Cesta z labyrintu úvěrů v mezinárodním obchodě

Rozvoj techniky na celém světě si vyžádal ve zvýšeném měřítku velké investice. Výrobce je nucen vyrábět co nejekonomičtěji, což klade značné požadavky na jeho strojní a další vybavení. Stroje a technika se opotřebovávají zejména morálně, jsou brzy zastaralé, a je proto nutné je nahradit novými, výkonnějšími typy. Producent si nestačí vytvořit dostatečné investiční rezervy, a potřebuje proto při nákupu úvěr. Tato objektivní úvěrová potřeba jednotlivých podniků se pochopitelně promítá i do mezinárodního obchodu, neboť výrobci výkonných strojů a progresivní techniky jsou v různých zemích.

Financování zahraničního obchodu

Úvěr se ovšem neomezuje je na oblast investic, nýbrž zasahuje i do sféry surovin, potravin a spotřebních průmyslových výrobků. Potřebuje jej sféra hornictví, zemědělství, průmyslu i obchodu. Požadování a poskytování úvěru v mezinárodním obchodě se stále zvyšuje i následkem ostrého konkurenčního boje na jednotlivých trzích. Financování zahraničního obchodu se tak stalo závažným problémem. Prodávajícímu přináší poskytování úvěrů prodloužení doby oběhu peněžních prostředků a nutí jej nést riziko dlužníkovy platební liknavosti, případně platební neschopnosti (insolvence), kurzových ztrát a podobně. Nutí i jeho požadovat úvěr od dodavatelů nebo požádat o financování banku. Rovněž evidence pohledávek je administrativně náročná; prodávající si musí opatřovat a stále obnovovat informace o obchodní a platební situaci dlužníka.

Dodavatelé i zprostředkovatelé (brokeři, komisionáři) mohou poskytnout úvěry pouze v menším rozsahu a nesmí se sami financovat u svých bank. Ani obchodní banky se nemohly vyrovnat s rostoucími požadavky na rozsah a zejména na prodlužující se lhůty úvěru s ohledem na svou likviditu. Hospodářské a politické poměry spolu se zhoršenou finanční situací dlužnických podniků a zemí značně zvýšily rizika při poskytování úvěrů. Dodavatelé (banky) se proto snažily zmenšit svá rizika a nutily své státy k vytváření institucí, které by se zabývaly financováním a pojišťováním zahraničních úvěrů. Tak se již po první světové válce vytvořily státní záruky za vývozní úvěry a vznikly zahraničněobchodní banky s účastí státu, které ovšem nekonkurovaly obchodním bankám, nýbrž s nimi spolupracovaly. Rizika vyplývající z financování zahraničního obchodu byla tak částečně přenesena na stát, a tím i na široký okruh daňových poplatníků. S ohledem na rozsáhlou problematiku zajištění závazků u úvěrových obchodů se v dalším textu zaměřím na úvěry poskytované v zahraničním obchodě a některé hlavní a nejobvyklejší formy zajištění závazků z nich vyplývajících.

Členění úvěrů v mezinárodním obchodním styku

Úvěry v mezinárodním obchodě můžeme rozdělit podle různých hledisek. Nejběžnější je následující dělení

1. Podle délky - krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé

Krátkodobými úvěry nazýváme zpravidla úvěry do dvanácti měsíců. Jsou poskytovány při dovozu i vývozu obvykle ve formě úvěrů dodavatelských, zprostředkovatelských i bankovních. Jde-li o dlužníka s výbornou platební morálkou, mohou být nekryté; většinou však jsou kryté zbožím, dokumentárním akreditivem, doklady, směnkou nebo zárukou. Věřitel někdy pojišťuje rizika u pojišťovny.

Dlouhodobé úvěry jsou úvěry přesahující horizont pěti let. Setkáváme se s nimi při dovozu i vývozu ve formě úvěrů obchodních, bankovních i vládních. Jde vždy o úvěry kryté vládní nebo bankovní zárukou, směnkami a různými formami zástavy na zboží.

Politická a úvěrová rizika se pojišťují u velkých, k tomuto účelu zřízených pojišťoven. Dlouhodobé úvěry a zejména ty poskytnuté na dodávky strojů a investičních zařízení (průmyslových podniků) mívají značně složité platební podmínky. Výroba trvá delší dobu a výrobce již před dodávkou vynakládá značné částky na materiál a výrobu. Je proto nucen se financovat, a to obvykle tak, že jednak požaduje na odběrateli zálohu (akontaci) při podpisu kontraktu nebo krátce po něm (30 až 60 dní), jednak požádá o úvěr svou banku. Výše zálohy se pohybuje od pěti do dvaceti procent kupní ceny. Náklady na financování bankou zahrnuje dodavatel do ceny, a to zpravidla vyšší sazbou, než platí sám. Někdy - zejména při bankovních úvěrech - na sebe bere kupující prostřednictvím své banky záruku za toto předfinancování a zaplacení nákladů.

