Ve vesnici Krestyšče v Charkovské oblasti kdysi býval nejúspěšnější kolchoz okresu, s průměrnou úrodou třiceti sedmi centů z hektaru. Na ukrajinské poměry to bylo a dosud je vysoko nad průměrem. Teď část polí zarůstá plevelem.

"Z vesnice mladí utekli, zůstali jsme tu většinou jen my, důchodci. I moji synové jako inženýři pracují při těžbě plynu," říká bývalá místní učitelka ukrajinské literatury a víceméně nostalgicky vzpomíná na staré časy. Tehdy si jí vážili, děti ji uctívaly. Teď je škola poloprázdná...

"Volila jsem Viktora Janukovyče, chci stabilitu," svěřuje se penzistka, která zdaleka nebyla jediná, kdo dal v zářijových předčasných volbách hlas dosavadnímu premiérovi a jeho Straně regionů. Ostatně veškeré prognózy dlouho před nedělí 30. září, datem oznámení výsledků, avizovaly jeho vítězství.

Měl to být velkolepý triumf a kyjevské Náměstí nezávislosti se mělo utápět v modři. Oslavy se však nekonaly. Strana regionů získala sice první místo, ale blok opozice Julie Tymošenkové s prezidentskou stranou Naša Ukrajina obdržel většinu. Nikoliv tak silnou, aby bylo možné předem říci, kdo bude mít v parlamentě opravdovou většinu a kdo zaujme místo šéfa vlády.

Na misce politických vah stojí komunisté a strana středu bývalého předsedy parlamentu Volodymyra Lytvyna.

"Prezidentská Naša Ukrajina se může ještě rozdělit, část politiků přejde do Janukovyčova tábora," domnívá se dokonce Sergej Astapov, jeden z podnikatelů, který dlouhá léta spolupracoval s českými firmami a který pro jednu z nich choval telata v Luganské oblasti. "U nás není taková politická stabilita jako u vás, přesněji politická kultura," usmívá se při vzpomínce na návštěvu v Praze.

"S komentářem nepospíchejte, politici se budou domlouvat ještě dlouho, možná do zimy. Nevylučuji, že nakonec vyhlásí nové volby. Nejraději bych vytvořil vlastní politickou stranu," uvažuje zcela vážně Sergej Suščev, jeden z krymských podnikatelů. Je to snad žert?

"Nikoliv, založili jsme společenskou organizaci a snadno ji můžeme změnit v politickou sílu, A nemalou," ujišťuje Sergej Suščev, který svádí potyčky s korupcí a bezprávím zlovůle státních úředníků. Podle něj za nimi často stojí politické motivy a strana malých a středních podnikatelů by podle něho měla naději na úspěch.


"Ve skutečnosti se v uplynulých parlamentních volbách hraje o prezidentské křeslo," interpretuje situaci politolog Fedor Oryšuk. Prezidentské volby budou za dva roky a kromě Juščenka jsou nejpravděpodobnějšími kandidáty Tymošenková a Janukovyč. Bojuje se tedy o nejlepší startovní pozici budoucích kandidátů.

Jaké jsou možné varianty? Blok prezidenta a Tymošenkové je křehký už proto, že v době, kdy byla předsedkyní vlády, se nedohodla s prezidentem na zásadních otázkách a po devíti měsících musela opustit premiérské křeslo. Ani nyní, kdy může být reálnou prezidentskou protikandidátkou, nelze očekávat velkou vzájemnou náklonnost.

Politolog Oryšuk nevylučuje, že se Tymošenková může s Janukovyčem dohodnout na tom, aby parlament prezidentovi vyhlásil impeachement, a tím ho vyšachovat ze hry.

O napjatosti voleb svědčí i fakt, že ještě pět dní po nich nebyly sečteny všechny hlasy, například v jednom z krymských obvodů se sčítaly znovu. Přesto se Galja Pančenko, šéfredaktorka ekonomického deníku Delo, domnívá, že volby se výrazně liší od těch předešlých v roce 2006. "Byli jsme svědky rostoucí politické zralosti voličů," poznamenává Pančensko. Podle ní se tentokrát nebude opakovat patová situace a zformuje se vládní blok s dostatečnou parlamentní většinou. Snad k větší stabilitě přispějí neblahé zkušenosti posledních tří let.


