Do své knihy Česká inspirace jste shrnul stovku předmětů vytvořených v českých zemích, jež jsou podle vás přínosem světovému designu. Kdybyste měl napsat druhý díl, našel byste v současnosti v Česku něco inspirujícího?
Inspirací je nově natřená Praha, to je největší úspěch doby.
Tak to by vám někteří památkáři dali! Tvrdí totiž, že historicky má být Praha jednobarevná, světle okrová. Různorodost odstínů mají vytvářet jen stíny říms a ozdob na fasádách.
Ježíšmarja, to je nesmysl. Myslíte, že když oškrábeme horní vrstvy omítky, nenajdeme různé barvy? Určitě je najdeme, i když vápenné nátěry nevydržely tak dlouho jako ty dnešní barvy. A podívejte se na lidovou architekturu. Ta tu byla také odjakživa barevná.
Boje za fasády se ovšem neodehrávají na hlavní frontě. Národem hýbou spíš spory o vaši knihovnu na pražské Letné a pak ještě dvě témata. Za prvé: UNESCO hrozí, že vyškrtne ze seznamu světového dědictví pražské panoráma, pokud zastavíme Pankrác mrakodrapy.
To je taková typicky česká aféra. V Paříži se taky stavělo. Každé město má novou část. Praha nemůže zůstat skanzenem gotiky a baroka. Na-opak, primátor Londýna vydal nařízení, že se mají stavět výškové budovy, protože londýnská City ztrácí význam ve srovnání s Frankfurtem a Londýn se bojí, že ho Frankfurt přeroste. Věřit, že město se dá zastavit ve vývoji, je naivní. Já si naopak myslím, že když to budou dobré budovy, měly by se postavit. Navíc, když se jde se stavbou nahoru, ušetří se, nemusí se stavět kilometry silnic.
Máte kladný vztah k výškovým budovám?
Určitě. Navrhl jsem jich několik. Jsou to univerzální projekty, které mohou stát kdekoli. Realizované zatím nejsou. Architekt je šťastný člověk, když zrealizuje nějakých patnáct procent svých návrhů.
Zdá se, že architektem může být jen člověk, který je z materiálu zvlášť odolného vůči zklamání.
Musíte se tomu věnovat čtyřiadvacet hodin denně. Musíte být doslova neprůstřelný. Jinak vás lidi zničí.
Nejste sice urbanista, ale možná máte představu, jaký by měl být recept pro Prahu 21. století.
Recept se dát nedá, ale musí být nějaký základní plán. Praha prakticky pracuje na urbanistické studii z 80. let. Na letenské pláni je tam ještě parádeplatc. Pražané si možná myslí, že nasypaný štěrk je fajn, ale tráva je přece jenom lepší.
Protáhl byste na pláni park, nebo byste ji spíš zastavěl?
Ne, ne, každý park je dobrý. Všechno je lepší než rozšiřovat stadion Sparty. Rozšiřovat fotbalový stadion uprostřed města je urbanistický nesmysl, to ví mnoho evropských měst. Při přestavbě musí ty tribuny jít také nahoru, takže jakýkoli argument proti výšce naší knihovny padá.
Další věc, která teď hýbe národem, je olympiáda. Londýn, kde už skoro čtyřicet let žijete, má s přípravou na olympiádu čerstvé zkušenosti. Co to s ním udělalo?
Londýnu už po prvním roce, kdy se realizovaly některé návrhy, docházejí peníze.
Není tak obrovský projekt pro architekta výzvou?
Jenže podle regulí Evropské unie musí být na každý stadion vypsána mezinárodní soutěž. To budou čeští architekti vyskakovat tři metry vysoko.
Praha si musí rozmyslet, jestli na to má peníze, protože náklady jsou obrovské. Sport navíc v takovém případě začíná odčerpávat peníze na kulturu. V Anglii se dá příprava olympiády realizovat jedině díky Národní loterii. Žádné kulturní ani sportovní budovy se tam nepostavily jinak než jejím prostřednictvím. V Národní loterii jsou dvě kategorie - na sport a na kulturu, a ten sport už teď kvůli olympiádě naprosto převládl. Každá země si musí uvědomit, že náklady jsou obrovské. Stavba největšího stadionu už se posedmé přepracovává kvůli penězům. Návrh Zahy Hadid na Plavecké centrum už je na třetím přepracování s cílem snížit náklady.
Podívejte se, jaké sportovní stavby se teď realizují v Číně. Vyhlašují tam mezinárodní soutěže?
Ne, protože Číňané nejsou v Evropské unii. Ale pro Česko, jako člena Evropské unie, je mezinárodní soutěž závazná.
