Sergej Suščev tráví čas nejraději na své motorové lodi a v moři, v potápěčském oblečení a s kambalou v ruce. Někdy uloví kromě platýze i mořského kohouta a další černomořské poklady z okolí balaklavské zátoky, kde se svou pýchou kotví. Díky své potápěčské vášni už objel téměř celý svět - od Rudého moře po Maledivy či Galapágy. Jeho vášní je také starat se o své podniky.

Není jich málo: na šest set hektarů vinic, k tomu dva vinařské závody, stejně tolik hektarů sadů a dva a půl tisíce dalších hektarů obilovin, chov koní, turistická základna. To vše na Krymu, asi 12 kilometrů od Sevastopolu, odkud se táhnou pláže, vinice, sady, lesy a hory, které se místy zdvíhají přímo z moře.

Sergej Suščev je jedním z pěti podnikatelů, představitelů ukrajinské střední třídy, kteří souhlasili s tím, že je kyjevský ekonomický deník Delo bude sledovat týden co týden po celý rok. Suščev s tisícovkou zaměstnanců a ročním obratem kolem třiceti milionů hriven (asi 120 milionů korun) byl z nich nejbohatším.

Oleg Pajevščik z Doněcka, majitel firmy Kronos, vyrábějící nábytek a okenní rámy, jemuž patří i prodejna motorek, zaměstnává 120 lidí. O něco více zaměstnanců je v továrně na invalidní vozíky Ljudmily Šubiny Drukmaš-centr v Kirovogradu.

Igor Zacharenko má ve Feerii jen padesát lidí, za to jeho turistická agentura, specializující se na Evropu, převážně na Francii a ČR, jen za uplynulý rok zvýšila obrat dvojnásobně a dosáhla 20 milionů eur. A Mykola Strukov vlastní ve Lvově devět videopůjčoven. Patřilo mu i nahrávací studio a výrobna kompaktních disků, pro nedostatek zakázek ale obě zařízení prodal.

To je zeměpisný a ekonomický profil podnikatelů, za nimiž redaktoři Dela jezdili a sledovali, jak si vedou. Vlastně o jakousi sondu do ukrajinské střední třídy, která podle různých odhadů tvoří kolem 10 až 20 procent obyvatel.

A jak si vedli naši hrdinové během roku? Snad kromě lvovského podnikatele úspěšně. Firmy prosperují a rozšiřují se. Sergej Suščev chce vyrábět i koňak a přebudovat turistickou základnu. Igor Zacharenko postavit centrum, kde v přízemí bude provozovat kavárnu, v dalším poschodí plánuje kanceláře, pak čtyřpodlažní hotel a nahoře penthouse a zimní zahrada.

Přáním těchto podnikatelů už není vydělat peníze a převést je do zahraničí, jako tomu bylo na počátku devadesátých let. Naopak se snaží je reinvestovat. Jen dolar tu zůstal idolem, ceny aut, bytů, výše platů se vyjadřují v této měně.

Tito podnikatelé už se také jen nehoní za výdělkem, naučili se užívat si vydělaných peněz. Suščev se potápí v různých mořích, Pajevščik ročně projede Evropu na své oblíbené motorce Hondě se svou ženou. Obvykle za nimi v autě popojíždějí rodiče s vnoučaty. Strukov se věnuje létání a výletům v kabrioletu Mercedes nebo džípu Wrangler, který si nechal dopravit až z Ameriky.

Pro Ljudmilu Šubinu jsou koníčky poměrně omezené, prodělala těžká onemocnění, její muž dva infarkty. Drží přísnou dietu a volný čas tráví s vnoučaty, při posezení s přáteli v drahé restauraci či dovolenou v luxusním zakarpatském sanatoriu.

Třetím aspektem je snaha všech investovat do vzdělání svých dětí. Suščev platí synovi studium na kyjevské ekonomické univerzitě, k tomu byt, a chce, aby ve studiích pokračoval na soukromé škole v Anglii. Ljudmila jedné z dcer platí aspiranturu na kirovogradské pedagogické univerzitě a byt, druhé dceři rovněž koupila byt a módní salon, jednoho zetě zaměstnává na závodě a druhému pomohla otevřít si opravárenskou dílnu na auta. Děti Zacharenka a Pojevščika jsou ještě malé, ale čekají je podobné perspektivy. Strukovova dcera žije v Americe.

