Dobrodružné okolnosti, které provázejí rezignaci Dany Kuchtové i hledání jejího nástupce, prozrazují, že veřejnost trpí ztrátou smyslu pro realitu.
Schopnost vnímat jednoduché věci jednoduše, bez paranoidních spekulací - a rozlišit ministra spíše schopného od spíše neschopného - se u nás nějak nevžila.
A poslední zhasne
To, že Evropská komise v červenci začala požadovat přepracování celého programu Výzkum a vývoj pro inovace, není ničím výjimečným. Jenže ministerstvo to nestihlo a Brusel v říjnu návrh nepřijme. Ministerstvo přitom selhalo ve dvou akutních, nikoli zděděných úkolech - nedokázalo vypracovat použitelnou metodu implementace (někdo s těmi financemi musí pracovat, rozdělovat je, hodnotit návrhy, hlídat hospodaření) a nedokázalo včas racionálně zareagovat na bruselské připomínky.
Ministryně zářijovou krizí prošla se záviděníhodným sebevědomím, což bylo patrně usnadněno notorickým nechápáním věcného i politického kontextu. České miliardy určené na dofinancování programu v příštích dvaceti letech totiž teď budou chybět na českých vědeckých projektech. Proto je tak důležité, kdo a na co ty prostředky dá. A to i pro instituce, které o budování kapacit příslušného aplikovaného výzkumu nejeví zájem.
Neschválení jednoho programu navíc zablokovalo přípravu i toho sesterského, který spadal pod ministerstvo průmyslu (proto ta mimořádná aktivita Rady pro výzkum i premiéra, proto ta obecně nepochopená "causa CzechInvest").
To, co zažíváme, není primárně konflikt politický, i když si to mnozí venkovští zelení myslí. Je to neobvykle dramatická roztržka ministerstva školství s reprezentací vysokých škol, výzkumu i průmyslu. Politici se až dodatečně slétají tam, kde tuší mikrofony a kamery, čímž dodávají sporu atraktivní partajní kolorit. Celou dobu šlo ale o vážné věci vyžadující rychlá odborná řešení, jichž byl ovšem progresivně paralyzovaný ministerský aparát čím dál méně schopen.
Během letošního panování Dany Kuchtové nastal na ministerstvu bezprecedentní personální rozvrat. Hledáte-li někoho, dozvíte se, že odešel před měsícem anebo je zrovna na odchodu. Vrchní ředitel kabinetu ministryně stihl být vyhozen ještě na poslední chvíli v den, kdy jeho šéfka rezignovala. Snad tam někdo ty úsporné žárovky aspoň zhasne.
Vůbec první jednání s hospodářskými a sociálními partnery programu pro výzkum a vývoj letos svolalo ministerstvo až na pátek 5. října. Mnozí nestihli přijet vůbec a po protestech, které vyvolal zmatený zápis z tohoto jednání, se ministerstvo rozhodlo vyzvat účastníky, aby si tam sami napsali, co vlastně řekli.
Strana zelených teď bouřlivě hledá nového ministra a lidé ve věci namočení ani nedýchají napětím, jak to zase dopadne. Školství je resort složitý, plný tajemných zákoutí, zvykových práv, talárů a nátlakových skupin, které si o sobě upřímně myslí, že nátlakovými skupinami nejsou. Nevadí, že ministr něčemu (respektive ničemu) nerozumí a něco (nic) neumí; to se stává. Problém nastává, když přichází úplně zvenčí, nemá letité personální kontakty, nedokáže si najít věrohodný tým, a tudíž nerozezná minové pole od svěžího paloučku.
Tajemství labyrintů
Dana Kuchtová i vůdcové Strany zelených si zaslouží uznání za to, že nakonec malér rozpoznali a po prvních varovných explozích se stáhli. Zůstanou-li ale v zajetí bludu, že standardní fungování resortu zablokovala zlovůle poslankyně Šojdrové a odpůrců tříděného odpadu, jsou na nejlepší cestě vygenerovat ze svého středu dalšího sytě zeleného aktivistu neschopného orientace v hlubinách českých i bruselských labyrintů. A naběhnout si na stejné vidle podruhé.
Nemá-li se krize dále prohlubovat, měl by se stát novým ministrem člověk (třeba i zelený), který problematice aspoň elementárně rozumí, a především dokáže přilákat schopné lidi (třeba i zelené), aby zachránili, co se ještě zachránit dá. V opačném případě zažijeme do voleb ještě další nadějné ministry školství. Dva, tři i čtyři.
Autor, profesor biologie, je předsedou odborné komise Rady vlády pro výzkum a vývoj