Letos v létě získal váš návrh knihovny na Letné hlavní cenu na výstavě architektury v Královské akademii v Londýně. V jaké konkurenci jste zvítězili?
To je prestižní výstava, na ni dávají své návrhy všichni. Především se tam vůbec musíte dostat, spousta zájemců je odmítnuta.
Václav Klaus svojí poznámkou, že bude stavbě knihovny bránit tělem, z ní udělal mediální hvězdu.
Francouzský prezident Sarkozy pozval sedm světových architektů, mezi nimi i architekty z Anglie, a zajímal se o jejich názory na Paříž. Jsou v Evropě prezidenti, kteří se skutečně zajímají o architekturu. Mě ale nejvíc potěší, když mě třeba v Olomouci na nádraží osloví neznámá paní nadprůměrného věku a řekne mi, že se jí ten návrh líbí. Pro architekta neexistuje větší čest.
Chcete říct, že vám na názoru "ulice" záleží víc než na tom, jak reagují politici a vaši profesní kolegové?
Samozřejmě. Taková paní, nebo třeba názor dětí, to je pro mě zázrak. Kdyby třeba děti řekly, že ta knihovna je volovina, to bych se zamyslel.
Vaše kniha Sketches končí kresbou vašeho dnes dvanáctiletého syna Josefa. Je i on pro vás nějakým kritikem? Kreslí ještě pořád?
No ovšem. V lednu příštího roku se bude podílet na mé výstavě v pražské Galerii Zdeněk Sklenář, jejíž součástí budou i práce mého otce, výtvarníka a pedagoga Josefa Kaplického. A to je hezké, protože můj syn a můj otec jsou od sebe bez roku sto let.
Budete se projektu knihovny věnovat až do konce?
Samozřejmě, vždycky se dá udělat seznam nějakých dvanácti rozhodnutí, která musíte naprosto kontrolovat. Musí se hlídat hlavně finančně.
Zveřejnění honoráře za vítězný projekt knihovny pro váš ateliér Future Systems ve výši 150 milionů korun tu vyvolalo rozruch.
Ta cifra není přesná, ale o to nejde. Knihovna je státní zakázka a výši honoráře si my nemůžeme diktovat, to není jako s privátním klientem, se kterým se můžete domluvit na čemkoli. Výše honoráře vychází ze státních katalogů, je to česká cifra. Na Národní knihovně v Praze budou po čtyři, možná pět let pracovat desítky lidí, nejen v Anglii, ale i v Česku. Nejen architekti, ale inženýři, statici a další odborníci.
Víte, kolik tady stojí kilometr dálnice? Jednu miliardu. V poměru k té knihovně to je nic. Náklady na knihovnu se vyrovnají platbě za půjčení dvou stíhaček na deset let. A za deset let se ta letadla musí vrátit. Zatímco knihovna tam bude stát možná padesát, sto let.
Vaše studio v roce 1989 málem vyhrálo soutěž o novou budovu národní knihovny v Paříži. Co tenkrát rozhodlo o vítězi?
Byli jsme dva poslední. Prezident Mitterrand vybral Francouze. Ale to je pochopitelné. Tenkrát totiž všechny velké stavby ve Francii vyhrávali cizinci, a oni zoufale chtěli Francouze.
Od chvíle, kdy jste vyhrál soutěž o knihovnu na pražské Letné, uplynulo šest měsíců. Máte pocit, že vášně kolem ní už opadly?
Ale ano, sprosté dopisy už nedostávám. Teď nastanou ty pravé otázky: Jak se to udělá, jak se zachová město Praha? A to je ten pravý zájem. Kritérium "líbí - nelíbí" je dobré jen do určité doby. Teď se do popředí dostávají peníze, ale to je normální. Podobným případem je náš projekt muzea Maserati v Modeně, které teď stavíme. Je to městský projekt, na který automobilka nijak nepřispívá. Teď se začne bourat bývalá továrna na sýry, která na tom místě stojí. Muzeum by mělo být hotovo zhruba za dva roky.
Máte pocit, že jste se v Česku dostal do nějakého politického soukolí?
Určitě. V Polsku měli soutěž na Národní galerii. Vyhráli ji Švýcaři a výsledek vypadá jako parkoviště. Je to šílená šedivá budova. Pokud snad Praha chce něco podobného...
Jste zahořklý?
Z čeho?
Z reakcí na váš návrh stavby, na výsledek soutěže...
Ne, zahořklý nejsem, ale sprosté dopisy by se psát nemusely. A architekti nemohou udávat architekty, jako se to stalo mně, když mě kolegové čeští architekti obvinili, že stavba Národní knihovny podle našeho projektu bude zneužitím peněz. Ale jinak je to zkrátka život. Beru to jako uzavřenou věc. Teď se musí postavit knihovna.