Na podzim 2004 bylo kyjevské náměstí nezávislosti - Majdan nezaležnosti - oranžové. Atmosféra byla bouřlivá, až euforická a lidé očekávali radikální změny. Bohužel k nim nedošlo, pro Viktora Juščenka prezidentské křeslo bylo spíše cílem než prostředkem jeho úsilí změnit Ukrajinu.

Poté se uskutečnily volby prezidenta, parlamentní a komunální volby a letos poslední zářijový den znovu parlamentní volby, tentokráte předčasné.

V roce 2006 oranžová barva ustoupila modré. Někde to bylo doslova. Při jízdě autem z Kyjeva do Charkova byly po celé trase větve stromů a keřů ozdobeny modrými staniolovými proužky. Nikde nebyl vidět ani jeden oranžový.

Juščenkova revoluce vyprchala jako éter, uspala všechny reformní snahy. Prezidentův sok Janukovyč sice nezískal křeslo prezidentské, zato obdržel premiérské. Poté, co se změnila ústava, je toto křeslo rozhodně politicky silnější, než tomu bylo dříve. A protože se premiérovi navíc podařilo překoupit (v pravém slova smyslu) několik poslanců, vládl vskutku pevnou rukou. Do jeho tábora přešel i šéf socialistů Moroz, který tím ztratil kredit čestného a rovného politika. Jeho strana se ani nedostala do parlamentu.

Janukovyč vládl rukou tak pevnou, že prezident postupně prohrával jednu bitvu za druhou. Ať už se jednalo o koncepční či personální otázky, například výměny ministrů, premiér měl navrch. Ještě letos v lednu přijel do Prahy ukrajinský ministr zahraničí, jehož Janukovyč s podporou parlamentu odvolal, ale prezident mu vystavil cestovní příkaz. Ministr se vrátil a ani nemohl do úřadu, opravdu už ministrem nebyl.

Pokud by to byla jen bouře ve sklenici vody, vyvolávaly by tyto potyčky úsměv na tváři. Ale Ukrajina není ve stavu, kdy by si mohla dovolit politické žerty. Na pořadu dne jsou příliš vážné otázky - jak v oblasti ekonomických reforem, sociální politiky, tak zejména v zahraničně politickém kurzu.

Ve studiu prvního kanálu, což je zde státní televize, právě probíhá diskuse na téma, co je střední třída a jakou roli hraje ve společnosti (účastnil se jí i autor tohoto článku; pozn. red.). A moderátorka neustále všechny nutí definovat střední třídu podle majetku. "Její představitel musí mít přece dvě auta, byt, rekreační dům a roční příjem minimálně 50 tisíc dolarů".

Jsou tu však námitky. Co když nechce auta a místo domu má sbírku obrazů? Střední třída je přece i výrazem určitých intelektuálních hodnot. Přítomní ukrajinští specialisté, ekonom a sociolog, přitakávají a shodují se na tom, že střední třídu v jejich zemi tvoří deset až dvacet procent obyvatel. Zatímco v zemích západní Evropy bývá páteří společnosti, na Ukrajině je spíše kostřičkou. Nejen v podnikatelské sféře, ale i v jiných oblastech. Nepatří k ní lékaři, učitelé, vědci a další intelektuální profese, jejichž společenské postavení, soudě podle výše platů, je hodně nízké.

Problémem je, že po sedmdesátileté éře komunistického rovnostářství se prudce rozevřely sociální nůžky. Kdo si stačil v první vlně privatizace urvat co nejvíc a stal se majitelem firmy, dostal se na pomyslný společenský Mont Blanc. Kdo zůstal třeba státním zaměstnancem, pokud nepočítáme úplatky, které ho živí, platově lavíruje na hranici existenčního minima. A právě toto ekonomické tsunami způsobilo, že se lidé posuzují prizmatem výdělku a materiálních hodnot, které vlastní. Řekni mi, jaké máš auto a já pochopím, kdo jsi. Tituly před jménem a za ním? To nehraje roli.

