David Černý: Parádně to tady provětrat

Metalmorphosis, sedmimetrová hlava z kovu, je největším dílem, jaké současný český tvůrce vytvořil v zahraničí. Přesto se o tom, že na fontáně pro firmu ACO Industries děláte, vůbec nepsalo, proč?
Američané si vymínili, že nic nesmí proniknout ven. Efekt pak byl neskutečný. Když se při slavnostním odhalení sundal hadr, lidi pokyvovali hlavou a říkali: "Hm, jo, velký, pěkný, nerezový..." Když pak hlava z úst začala chrlit vodu, uznale mručeli... A až po pěti minutách se daly do pohybu jednotlivé vrstvy plastiky. Všichni zařvali, byli úplně odvařený. Jirka Kabeš z Plastiků, kteří na odhalení vystupovali, mi pak říkal: "Ty vole, my jsme hráli a furt jsme na to museli čumět."

Byl jste taky odvařený?
Byl jsem v šoku. Viděl jsem tu věc poprvé ve volném prostoru pod širým nebem. Vůbec jsem nečekal, že v reálu budou nerezová lesklá zrcátka na povrchu vytvářet takové zvláštní zrnění. Jako byste se dívali na televizi. Celá ta velká hmota se rychle hejbe. Ale úplně neslyšně. Jako přelud. Představuju si, že když se někdo k plastice blíží poprvé, může mít podobný pocity jako indiáni, když viděli Kolumbovy lodě.

Už jste podobnou fascinaci vlastním výtvorem zažil?
V životě ne. Poprvé mi je líto, že se na to nemůžu jít kdykoliv podívat. Přitom třeba pasáži v Lucerně, kde visí můj svatý Václav na chcíplém koni, se pokud možno vyhýbám.

Jak vlastně na vás developerská firma ze Severní Karolíny přišla?
Přes šéfa představenstva hraběte Ripranda Arco-Zinnenberga, který tady od Williama Lobkowicze koupil zámek ve Vysokém Chlumci. Potkali jsme se při povodních na nějaký dobročinný akci. Hrabě, kterého sem přitáhl Karel Schwarzenberg, znal nějaké moje věci. Tak jsme se domluvili, že jim udělám něco na plac před kancelářské budovy.

Určili vám finanční strop?
Chtěli ode mne návrh a rozpočet. Když jsem jim ukázal vizualizaci a vyčíslil docela enormní peníz, řekli bez velkého váhání: "OK, jdeme do toho." Pak už to jelo. Z jejich strany nebyla žádná pruda. Nejdéle asi trvala příprava smlouvy.

Proč?
Nižší úředníci ji dlouho a opatrně formulovali. Na rozdíl od nejvyšších šéfů mi nevěřili. Byl jsem pro ně psychopatický, podivný týpek, přivandrovalý odněkud z východní Evropy. Při odhalení sochy mi to pak jeden po druhým bezelstně přiznávali.

Pochopil jste, proč ne příliš známá firma investuje do tak nákladného díla?
Ale oni tvrdě kalkulovali. Nejen s přílivem lidí z města a okolí, kteří by se o jejich firmu jinak nezajímali. Ale taky počítali, o kolik mohou zvednout pronájem kancelářských prostor na místě, které se vymkne z uniformity zbytku města. Byla to pro mě velká lekce, jak se dá umění zapojit do služeb byznysu. A přitom najatému umělci ponechat svobodu a radost z tvorby.

Kde jste se inspiroval? Kdy se vám poprvé v mysli vynořilo tohle kovové monstrum?
Je tam souvislost s čůrajícími chlápky, které jsem udělal pro Hergetovu cihelnu. Tvář Metalmorphosis - to je jejich obličej. Na rozdíl třeba od kráčejícího Trabanta, který se mi zrodil v hlavě během několika vteřin, tohle byla postupná skladba nápadů. A některé sahají až do osmdesátých let, kdy jsem dělal sérii asi dvaceti hlav.

Jak jste hlídal, abyste nevymyslel technicky neuskutečnitelnou chiméru?
Dal jsem se dohromady s fakt schopným výrobcem - firmou Deimos. Vedli jsme miliony technických diskusí, sporů o detaily, kecal jsem jim do toho, sám jsem vymýšlel neuvěřitelný fígle. Já jsem totiž dost technický typ.

Po kom? Vždyť váš otec je grafik a matka restaurátorka?
Možná po pradědečkovi, který byl vynálezce a dělal u Křižíka. A já začínal pájením obvodů. Na střední elektrotechnice, kterou jsem nenáviděl. To bylo fakt psycho, smrťák. Ale technické myšlení a grify se mi tam přesto rozvinuly. Nakonec jsem pájel obvody docela umělecky.