Všichni si žijí na úrovni. Mají prvotřídní byty a auta. Proto je s podivem, že na výplatní listině pracovníků jedné z firem měli všichni stejnou částku 609 hriven, v přepočtu 2500 korun. Tedy včetně majitele ve funkci generálního ředitele. Bereme-li v úvahu, že ceny potravin a běžných potřeb jsou srovnatelné s českými, dokonce vyšší, člověk si klade otázku, odkud se berou peníze byť jen na kilometr jízdy s luxusním kabrioletem.

Cesty k tomu jsou různé. Například z jednoho podniku se vytvoří dvacet malých s obratem méně než 500 000 hriven, kde se platí jednotná daň a přepíší se na zaměstnance. Nebo se každý měsíc rozdávají obálky s prémiemi.

Finanční otázky jsou prostě citlivé. U Suščeva v právním oddělení pracuje více lidí než v účtárně. Podal už kolem stovky žalob na finanční úřad - kvůli nepřesnostem v daňové výměře či za nevyplacené odškodnění po živelních katastrofách na jaře minulého roku. Stromy a keře promrzly až na kořeny a vloni na podzim vinný závod nepracoval, nebylo z čeho vyrábět. Stát přiznal odškodnění, ale nevyplatil ho. Za pomoci právníků však Suščev na státu už vysoudil miliony.

Všude jsou problémy se státní byrokracií. Ljudmila Šubina si stěžuje, že tendry na státní zakázky místo koncem roku probíhají až v březnu roku následujícího. Závod tak tři měsíce stojí a čeká, jakou zakázku dostane - invalidní vozíky se prodávají na státní objednávku. Co však s lidmi? Platit jim za nicnedělání, nebo je dočasně propustit? A co když se nevrátí? Po reportážích deníku Delo tendr na letošní rok proběhl už koncem prosince 2006.

U Strukova největší problém spočívá v pirátské výrobě kazet. Ta dneska zachvacuje až 70 procent trhu a on ve svých půjčovnách nesmí půjčovat pirátskou produkci. Jenže jeho půjčovné se rovná ceně kazety na černém trhu. Kdo by k němu chodil? Proto v některých půjčovnách otevřel kavárnu, snaží se zpestřit nabídku, ale stejně se mu proti pirátství bojuje těžko.

Další problém je pojišťování. Na Ukrajině neexistuje ani povinná pojistka na auto v soukromém vlastnictví. Většina podnikatelů navíc pojišťovnám nevěří. Téměř každý má trpkou zkušenost, že ani při prokázané škodě nedostal pojistnou částku. Tak proč se pojišťovat? Takovou logiku přijal i Suščev, který nepojistil nic, ani auta, a raději riskuje, že eventuální škodu zaplatí z vlastní kapsy.

Nedávno hořelo v bytě, který sousedí s bytem Ljudmily Šubiny. Požár její místnosti nezasáhl, ale kouř znečistil stěny a vnitřní zařízení. Jenže její byt, to je barokní zámeček v malém. Šubina jej zařizovala podle svých návrhů, je tu složitá umělecká štukatura, drahé závěsy, strop v přijímacím pokoji tvoří ohromné zrcadlo, nábytek je stylový, ručně vyráběný.

Ve vstupní hale vás vítá vodotrysk s hudbou. Šubina nechala na vlastní náklady fialově vymalovat vchod do domu, k jiným bytům koupila rohože, aby vše bylo stylové. To nyní zašpinil mastný dým, ale soused, který vyhořel, odmítl cokoliv uhradit. Nebyl pojištěn. Šubina byla, jenže nevěřila, že jí pojišťovna něco vyplatí a na své náklady byt nechala znovu vytapetovat a uklidit.

Mnohé je prostě jinak než v Česku. Při návštěvě rektora kirovogradské univerzity, kde se učí dcera Ljudmily, se zmínilo i téma, že někteří ukrajinští inženýři v ČR pracují jako zedníci. Leč rektor na to jen suše podotknul: "A zeptali jste se jich, jak získali diplom?" Protože i ten se dá obstarat za peníze.

Ministerstvo platí jen polovinu profesorů, na platy ostatních si musí univerzita vydělat. Jak? Dary sponzorů, vedlejší činností, soukromou výukou, všelijak.

To jsou pozůstatky, které musí Ukrajina překonávat. Lidé se naučili vydělávat peníze, musí se však učit profesionálně podnikat a bojovat proti černé ekonomice. Musí se to učit především stát a jeho úředníci, s nimiž bývá potíž. Zákony jsou poměrně dobré, shodují se podnikatelé, ale jejich realizace je v rukou vůle či zlovůle aparátu. O tom už psal Gogol, o tom lze psát romány i dnes. Vyřešit si to ale musí Ukrajinci sami.

Autoři působí v ekonomickém deníku Delo, Kyjev