Před třinácti lety zveřejnil Milan Kundera jeden ze svých nejznámějších esejů, v němž se zabýval "tragédií střední Evropy". Český spisovatel se v něm snažil varovat před rozpínavostí Ruska a střední Evropu charakterizoval jako "unesený Západ".
Kundera nebyl zdaleka první, kdo o pojmu "střední Evropa" uvažoval. O století dříve hájil habsburskou monarchii František Palacký, právě jako garanta prostoru mezi Německem a Ruskem. Národů, jež vždy usilovaly o dominanci na tomto území - stačí pohlédnout na dějiny minulého tisíciletí, první, druhou i studenou válku. Dnes naši bezpečnost zajišťuje členství v EU a NATO, takže velmocenské nároky jsou potlačeny. Nicméně není důvod věřit, že pominuly.
Na počátku 90. let minulého století se zformovalo visegrádské uskupení, především jako kulturně-politický projekt. To, že se nejednalo o pouhý intelektuální spolek, ukázala v mnohém užitečná spolupráce před vstupem do EU. Nebo i nynější pozitivní přístup jejích někdejších odpůrců Václava Klause a Mirka Topolánka. Pružnost visegrádského uskupení je jeho předností, státy v něm spolupracují dobrovolně a pouze na těch projektech, které jsou jim nějak prospěšné. Nic idealistického v tom rozhodně není.
Občas Visegrád překročí rámec sociální a kulturní spolupráce a projeví se politicky, například při nedávné snaze západních sousedů odložit tzv. Schengen. Někdejší hlasy o neužitečnosti Visegrádu (budeme-li součástí EU, pak žádných nadstandardních vztahů se sousedy nepotřebujeme) se ukázaly jako liché, zvláště dnes. Visegrád je tak do určité míry dědicem ducha Palackého středoevropské (habsburské) ideje.
Českou společnost řadu měsíců rozděluje případné umístění radarové základny USA. Poněkud přitom chybí hlubší promýšlení celého problému, k němuž vybízí postoj Ruska i Německa.
Velmocenským způsobem se totiž před časem vyjádřilo Rusko: namíříme na vás rakety, vyhrožovalo suverénní demokratické zemi. Pozadu nezůstalo ani Německo, jeho ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier nám v zimě letošního roku sdělil, že "umístění amerických systémů by posunulo americké základny blíže Rusku, mělo se předtím s Ruskem taky hovořit".
O víkendu bývalý německý kancléř Schröder varoval před "politickým nebezpečím" umístění radaru a raketové základny v ČR a Polsku. Musíme říci nahlas, že žádný jiný národ se po válce nezměnil více než Němci. Demokratické Německo je základním prvkem evropské stability, nicméně principem mezinárodních vztahů není idealismus, ale pragmatismus. Tady ve střední Evropě, byť Schröder hovoří o východní, s tím přece máme bohatou dějinnou zkušenost.
Debata o umístění amerického radu v ČR tak částečně ukazuje, že Německo a Rusko mohou k sobě mít mnohem blíž, než si myslíme. Střední Evropa, jejíž idea se už dříve výrokem německého ministra zahraničí, bývalého kancléře a postojem Ruska znovu objevuje, tak i nadále zůstává geopoliticky prostorem mezi Německem a Ruskem. Také z této perspektivy musíme o základně přemýšlet. Doma i v Evropě.
Autor, politolog, působí na FF UP v Olomouci