Jednou jste řekl, že žádné naše současné výtvarné dílo nemá světové parametry. Co tomu brání?
Možná je to dané tím, že světová věc je strašně finančně náročná. Vezměte si slavnou fazoli v Chicagu od Inda Anishe Kapoora. Původně měla stát dvanáct a půl milionu dolarů. Pak jim Kapoor zavolal, že to vyleze na čtyřiadvacet milionů dolarů. To je půl miliardy korun. Fakt balík. A město řeklo, nedá se nic dělat. Starosta pumpnul všechny cestovní agentury ve městě, a lups, přiklepli to. Chicagu se to stokrát vyplatilo. Na letišti, v televizi, v restauraci, všude na vás vybafne fazole. Ve dne v noci k ní táhnou davy turistů.

Není problém, že když už naši výtvarníci proniknou do veřejného prostoru v Praze, vznikají buď pomníky, nebo barevné krávy?
Tady chybí tradice. Na Západě opustilo výtvarné umění galerijní prostory a vydalo se do ulic na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Ne na zakázku, umělci tam vtrhli, hlava nehlava. Tehdy u nás na veřejných prostranstvích rostly z příkazu strany stalinské monumenty. A dodnes žijeme v představách, že umění do ulic nepatří.

Co jsme nepochopili?
Nepřipouštíme si, že sochy, fontány, plastiky jsou nejlepším vyvážením betonových, civilizačních staveb. Američané, které rádi považujeme za vypatlané hamburgrožrouty, to dávno vědí. Když vidí chicagskou fazoli, řvou nadšením. Radují se z ní uprostřed mrakodrapů. Tady by na něco tak drahého a přitom nádherného lidi reagovali stylem: "Kdyby radši za ty prachy postavili semafory, nebo pořádnou dálnici."

A neměli by podněcovat invazi umění do ulic politici, veřejné osobnosti?
Určitě, ale co se ve skutečnosti děje? Podívejte se na Kaplického knihovnu. Konečně by tady vyrostlo něco úžasného, zábavného, co má světové parametry. Ale ne...Klaus se půjde přivázat i s Knížákem na Letnou na protest proti stavbě! A to jsou modly padesáti procent národa! To je ona česká zapšklost, přízemnost.

Vidím, že působení Václava Klause na Hradě pro vás zůstalo traumatem.
Pro mě a hodně mých přátel byla změna příliš drastická. Ve srovnání s tím, kdo seděl na Hradě předchozích deset let. Zmizel mi poslední důvod k identifikaci s touhle zemí. S Havlem jsem se mohl ve světě vytahovat, být na něj pyšnej. Teď už se k většinovému češství nehlásím. Raději říkám, že jsem Evropan.

Naplnil Havlův nástupce vaše temná očekávání, nebo si říkáte - mohlo by být i hůř?
Je to zhruba podobné, jako si Američané zvykli na Bushe. Berou to, jak to je, dávají na You Tube vtipný videa o něm. Já jsem taky udělal na Klause takovou roztomilou mediální provokaci. Ale zůstala jen v mým počítači. A teď jsem viděl, že na summitu OSN byl Klaus se svojí verzí "poručíme větru dešti" pro Američany spíš kuriozitou. Stejnou jako íránský prezident.

Před časem jste prohlásil: "Těším se, až svou zaprděnost rozpustíme v Evropské unii." Vidíte už náznaky rozpouštění?
Nevidím. Naopak vidím, že já už se toho nedožiju. 

Starosta Ostende zakázal vystavit vaši plastiku "Žralok", představující Saddáma Husajna, spoutaného v akváriu. Bál se odvety radikálních muslimů. To nebyla "zaprděnost"?
Určitě to bylo zvláštní. Ale on ji zakázal jen v galerii spravované městem. O kousek vedle byla vystavena v Muzeu moderních umění. Pak se ale měl Saddám přestěhovat do polského města Bielska Biala. A tam to starosta zařízl tvrdě. Bez jakéhokoliv vysvětlení.

Byl strach z pomsty muslimů racionální?
Je fakt, že jsem dostával divný maily s arabskými podpisy, kde psali, že si to vodnesu. Ale "Žralok" má i jiný rozměr. Udělal jsem ho pár dní poté, co Američané zveřejnili záběry, jak Saddáma ve slipech vytahují z irácké díry. Je to můj komentář, taková umělecká rekonstrukce případu. A bylo docela vtipný, že na slavnostní otevření bienále v Karlíně, kde se to vystavovalo, dorazil i americký velvyslanec s chotí.