Jinde střední třída tvoří polovinu společnosti a je oporou stabilní demokracie. Protože tomu tak na Ukrajině není, demokracie nemá opěrný bod. Nikoliv náhodou většinu poslanců tvoří podnikatelé, byznysmeni, finančníci. Potřebují tuto pozici, aby posílili svou ekonomickou moc. Tito majetní či supermajetní, jako jsou podnikatelé Achmetov, Pinčuk a další, ovládající i média, tvoří zhruba pět procent obyvatel. Na druhé straně, podle oficiálních statistik, tři čtvrtiny obyvatel žijí pod hranicí průměrných mezd, ba dokonce na úrovni mezd minimálních. I proto se letošní volební kampaň vyznačovala především sliby v sociální oblasti. Připomínalo to mariáš: jeden blok trumfoval druhý ve slibech, kolik peněz dá za porod jednoho, dvou, tří dětí, na podporu rodiny, v nezaměstnanosti. Takže hovořit o pravici a levici by bylo spíše absurdní. Podle volebních sloganů každý sliboval sociální stát, aniž by kdokoliv spočítal, zda se na tyto výdaje najde dostatek prostředků.

Pokud bychom chtěli hledat politické rozdíly, projevovaly se spíše v zahraničně-politické orientaci. Vzhledem k tomu, že ukrajinskou sounáležitost s Evropou, či přesněji s Evropskou unií, nikdo nezpochybňoval a také se nikdo nebránil přílivu zahraničních investic, spor se rozhořel o případné členství v NATO.

Opozice s ním jednoznačně souhlasí, Janukovyč souhlas podmiňuje referendem. Jak by vyznělo, bylo zřejmé z politických mítinků, které se u "modrých" hemžily plakáty s hesly NATO NE! Přitom ukrajinské jednotky se už teď podílejí na řadě společných akcí.

Často se u nás píše, dosti zjednodušeně, o prozápadní či proruské orientaci jednoho a druhého bloku. Spolupráci s Ruskem ovšem nezpochybňuje nikdo. I nyní si proto Moskva pospíšila s ujištěním, že bude spolupracovat s každým, kdo stane v čele vlády. Současně vyrukovala s osvědčenou nátlakovou akcí: dluhy za dodávky plynu. A tak Janukovyč slíbil co nejrychleji urovnat problém, tlačí ho i Evropská komise, a tím se snaží posílit šanci být přece jen znovu jmenován premiérem, byť více se věří vůdkyni opozice.

Čím se ale její politika odlišuje od Janukovyčovy? On šel do voleb s heslem stability, Tymošenková s požadavkem změn. Země by potřebovala zásadní změny, ale sociální sliby budou svazovat každý kabinet. Také období vlády "oranžových" voliče přesvědčilo, že nepopulární reformy se nikdo realizovat nechystá. I to byl důvod, proč se lidé odvrátili od prezidenta a proč jeho strana prošla s pouhými 13 procenty.

Vládní strany volaly i po změně ústavy s tím, aby se do ní vepsala možnost referenda. Tymošenková je nejen pro dílčí úpravy, nýbrž pro její přepsání. Neodmítá však kategorický Janukovyčův požadavek, aby se ruština stala druhým úředním jazykem. To žádají východní ruskojazyčné regiony země. Bylo by ale mylné vykládat si to politicky. Vždyť u dvojjazyčné Belgie také nehovoříme o tom, že Valoni jsou profrancouzští a Vlámové proněmečtí či proholandští.

Ruský magnet východoukrajinských oblastí pramení z prostého faktu, že za sovětské éry byly tyto regiony spojeny se západními oblastmi Ruska ekonomickou pupeční šňůrou, kterou nikdo nenahradil. Tamní obyvatelé se nyní obávají násilného zpřetrhání těchto svazků, což by podvázalo chod mnoha podniků.

Asi největší povolební boj se strhne o privatizaci. Nejde o její principy, privatizovat chtějí všichni, ale o přerozdělení prospěchu z ní. Ani to není koncepční otázka, není to boj pravice a levice o podobu ekonomiky, nýbrž o dělení koláče. "Nezapomínejte, že parlament ovládají podnikatelé," připomíná zvláštnost politické situace generální ředitel investiční společnosti SINKOM Jurij Jakovenko.

A tak zatímco na hlavní ulici Kyjeva na Chreščatyku a Majdanu nezaležnosti nepřevládá žádná barva, ve všední dny se tu v šesti proudech valí auta a o víkendu se zde procházejí lidé. Z nich, jak ukázaly volby, téměř čtyřicet procent politika už nezajímá.