto, že ženy pak nezískají kontakty, které by mohly v zaměstnání uplatnit ve svůj prospěch. Síťování, navazování vztahů sehrává v životě lidí velikou roli, například v případě, že si hledáte práci. Anglické slovo networking už zakotvilo ve firemním slovníku, ale i v běžném životě. V Americe je síťování alfa a omega úspěchu.

HN: Využívají lidé i neformálních kontaktů?

Určitě, a nejenom když si hledají práci. Je potřeba využít všech možností, kde se můžete setkat s novými lidmi. Chodit na akce různého druhu, recepce, profesní sešlosti a podobně je velmi důležité. Je to vlastně neustálé sledování tepu života. Nikdy předem nevíte, koho potkáte a jak významně to může vaši kariéru nebo život ovlivnit. Jsou to takové signály, na které bychom měli být schopni zareagovat.

HN: Sehrává také v Americe při hledání práce podstatnou roli dobře napsaný životopis?

Sehrává. Já jsem si také v minulosti myslela, že to u zaměstnavatele nehraje podstatnou roli. Dokonce jsem považovala za nesmyslný fakt, že mnozí lidé si začali zakládat agentury na psaní životopisů. Ale na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že je to mimořádně důležité. Každé slovo, které uvedete v životopise, má svůj přesný cíl.

HN: Co například specialisté doporučují uchazečům o práci?

Kdybyste se v USA zeptali v některé z firem, které se tvorbou životopisů zabývají, co doporučují, rozhodně by vám řekli, že rozsah životopisu nemá být delší než jedna stránka. Protože jinak unavuje a krade čas personálnímu manažerovi. Rozhodně nepoužívejte tentýž životopis na různé pozice. Na každé místo je potřeba vypracovat přesně cílený životopis. V Americe hodně lidí využívá služeb expertů, aby jim před konkurzem nebo pohovorem zkontrolovali životopis, jestli splňuje potřebná kritéria.

HN: Co byste doporučila starším ročníkům?

Není potřebné uvádět roky. Spíše se doporučuje strhnout pozornost na odbornost a konkrétní dovednosti.

HN: Kdo má v USA větší šanci získat práci po padesátce, muži nebo ženy?

Je to vcelku zajímavé. Když porovnávám přístup Evropanů a Američanů k ženám, vidím podstatné rozdíly. V Americe, s výjimkou některých oblastí, jsou ženy chápány komplexněji. Muži se na vás dívají se zájmem, i když je vám padesát. Neotočí se jenom za dvacítkou s perfektní postavou. I zralé ženy jsou předmětem zájmu.

HN: Podléháme v Česku více kultu mládí?

Ten tlak na kult mládí pociťuji i já jako žena mnohem intenzivněji v Čechách. A je mi jasné, že to tím pádem zde ženy nemají lehké. Co se týče uplatnění mužů a žen po padesátce na trhu práce v USA, domnívám se, že mají v podstatě stejné šance. Ale všechno záleží především na jejich osobním přístupu a na tom, jak dalece je sám člověk ochotný na sobě pracovat a nedá se odradit i případnými neúspěchy.

Dagmar Gordman (49 let) pracuje jako konzultantka v CEELI Institutu v Praze. Působila na Univerzitě v Pittsburghu jako asistentka ředitele a programová manažerka na Katz Graduate School of Business. Rok byla ředitelkou neziskové asociace International Women's Association of Prague.