S jakým knihovním systémem se počítá ve vašem návrhu?
S automatickým systémem, dávno ověřeným v zahraničí, který umožní vydat žádanou knihu do několika minut. Tady si každý myslí, že pan Kaplický uviděl v restauraci zvláštní cukřenku, a tak si sedl a navrhl knihovnu a rovnou také nějaký knihovní systém. To je stejný nesmysl, jako by mi někdo říkal, že jsem vymyslel auto.
Zahraničních zkušeností využíváme i v dalších aspektech. Například inženýr, který projektoval osvětlení knihovny, dělá všechny velké galerie na celém světě. A rád bych naopak zdůraznil, že součástí parkové úpravy kolem knihovny bude unikátní systém zrcadel, který navrhl český výtvarník Václav Cígler.
Jaké knihovny v současném světě vznikají?
Horší i lepší, a mnoho jich je založených právě na automatickém systému. V nové budově pražské Národní knihovny se počítá s kapacitou patnáct milionů svazků. To je velký počet, o jakém například francouzská národní knihovna nemůže uvažovat. V Paříži jsou knihy uloženy ve čtyřech věžích a knihovna se nemá kam rozšiřovat. V Britské národní knihovně to trvá týden, než dostanete vyžádanou knihu, protože skladiště je 150 mil od Londýna.
Jak jste vyřešili parkování pro návštěvníky knihovny?
Návrh požadoval dvě stovky míst a ta tam budou. Lidé budou ale do knihovny přijíždět hlavně metrem a tramvají. A kde budou parkovat návštěvníci Sparty, kterých je trochu víc než zájemců o knihy? Na Letné je kontrast kulturní budovy a budovy sloužící fotbalu. Obě mají nárok na život, ale moc spolu neladí. Já to ovšem řešit nemohu. Teď možná bude vypsaná soutěž na urbanismus letenské pláně. Návrh na řešení dodnes neexistuje.
Obracejí se na vás poté, co jste vyhrál soutěž na knihovnu, nějací zájemci z Česka, že by si chtěli nechat něco postavit od vašeho studia?
Ano, jsou tu dva domy, jeden v Praze a jeden v Brně. Ten brněnský je odvážný, mohl by to být nejmodernější dům v Evropě. Potom ještě navrhujeme galerii, ale víc o ní ani o domech nemohu prozradit. Zájemci se na nás ale obrátili ještě dřív, než jsme zvítězili v soutěži o knihovnu.
Nejednou jste si posteskl, že se do vašeho studia nehlásí žádní Češi. Změnilo se to?
Platí to dál.
Jak si to vysvětlujete? Vždyť například v ateliéru architektky Zahy Hadid v Londýně je mladý český architekt.
U nás ne, protože čeští architekti si myslí, že to, co my navrhujeme, není žádná architektura, ale design.
Vaši oponenti říkají: Pan Kaplický je nejvíc hrdý na obchodní dům Selfridges, ale co to je za svět, když se pyšníme nějakým nákupním centrem?
Proč ne? Není přece obchodní středisko jako středisko. Tohle se dostalo na poštovní známky a stalo se příspěvkem k podobě města Birminghamu. Kdybyste viděla to okolí, tak byste zaplakala. Nelze přece srovnávat nádraží, letiště, galerii, kostel...
Počítáte při budování knihovny na Letné s českými dodavateli?
Konkurz je na hlavní prováděcí firmu. Jsme v Evropě, zaplať pánbůh. Když bude nejlepší třeba francouzská firma, dostane to ona a je to tak v pořádku.
Zhruba rok po našem vstupu do Evropy jste prohlásil, že nám výhled do světa cloní pivní pěna. Jak se tenhle váš názor od té doby vyvinul?
Jsou to dva půllitry nad sebou, a to jsem si původně nemyslel. Ještě před šesti měsíci jsem tuhle zemi obhajoval, když někdo tvrdil, jak je to tu hrozný. Některé věci jsou dočasné, ale ta bariéra je hrozná.
Pořád si myslíte, že nejednoznačná odezva na knihovnu je důsledkem našeho vztahu k lidem, kteří žijí za hranicemi?
Dnes si to myslím ještě víc než před půl rokem. Z padesáti procent je problém v tom, že nežiju na Václavském náměstí.
Vyvolal váš návrh někde jinde podobnou kontroverzi? Běžný občan je přece všude spíš konzervativní.
