Na krize nemám čas

- Aktivní lidé obvykle vnímají běh času specifickým způsobem, nebo přesněji řečeno, nevnímají ho tak dramaticky, jako ostatní. Přesto plují životem od jedné zkušenosti ke druhé a postupně zjišťují, že věci fungují jinak, tělesná schránka začíná ukazovat svou odvrácenou tvář. Jak se dá, podle vás, proplout do zralého věku, aniž bychom pociťovali nespravedlnost, újmu na plnohodnotném životě?

Důležité je, aby si člověk neudělal ze stárnutí a chátrání náplň života. Samozřejmě, že tělo nefunguje jako dřív. Ano, mám pleš, hůř vidím, bolí mě klouby, ale tyto potíže nevytvořily bariéru mezi mou prací a radostí ze života. A to považuji za podstatné. Mít radost ze života, prožívat naplno všechno, co nám život přinese - to je důležité. A abychom tuto fázi mohli vychutnávat co nejdéle, musíme pro to něco udělat. Někteří lidé si přímo koledují o to, aby je zubatá překvapila o deset, dvacet let dříve. Jedí nezdravé, tučné potraviny plné karcinogenů, kouří, nadmíru konzumují alkohol, nehýbou se, jsou obézní a pohodlní. V podstatě to vidím kolem sebe každý den. Lidé sice bydlí v rodinném domku kousek od lesa, ale oni do něj nevkročí jak je rok dlouhý, mají pozemek, ale nic na něm nepěstují, mají psa, ale nechodí s ním na procházky, mají kolo, které reziví na háku v garáži... Co k tomu dodat?

- Z toho, co říkáte, vyplývá, že vy naopak žijete velmi zdravým životním stylem...

Rozhodně nejsem prototypem vzorňáka, ale hodně chodím na procházky do lesa, pěstuji cyklistiku, bojová umění a držím se starého lidového doporučení - jez do polosyta, pij do polopita. Takže se nepřejídám, konzumuji hodně zeleniny. Nejsem asketa. V této souvislosti mě napadá velmi zajímavý, a pro nás Evropany vtipný, Buddhův výrok o tom, že lidé nemají žít asketickým způsobem, klidně si mohou dopřát jednu misku rýže za dva dny... Takhle daleko jsem se ještě nedostal a zřejmě nikdy nedostanu, ale vím co je únosná míra, co je přijatelný a zdravý způsob zacházení s vlastním tělem. Co naopak těžce zvládám, je "odstřihnout" se od práce. Moje pracoviště je už patnáct let doma, takže se mi velice těžko oddělují pracovní aktivity od relaxačních. Ale člověk na sobě pracuje v podstatě celý život a snaží se přiblížit k jakémusi ideálu. Buddha říká: "Není důležitý cíl, ale cesta k němu." A na té své kráčím neúnavně dál.

- Lidé v určitém věku rádi vzpomínají, což je pochopitelné. Zásoba zážitků se hromadí a všechno, co se odehrálo v minulosti, získává jakýsi punc neopakovatelnosti a to, co bylo kdysi bezvýznamné, nabývá v mysli člověka přitažlivější podoby.

Ano, s tím se setkávám. Mám známé nebo bývalé spolužáky, kteří se mimořádně rádi vrací do minulosti, oživují dávno prožité události a baví se na tom, jaké legrace kdysi prováděli. Já si také rád vzpomenu, ale nedokážu se donekonečna popadat za břicho při vzpomínce, jak jsme kdysi udělali sněhuláka v hospodě, a jak se z toho vrchní mohl zbláznit. Já si chci povídat o nových sněhulácích a nových zážitcích.

- Jak jste prožíval svoje padesátiny? Traduje se, že jde o jakýsi průlom v životě člověka. S oblibou se mluví o krizovém období...

Já jsem padesátiny nijak zvlášť nepociťoval. Pracoval jsem i nadále na plný plyn. Od mládí jsem zvyklý hodně pracovat. Po maturitě jsem působil jako elév v časopise Svět v obrazech a při vysokoškolských studiích jsem zase pracoval v zahraniční rubrice Českého rozhlasu. Začínal jsem v devět ráno a končil v deset večer. A u toho studoval. Toto tempo mi zůstalo po celý život, a tak jsem ani žádný průlom padesátníka nepociťoval. A na krize nemám čas. Navíc, shodou okolností, se v době mých padesátin u nás objevil internet, tak jsem se na něj vrhnul a začal se o něj zajímat. S vervou jsem se do toho tak zakousl, že jsem nějaký svůj fyzický věk neřešil. A když se zase něco převratného objeví, vím, že budu u toho. Bez ohledu na to, kolik mi bude...