Část kupní ceny - deset až patnáct procent - platí kupující při dodávce ve formě neodvolatelného dokumentárního akreditivu nebo dokumentárního inkasa podloženého bankovní zárukou. Zbytek kupní ceny je pak uhrazen ve splátkách většinou pololetních, krytých obvykle směnkami, jejichž zaplacení je zajištěno vládou nebo bankou, a to buď formou záruky, nebo směnečného rukojemství (avalu) či spoluakceptu směnky. Někdy bývá určitá část kupní ceny (5 až 10 procent) zadržena kupujícím až do uvedení stroje či průmyslového podniku do provozu nebo do úspěšného provedení sjednaných provozních zkoušek.

U dlouhodobých úvěrů velkého objemu se setkáváme s odloženým placením první úvěrové splátky, například o 18 až 24 měsíců po uvedení zařízení do provozu. U dodávek investičních celků na dlouhodobý úvěr bývá oddělena platební stránka od stránky obchodní a starají se o ni banky financující dovozce a vývozce, které uzavírají zvláštní dohodu o financování dodávky. Kontrakt mezi kupujícím a prodávajícím se pak na tuto dohodu odvolává. V těchto případech dochází i k uzavírání rámcových mezibankovních dohod o financování dodávek z jedné země do druhé; jednotlivé obchodní operace jsou pak po dohodě všech zúčastněných stran do mezibankovní dohody zařazovány a řídí se jejími podmínkami.

V obchodní terminologii, pokud se hovoří o úvěrech střednědobých, jde o úvěry v intervalu nad 12 měsíců do pěti let (někdy i do sedmi let nebo až do deseti let). Problematika těchto úvěrů je vcelku stejná jako u dlouhodobých úvěrů.

2. Podle druhu obchodu - dovozní a vývozní

Je však možné říci, že úvěr zpravidla prolíná celý průběh obchodní operace od jejího počátku až do konce. Vzhledem k velkým nárokům, které klade zahraniční obchod na kapitál vývozce, se totiž setkáme jen zřídka s případem, kdy vývozce je schopen financovat vývoz pouze ze svých vlastních prostředků. Nemusí přitom ovšem jít o financování zahraniční, nýbrž část úvěru je poskytována uvnitř jedné země, například vývozci jeho bankou.

3. Podle druhu operace - obchodní a finanční

Obchodní úvěry jsou úzce spojeny s obchodem se zbožím a mohou být krátkodobé i dlouhodobé, kryté i nekryté, dovozní i vývozní, dodavatelské i zprostředkovatelské.

Finanční úvěry jsou poskytovány zpravidla mezinárodními finančními institucemi a jejich skupinami. Jde o úvěry na velké částky zapůjčené na dlouhé lhůty a náklady jsou vyšší než u běžných obchodních úvěrů.

4. Podle způsobu zajištění - kryté a nekryté (bianco)

Nekryté úvěry jsou v zahraničním obchodě velmi riskantní a obvykle je poskytují pouze dodavatelé a zprostředkovatelé. Poskytnutí úvěru do zahraničí je vždy spojeno s rizikem neplacení, a proto jsou nekryté úvěry poskytovány pouze dlouhodobým solventním odběratelům nebo firmám, které mají vynikající rating a jsou známy dobrou platební morálkou. Před poskytnutím úvěrů nekrytých (i krytých) si dodavatel obstarává informace o obchodní a finanční situaci odběratele a tyto informace čas od času obnovuje. Tyto informace může dodavatel získat od banky nebo od specializovaných firem, které se touto "zpravodajskou" činností zabývají.

Způsoby zajištění krytých úvěrů:

* remboursní i s odloženým placením,

* záruky státní, bankovní i zprostředkovatelské (včetně záruk zástupců),

* směnky s možností spoluakceptů a rukojemství (avalu),

* výhrada vlastnického a zástavního práva,

* hypotéky,

* deponování cenností,

* dispoziční a jiné doklady,

* pojištění úvěru.