Co říkali?
Vůbec nic. Zato protestoval irácký ambasador. Šel na výstavu a říkal něco, jako že protestuje do televize. Něco v tom stylu, že Saddám byl sice tyran a trochu vraždil lidi, ale hlavně byl Iráčan.

Neměl jste nutkání vyrazit do Estonska natřít na růžovo tank, proti jehož odstranění vystoupili tvrdě tamní Rusové, podporovaní Putinem?
Samozřejmě jsem to sledoval. Jen mě to utvrdilo v přesvědčení, že vůči Rusku je dál na místě ostražitost. Byl to také jeden z důvodů, proč jsem se připojil k výzvě: "Nechceme radary, chceme rakety." A protože mám čerstvý pilotní průkaz, vzal jsem s Martinem Kotasem cessnu a dělali jsme podporu demonstrace ze vzduchu.

Jaká by asi byla reakce už zase sebevědomého ruského vedení, kdybyste tank na pražském náměstí Kinských natřel dnes a ne za Jelcina?
Ale to jsme zažili, když jsem před pár lety chtěl vrátit na náměstí Kinských růžový zadek toho tanku. Rusové si podali tehdejšího premiéra Zemana a ten to pak zakázal s tím, že patřím k postsprejerské generaci, která zaslouží kriminál.

Jakýmsi historickým komentářem je i vaše zastávka autobusu v Liberci. Jeden kritik o ní napsal, že je sice vtipná, ale uměleckým dojmem nepůsobí.
O.K., je to jeho názor. Já bych tam zase tolik vtipu nehledal. Na stole, pod který se člověk může schovat jako v dětství, jsou věci odrážející temnou libereckou minulost. Zborcený sedmiramenný svícen - první židovská synagoga, která v Čechách zahořela. Německý kriegel a český půllitr, připomenutí, že město bylo před válkou německé a česky mluvilo pár státních úředníků...

A lidská hlava nabodnutá na nůž, k níž jste se nikdy nevyjádřil. Uděláte to teď?
Snad bych už mohl. To je hlava nejslavnějšího libereckého rodáka. Nechvalně slavného.

Konráda Henleina?
Jasně. A lezou po něm mouchy v německých přílbách, taková fašistická letadýlka. Takže to zátiší rozhodně není k popukání.

Lidská hlava, chcíplý kůň knížete Václava, Saddám v akváriu - nelibujete si v jakémsi uměleckém sadismu?
Probůh ne! Všechny moje sexuální praktiky jsou zcela konvenční. Vláďa Kokolia o mně kdysi prohlásil, že jsem ikonoklast, že jsem bořič ikon. Národnímu symbolu chcípl kůň - to není žádný sadismus. Ale dekonstrukce, která vzbudí nějakou reakci, má nějaký obsah. Stejně jako auta, zavěšená na háku před vstupem do Meet Factory, kterou jsme konečně otevřeli.

Máte auta na háku?
Některý mají krásný design. Ale nesnáším je ve městě. Město by nemělo být prvotně určené pro automobily. To byl vždycky prostor pro lidská setkávání, spolupráci. A ne pro prodírání se smrdutými kolonami. Dřív jsem jezdil po Praze hlavně na motorce, teď čím dál víc na kole. Auto mi stojí před barákem a slouží jako futrál na ten bicykl.

I proto jste navrhl památník propagátora městské cyklistiky Jana Bouchala, který loni zemřel po srážce s autem?
Ten pomník jsem navrhl jako tělo ležící opodál havarovaného bicyklu, znázorněné přímo v povrchu vozovky. Magistrát to bez řečí povolil. A víte, s jakou námitkou přišli policajti? Že to nejde, že na tom budou zpomalovat auta. Zrůdný, co?

Co vás tak přitahuje na myšlence multikulturního centra Meet Factory, že jste tomu věnoval několik let života?
Rozmanitost, undergroundový duch, v němž se mohou spojit výtvarníci, hudebníci i divadelníci. V roce 1995 jsem byl pozván do takové továrny na umění v New Yorku. Poprvé jsem mohl dva roky žít a pracovat jinde. To byla fantazie. Dostal jsem jinej pohled na sebe samého i na to naše prostředí, na jeho omezenost. A právě tuhle možnost chceme v Meet Factory poskytnout zahraničním umělcům. Aby mohli tvořit v uměleckém prostředí Prahy.

Proč by jim měla prospět Praha, jejíž prostředí sám označujete za zatuchlé?
Skrytě doufám, že oni spíš prospějí Praze. Jestli se tady vystřídá čtyřicet, padesát umělců ze světa, něco vytvoří, vystaví, tak by to tady mohli parádně provětrat.