- Vaše aktivity jsou toho důkazem. Nedávno jste se zapojil do života v obci, ve které bydlíte. Co vás k tomu vedlo? Na nedostatek činností si rozhodně stěžovat nemusíte, spíš naopak.. Jak všechno stíháte?

Zapojil jsem se do obecního života ve Zvoli, ve které teď bydlím. Nevyplynulo to z faktu, že nemám co dělat a zaháním nudu. Spíš mě zajímá všechno, co se kolem děje. A tak jsem se, na žádost starosty, pustil do webové stránky obce. Vnesl jsem do ní zpravodajský moment, snažím se, aby byla živá a dynamická, a doufám, že se postupně do její tvorby budou místní občané stále více angažovat. Na internetu je fascinující, že lidi spojuje, zatímco televize strukturu společnosti úplně rozbila. Posadila všechny k "bedně" a lidé spolu stále méně komunikují. Narodil jsem se v roce 1945 a televize začala u nás vysílat v roce 1953. Velmi dobře si pamatuji, že do té doby lidé žili aktivním společenským životem, scházeli se, hráli hry, prostě byla legrace. Během pěti let byl tomu všemu konec. Proto velice fandím internetu. A jak to stíhám? Jednoduše. Řídím se heslem profesora Parkinsona, který řekl, že práce zabere tolik času, kolik je k ní zapotřebí. Tvorba naší obecní webové stránky mi zabírá tak deset minut denně. Někdo by se s ní možná zabýval i celé odpoledne, ale tolik času k dispozici nemám.

- Vaše jméno je spjaté nejenom s internetem, sci-fi literaturou, novinařinou, ale také s aktivitami Institutu digitální fotografie, který jste před více než pěti lety založil a na které působíte jako lektor. Tento obor nemá dlouhou tradici, a tudíž jste se mu musel přiučit ve zralém věku. Z pozice lektora také zajisté citlivě vnímáte i věkové složení frekventantů kurzů.

Je to možná trochu paradoxní, ale o digitální fotografii se nezajímají převážně mladí lidé. Na kurzech se setkávám s mnoha lidmi středního a staršího věku, kteří jsou dychtiví naučit se něco nového, a tak se udržují svěží. Na rozdíl od mnoha mladých mají kázeň, důvěru v to, co je učím, a na výsledcích je to potom znát. Někteří mladí přijdou spíš "machrovat" a dát najevo, že já jsem ten, který ničemu nerozumí. Co se týče znalostí digitální fotografie - všechno jsem se naučil po padesátce. Jak se říká, člověk se učí celý život. A je to pravda, nejsou to jenom plané řeči. Já to praktikuji neustále, snažím se do nových věcí vhloubit co nejdůkladněji a navíc být jejich průkopníkem. Proto učím, píši knížky, přednáším. Nově nabyté zkušenosti si nenechávám pro sebe, nepovažuji je za soukromý, nedotknutelný majetek.

- Ve vašem pracovním okolí jsou především mladí lidé. Jak Vás vnímají?

Velice nerad pronáším výroky na téma mladí - staří. Je to velice individuální. Navíc, ke mně jako k šéfovi se mladí nemůžou chovat špatně. Ale velice mě pobaví, když si mezi sebou o někom říkají... "to je takový padesátiletý dědek..." a já stojím opodál a vím, že mě jaksi do této kategorie vůbec nezahrnují. Jinak by si určitě dali pozor na jazyk. V duchu se usměji a řeknu si: "Není to s tebou tak špatný." Co se týče všeobecné charakteristiky je to tak, že mladí často žijí v přesvědčení, že mládí je jejich zásluha a že staří jsou staří protože jsou hloupí a zestárli vlastní vinou. Je to iluze, ze které musí mladý člověk vyrůst a postupně se dopracuje k poznání o čem vlastně život je.

Život v podání Ondřeje Neffa je rozhodně o aktivitě, neustálém hledání a vnitřním tvůrčím nepokoji, které z něho dělá duchem mladého a svěžího člověka. Co dodat na závěr?

Snad jenom výstižný citát Henryho Youngmana: "Jste opravdu staří, když lesk ve vašem oku je jenom odraz slunce v bifokálkách." To Ondřeji Neffovi ještě dlouho nehrozí...