5. Podle poskytovatele úvěru - vládní, dodavatelské, zprostředkovatelské a bankovní

Vládní úvěry poskytuje obvykle vláda jedné země či vládní instituce druhé země za účelem nákupu zboží, čímž zároveň podporuje svůj vývoz. Takový úvěr může být buď jednostranný (je určen k nákupu určitého průmyslového celku), nebo rámcový, na nějž se provádějí dodávky určitého zboží. Podmínky úvěru jsou stanoveny vzájemnou dohodou vyjádřenou písemně (vždy se jedná o objemný a rozsáhlý dokument); jde většinou o dlouhodobé úvěry, zajištěné zárukou vlády a zúročené nízkou úrokovou sazbou, kterou vláda subvencuje z rozpočtových prostředků. V současné době nastává od těchto úvěrů odklon. Jsou poskytovány zcela výjimečně a ve velmi naléhavých případech (například když jde o nákup zbrojních celků nutných k obraně země).

Dodavatelský úvěr poskytuje vývozce dovozci krátkodobě i dlouhodobě. Při krátkodobých úvěrech se vyskytují rovněž úvěry nekryté i kryté (dispozičními doklady, směnkami, bankovní zárukou nebo dokumentárním akreditivem s odloženou splatností). Při dlouhodobých úvěrech spočívá zajištění ve vlastnickém či zástavním právu ke zboží, hypotéce, ve směnkách s případným rukojemstvím banky nebo bankovní záruce za zaplacení. V některých případech jsou jednotlivé druhy zajištění kombinovány.

Zprostředkovatelské úvěry poskytují v zahraničním obchodě dohodci a komisionáři. Zejména dohodci mají velkou výhodu v tom, že v mnohých zemích a některých druzích zboží se nákupy a prodeje uskutečňují výhradně jejich prostřednictvím (například nákup zbraní či součástí pro obohacování uranu atd.); jsou ve styku s oběma stranami a mají přehled o celém průběhu obchodu, takže mohou zasáhnout tam, kde je zapotřebí. Eskontují směnky kupujících, zaručují se za jejich zaplacení, financují výrobu i obchod a poskytují půjčky na dokumenty. Dohodci a komisionáři jsou zpravidla firmy s velkým vlastním kapitálem a s dobrým bankovním spojením, u něhož mají úvěr. Zprostředkovatelské úvěry jsou pochopitelně dražší než běžné bankovní úvěry.

Dělení bankovních úvěrů

Bankovní úvěr rozlišujeme z těchto základních hledisek:

1. Podle subjektů, které jsou příjemci úvěru:

* podnikatelské,

* občanské,

* veřejné (státní či komunální).

2. Podle účelu, na který se poskytují:

* provozní,

* na zásoby,

* na pohledávky,

* investiční,

* exportní,

* importní,

* překlenovací,

* spotřební,

* na management buy-out,

* vyplacení společníků apod.

3. Podle způsobu zajištění návratnosti:

úvěr bianco (bez zajištění);

směnečný úvěr - zejména úvěr eskontní, spočívající v tom, že banka od majitele odkupuje směnky před lhůtou jejich splatnosti; tento druh úvěru bývá nazýván také úvěr negociační. Do této kategorie patří též úvěr akceptační. Tento úvěr banka poskytne tak, že na žádost výstavce směnky cizí směnku akceptuje, a tímto akceptem se dostává do pozice hlavního dlužníka vůči majiteli směnky a věřitelem vůči tomu, kdo na ni směnku vystavil. Formou akceptačního úvěru je též úvěr remboursní;

úvěry lombardní (zástava movité věci a jmenovitě pak vybraných cenných papírů);

ručitelské - určitá forma bankovní záruky třetí osobě spočívající v tom, že pokud se dlužník dostane do finanční tísně, uhradí banka tento závazek. Takový úvěr se poskytuje jen prvotřídním klientům, u nichž je riziko insolvence relativně nízké;

hypoteční úvěry (zástava nemovitého majetku, který je zpravidla předmětem úvěru).

4. Podle techniky poskytování a splácení úvěru:

úvěr na úvěrovém účtu;

kontokorentní úvěr - jeho základem je kontokorentní účet, což je účet smíšený - běžný a úvěrový. Jsou-li peněžní výdaje klienta větší, než je zůstatek na jeho běžném účtu, dostává se do minusu (tzv. debetu). Toto debetní saldo představuje poskytnutí kontokorentního úvěru, přičemž výhodou je, že lze čerpat prostředky v rámci schváleného limitu podle potřeby. Úroky se platí za skutečně čerpanou částku na konci každého kalendářního měsíce, pokud není smluvně dohodnuto jinak;

revolvingový úvěr - automaticky se obnovuje v původní výši v rámci schváleného limitu sjednaného mezi bankou a dlužníkem, jakmile dlužník část úvěru splatí.

5. Podle teritoria poskytnutí:

* vnitrostátní,

* zahraniční,

* mezinárodní.

Autor je finanční konzultant