Financování SME v kontextu Basel II

Malé a střední podniky, běžně označované jako SME (z anglického small and medium enterprises), jsou skupinou podnikatelských subjektů, jejichž okruh je často pro různé účely definován různě, a tudíž nelze dojít k obecně uznávanému přesnému vymezení tohoto pojmu. Jako příklad jednoho z vymezení lze odkázat na definici používanou nařízením Komise č. 70/2001 (přejatou zákonem č. 47/2002 Sb.), která pro účely státní podpory malého a středního podnikání užívá jako kritéria počet zaměstnanců (méně než 250) a výši ročního obratu (méně než 40 milionů eur), respektive bilanční sumy (méně než 27 milionů eur). Lze se však setkat i s přístupy akcentujícími jiná kritéria - například společnosti, jejichž akcie nejsou kotovány a jejichž vlastnictví je koncentrováno mezi malý okruh fyzických osob (často rodinných příslušníků). Bez ohledu na zvolený způsob vymezení okruhu malých a středních podniků bude tuto kategorii zpravidla charakterizovat též složitější přístup k finančním zdrojům ve srovnání s velkými podniky, což platí především v případě nově založených či rychle rostoucích SME, které pro svůj další rozvoj potřebují získat externí zdroje financování.

Závislosti a rizika

Co se týká způsobů financování SME, v ČR i jiných evropských zemích je nejrozšířenější formou bankovní úvěr. Z údajů ČNB lze vyčíst od roku 2003 výrazný vývoj, kdy k růstu celkové úvěrové dynamiky významně přispěl právě sektor malých a středních podniků. Tím postupně došlo ke zvýšení podílu bankovních úvěrů SME na celkových úvěrech nefinančním podnikům až na 44 %. Pro vztah mezi SME a bankou je typická silná míra závislosti SME na bankovním úvěru a vyšší úroková marže, která odráží obecně vyšší míru kreditního rizika a vyšší nákladovost z pohledu banky. Nákladovost přitom do značné míry ovlivňují i regulatorní předpisy upravující výkon bankovní činnosti, v neposlední řadě zejména požadavek na kapitálovou přiměřenost bank. Z nastíněné závislosti SME na bankovních úvěrech proto vyplývá význam jakékoli legislativní změny v bankovních předpisech mající dopad na přístup bank k úvěrování SME. V letošním roce došlo k implementaci režimu Basel II do českého bankovního prostředí a bude jistě velmi zajímavé sledovat, jakým způsobem se tato změna v praxi projeví na financování SME. Pro připomenutí dodejme, že Basel II je dohodou o novém konceptu regulace kapitálové přiměřenosti, jehož hlavní předností je větší flexibilita při stanovování kapitálových požadavků, které bude možné více přizpůsobovat skutečnému rizikovému profilu banky či obchodníka s cennými papíry. Nově přitom dochází ke zohlednění operačních rizik a k podrobnějšímu stanovení podmínek pro fungování vnitřního řídicího a kontrolního systému. Tato regulace byla vtělena do směrnic Evropského parlamentu a Rady č. 2006/48/ES a 2006/49/ES (označované společně jako CRD směrnice) a do českého práva promítnuta zákonem č. 120/2007 Sb. a především vyhláškou České národní banky č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry.

Problémy s transparencí

Jakým způsobem se Basel II dotkne SME, bude do značné míry záležet na tom, jaký přístup pro výpočet kapitálových požadavků bude bankami preferován. V případě standardního přístupu bude příjemcům úvěrů bez externího ratingu (což jsou prakticky bez výjimky všechny SME) přidělována riziková váha 100 %. Těžištěm přechodu od Basel I k Basel II je však možnost bank používat speciální přístupy měření kapitálových požadavků, které jsou založené na vnitřních systémech měření rizik zohledňujících konkrétní rizikový profil. To by při splnění specifikovaných podmínek mělo bankám umožnit akceptovat větší expozice při dané úrovni kapitálu.

V případě použití speciálního přístupu pro výpočet kapitálových požadavků IRB (internal rating based approach), pro jehož aplikaci se v průzkumu organizovaném Evropskou komisí vyjádřila většina respondentů z bankovního sektoru v EU a jehož použití ohlásily mnohé banky působící na českém trhu, se tak na základě statistických dat budou při měření úvěrového rizika sledovat klíčové parametry, kterými jsou pravděpodobnost ztráty (PD - probability of default), ztráta v případě porušení (LGD - loss given default) a expozice v případě porušení (EAD - exposition at default). V případě SME ovšem aplikace tohoto přístupu narazí na některé problémy, a to především na nedostatečnou transparenci finančních dat (tj. jejich nedostupnost nebo nedostatečnou vypovídací schopnost) či na krátkou úvěrovou historii. Basel II, respektive směrnice CRD, proto SME vychází vstříc tím, že umožňuje řadit malé a střední podnikatele (tj. pro účely vyhlášky č. 123/2007 Sb. společnosti, jejichž roční obrat nedosahuje částky 50 mil. eur) do retailové kategorie, pokud jejich celkové závazky (na skupinové bázi) vůči bance (včetně společností ve skupině banky) nepřesáhnou milion eur (přitom se odečítají některé závazky zajištěné zástavním právem k nemovitosti). Vzhledem k diverzifikaci retailového portfolia pak pravidla kapitálové přiměřenosti umožňují bankám u této kategorie klientů udržovat nižší úroveň vlastních zdrojů.

Jde o nižší úrokové sazby

Dojde tedy k nějakým změnám v přístupu bank k SME? Je pochopitelné, že banky si budou chtít udržovat co nejlepší rizikový profil, aby mohly plně využít výhod flexibilnějšího režimu kapitálové přiměřenosti. Z toho důvodu lze očekávat zvýšené požadavky bank na informační povinnosti dlužníků, včetně důrazu na jejich včasné plnění, a dále tlak na rozšiřování smluvně přebíraných závazků dlužníků, zejména pro případy, kdy by došlo ke zhoršení jejich rizikového hodnocení.

To si patrně vyžádá jak na straně bank, tak na straně dlužníků zvýšené transakční náklady na administrativu a monitorování. Dalším logickým důsledkem by měl být i větší důraz bank na vhodné zajištění.

Zjednodušeně tak lze říci, že pro méně rizikové SME by měl Basel II vyústit v nižší úrokové sazby z úvěrů, zatímco pro rizikovější v úrokové míry vyšší. Tím může v řadě případů dojít ke zhoršení přístupu k tomuto zdroji financí. Přitom lze předpokládat, že se to bude týkat především společností s krátkou historií, jejichž rizikový profil lze kvantitativně jen těžko vyhodnotit.

Autoři pracují v advokátní kanceláři Havel & Holásek s.r.o.