Zeď nářků je adresou Boha

Lidé z celého světa umísťují své modlitby u Zdi nářků v Jeruzalémě nebo je posílají na adresu "Bůh, Jeruzalém". Tyto modlitby se pak dostanou do rukou rabína Šmuela Rabinovice, píše agentura Reuters.

Ročně navštíví Zeď nářků, tedy jedno z nejposvátnějších míst judaismu, miliony lidí. A zanechají v některé z puklin starověkých kamenů modlitbu či prosbu napsanou na kousku papíru.

Zeď je místo "pošty"

Tuhle tradici přijali za svou lidé různých vyznání z celého světa. Je to obvyklé i u křesťanských poutníků, kteří procházejí jeruzalémským Starým městem, aby se pak zastavili u Zdi nářků a zanechali tam vzkaz, upozorňuje Rabinovic. Právě na něm jako rabínovi "Zdi" je, aby zajistil prostory pro tato papírová přání. Dvakrát do roka jeho tým sebere statisíce poznámek a pohřbí je na Olivetské hoře.

Po většinu dne stojí u Zdi nářků řada lidí zahloubaných do modlitby. Mnozí z nich se předklánějí a svým čelem se dotýkají kamenů. Se zavřenýma očima šeptají svá přání a líbají zeď, když prosbu dokončí. "Vzkazy jsou způsobem, jak se modlit, když nevíte jak. Koneckonců, když chcete něco získat, musíte o to požádat," říká Rabinovic ve své kanceláři.

Rabín a desítka jeho pomocníků prohledávají zeď pomocí dřevěných hůlek, aby dosáhli i na lístky umístěné co nejblíže nebi. Nikdy je nečtou a nikdy také nepočítali napsaná přání, ovšem při každém sběru vždy zaplní stovku nákupních tašek: v každé jsou jich tisíce, odhaduje Rabinovic.

Další dopisy jsou posílány ke Zdi faxem či mailem - často za malý poplatek. Rabinovic říká, že každoročně umísťuje stovky dopisů, jež mu doručuje pošta a jež jsou nadepsány prostě: Bůh, Jeruzalém.

Ti, kdo tyto lístky sbírají, je nikdy nečtou, proto je nemožné znát náboženství lidí, kteří je posílají.

"Můžete žádat cokoli. Vyléváte si srdce a pak odcházíte posíleni," vysvětluje 29letý Moše Azolaj. Místo navštívil se svými příbuznými ze Spojených států. Sám nechal ve Zdi modlitbu za svého synovce, který byl jedním ze skupiny 13letých chlapců, kteří byli při obřadu bar micva pod spalujícím letním sluncem uvedeni mezi dospělé.

Tradice stará 300 let

Zeď nářků je pozůstatek komplexu Druhého chrámu, který byl zbořen v 70. roce.

Dnes stojí pod náboženskou plošinou - pro muslimy je to Harám aš-Šaríf a pro židy Chrámová hora. Celá zeď zabírá asi 500 metrů, ovšem většina je skryta v podzemí. Izrael zabral Zeď nářků společně s Východním (arabským) Jeruzalémem za války v roce 1967.

Počátky tradice zanechávání vzkazů se datují do doby před téměř 300 lety. Tehdy jeden rabín poslal ke Zdi své studenty s psanou modlitbou, protože sám nemohl jít.

V oddělené části pro ženy se matka s dcerkou snaží nacpat svůj lístek do škvíry, která už papírky přetéká. "Je to pro člena mé rodiny, který sem sám přijít nemohl," vysvětluje žena. Celá jedna kapitola v jedné z Rabinovicových knih pojednává o záležitosti likvidace lístků ze Západní zdi. "Ten spor, jestli lístky pálit nebo pohřbívat, je prastarý," říká rabín.

Texty lze jen pohřbít

Podle židovského zákona je zakázáno ničit posvátné texty. Modlitební knihy a bible jsou "umísťovány" v kontejnerech a často pohřbívány na židovských hřbitovech.

Ovšem dávno předtím, než se začaly lístky vkládat do Zdi, měli židovští věřící ve zvyku umísťovat lístky do rabínských hrobů považovaných za svaté. Tradičně jsou tyto lístky spalovány.

Podle Rabinovice je pálení čistým způsobem, jak se se vzkazy vypořádat, ale jejich pohřbívání v souladu s tradicí je vznešenější.

Navzdory tomu, že rabínův tým Zeď "vyprazdňuje" dvakrát do roka, najít pro lístek bezpečnou skrýš může být tvrdým oříškem. Potíže s umístěním své modlitby měl i 28letý Janiv Singer, který ke Zdi přivedl celou skupinu prosebníků. "Vypadl asi ze tří míst, než se mi ho podařilo pevně umístit v puklině ve větší výšce."