To není konzervativismus, ten existuje všude. Já nevím, jestli se ten zdejší vztah k cizině táhne od Bílé hory. O tom by měl někdo napsat. Myslím, že i středověký stavitel Petr Parléř tu byl ve své době velice podezřelý, vždyť se narodil ve Švábsku. A jednoduché to tady jako "cizák" neměl ani barokní stavitel Kilián Ignác Dientzenhofer. Vezměte si, jak tady nenáviděli německé architekty dávno před Hitlerem. Ale tohle bude česko-britský projekt. Nevymyslel jsem to já, ale tým Evropanů, se kterými jsem sem přijel, a těm je v průměru pětadvacet a půl. Je tam Němec, Turek z Německa, Španěl, Češka. V jednu chvíli jsme měli ve studiu lidi ze šestnácti zemí.
Nenacházíte tu snad nic pozitivního? Nemůžete přece nad jedním národem zlomit hůl.
To ne, opak jsem jistě dokázal svojí knihou Česká inspirace, o které už tu byla řeč. Ale trvám na tom, že se to tady musí ještě víc otevřít světu. Jako dal téhle zemi ve své době světový rozměr císař Karel IV. Nebo prezident Masaryk, díky tomu, že měl americkou ženu.
Jsou slyšet hlasy, že byste měl být pokornější a vystupovat s větším pochopením pro to, v čem tady lidé po velký kus století museli žít a co na ně působilo. Uznáváte, že vám někdy chybí pokora?
Jedna věc je říkat lidem nepříjemné věci. To se smí a má dělat. Ale nemůžete urážet, to jsem tu snad neudělal. A pokud ano, pak si to ten člověk zasloužil. Tak jistě, bylo tu šest let války a čtyřicet let komunismu. Ale tady byly určité tendence už dřív. Například ani před válkou se tu nikdy nekonala mezinárodní architektonická soutěž. Ta knihovna na Letné je první mezinárodní architektonickou soutěží na tomhle území. Dají se samozřejmě jmenovat kladné příklady z minulosti, ať už to bylo působení slovinského architekta Jože Plečnika v Praze, nebo třeba to, že architekt Adolf Loos dostal státní penzi. Ale určitá izolovanost tu byla vždycky. Velkou překážkou je dnes neznalost jazyků. Lidé to neradi slyší, ale tahle bariéra je tu strašná.
Chtěl bych ale zdůraznit, že to tu mám rád. Mám tady mnoho úžasných lidí. Narodil jsem se tu, a to je něco, co nikdy nevymažete.
Jan Kaplický (*1937)
Architekt, absolvent VŠUP v Praze, v roce 1968 odešel do Velké Británie. Spolupracoval se světoznámými architekty Normanem Fosterem, Renzem Pianem a Richardem Rogersem. V roce 1978 založil v Londýně vlastní kancelář Future Systems, která je jedinou britskou společností, jež pracovala v rámci kosmického výzkumu pro americkou agenturu NASA.
Jan Kaplický patří k nejvýznamnějším architektům, inspirujícím se přírodními tvary. Je držitelem řady ocenění, z nichž nejhodnotnější je Stirlingova cena za stavbu tribuny Lord's Media Center na londýnském kriketovém stadionu. Největší publicity se dostalo jeho stavbě obchodního centra Selfridges v Birminghamu. Známý je i jeho plovoucí most v londýnské čtvrti Canary Wharf.
Kancelář Future Systems realizovala projekty v Evropě, Asii i Americe a její činnost našla publicitu ve více než třiceti zemích světa. Ve své vlasti se však Jan Kaplický dosud dočkal jen dvou realizací z doby před odchodem do zahraničí - obytného domu a rampy k pražské vile Jaroslava Dietla. Průlomem v tuzemském povědomí o Janu Kaplickém se stal film Jakuba Wagnera Profil (2004). V roce 2005 byly na náš trh uvedeny Kaplického knihy Česká inspirace (s Ivanem Margoliem) a Sketches. V březnu 2007 zvítězil návrh studia Future Systems v mezinárodní soutěži o stavbu nové budovy Národní knihovny v Praze na Letné.
Snímky HN - Jan Šilpoch, ČTK: Nová budova Národní knihovny, navržená Kaplického ateliérem Future Systems, by měla být takto zasazena do prostoru pražské Letné. Obchodní dům Selfridges v Birminghamu z roku 2003 je nejvíce publikovanou stavbou Jana Kaplického. Na semináři v Praze přednášel Jan Kaplický o projektu nové Národní knihovny a o svých názorech na moderní architekturu. Za návrh novinářské tribuny na kriketovém stadionu v Londýně získal Kaplického ateliér Future Systems v roce 1999 prestižní Stirlingovu cenu.