Jak excentrik David Černý může jednat se sponzory, magistrátem, shánět miliony korun a desítky razítek na obnovení zdevastované budovy, aniž by se z toho zbláznil?
Ale já už jsem se z toho zbláznil! Třeba když jsme sedm měsíců čekali na to, až nám dráhy povolí prokopnout tři metry asfaltu, abychom přivedli do budovy, kde dřív samy ČSD sídlily, odřízlou kanalizaci. Musel jsem kvůli tomu intervenovat, kam až to šlo...

Meet Factory zaštítil primátor Pavel Bém. Změnilo to nějak váš postoj k ODS?
Teď je tam pár lidí, kterým věřím. A bez pomoci Pavla Béma by prostě Meet Factory nevznikla. Tak to holt je.

Nestává se z vás trochu pragmatik? Vždyť Bém je největší spojenec prezidenta...
Jo, jo, ano...v tom se neshodneme, ale jinak jsme ok. A starostu Prahy 5 Milana Jančíka na otevření nezveme...

Rozbité továrny, budovy určené k demolici umělce přitahují. Čím vlastně?
Mně se tenhle betonový skelet hned zalíbil jako otevřená, všestranně použitelná struktura. Připomíná mi newyorský industriální prostory. Mám rád starý krásný továrny. Mají až katedrálový charakter. Se spoustou mašin, které v tom prostoru najednou vytvářejí bizarní sousoší.

Co vám tenhle boj s devastací přinesl? Kromě toho, že jste se zbláznil?
Heleďte, vidět Davida Kollera, jak tady běhá s kolečkem, jeho krásná žena drhne záchody a on na ni ze srandy pokřikuje:"hajzlbábo myj", bylo zábavný. Výtvarné umění je osamělá řehole. Přijdete do ateliéru, prázdno, nemáte za co topit. Teď budu mít ateliér tady, vedle ve studiu bude Koller třískat do bicích, Alice Nellis bude naproti něco psát. I když...to spojení ateliéru a baru v přízemí, kde kvete noční život, je taky záludný.

Možná se odreagujete tady a nebudete v Karlových Varech strhávat do vřídla slavné anglické herečky...
Pozor, to nebyl žádný opilecký zkrat. Ale sázka s vydavatelem Sebastianem Pawlowským: Že když ve fontáně budou tři holky, on tam skočí taky. Jedna z těch tří, které se mi podařilo ukecat, byla herečka Saffron Burrows. Což jsem zjistil až potom. Pawlowski ale nakonec neskočil. Protože se mi nepodařilo dostat do fontány tři holky najednou, vždycky jen postupně.

Přinesl vám zahraniční úspěch fontány v Charlotte pocit větší jistoty v duši?
Upřímně řečeno, kdyby ta věc nestála v Severní Karolíně, ale třeba právě v Chicagu, tak mám jistotu, že se uměním budu moct živit dalších patnáct let. Hlavu bych vsadil na to, že nějakou super nabídku ze zahraničí dostanu. Ale takhle si toho asi nikdo moc nevšimne.

Ani trochu nedoufáte, že by Metalmorphosis mohla něco odpálit?
Víte, co je nejpravděpodobnější scénář? Že ji uvidí někdo ze slavnějších amerických kolegů, suše ten nápad ukradne a někam ho vyšije. Třeba rovnou na roh Central Parku.

David Černý (*1967)
Narodil se v Praze. V letech 1988 až 1996 vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. V polovině devadesátých let pobýval dva roky v USA, kde dostal stipendium nejprve na P.S.I. Artists Residence v New Yorku a poté Whitney Museum Independence Study Program.
Na začátku devadesátých let byl spoluautorem Manifestu Úchvatných, který konstatoval, že "podstatou umění je předávání peněz umělci." V roce 1991 natřel na růžovo sovětský tank, což vyvolalo protestní nóty ruské ambasády. Je autorem černých laminátových mimin-mutantů, lezoucích po žižkovské televizní věži. Mezi jeho nejznámější díla patří plastiky Kůň, Kráčející Trabant, Piss-Hergetova cihelna, Žralok nebo Zastávka. Letos instaloval v americkém městě Charlotte plastiku Metalmorphosis. Je lau-reátem ceny Jindřicha Chalupeckého.

Snímky HN - Jan Šilpoch, Daniel Anýž: David Černý před Meet Factory: "Auta mám fakt na háku.". "Celá ta velká hmota se rychle hejbe. Ale úplně neslyšně. Jako přelud," říká David Černý o své plastice Metalmorphosis, instalované v Severní Karolíně. Zahajovací týden v Meet Factory: Zazářila tu i skupina Jasná páka. Černý v novém ateliéru: "To spojení ateliéru a baru v přízemí Meet Factory, kde kvete noční život, je taky hodně záludný."