O Venice, doupěti americké revolty

Potuloval jsem se po pláži ve Venice na pobřeží Los Angeles v Kalifornii, oproštěný od povinností, předsudků a vzpomínek na život za oceánem v Evropě, s jedinou potřebou: chtěl jsem vidět "Pláž svalů".
Bydlel jsem v Santa Monice, vyparáděném předměstí L. A., kde bohatí důchodci, podnikavci a divoké kočky dávají dobrou noc. Venice je od Santa Moniky kousek. Jako Staroměstské náměstí od Žižkova. Jedna a půl míle mezi oběma přímořskými letovisky přitom rozděluje dva různé světy a prohlubuje jedinečnost Venice, ostrůvku revolty, požitků a života pod širým nebem.

Santa Monica připomíná romantickou telenovelu, zatímco Venice je surfem ve vlnách, na němž řádí mazlavé křičící a vrávorající postavy.
Když jsem se ráno probudil, nemusel jsem ani otevírat okno, rozhlížet se po nebi a očichávat počasí. Září nebo říjen ve Venice a Santa Monice je pořád ještě horký letní měsíc. Vzduch se tetelil jako psí chřípí u kusu vařeného masa. Bydlel jsem téměř u pláže, a tak mi stačilo pár kroků, abych se dostal k aleji kalifornských palem lemujících pobřeží a sledoval rozlehlé opuštěné písčité lány s občasnými budkami pro plavčíky. Ráno bylo svěží jako chuť zmrzliny na žíznivých rtech.

S každým dalším krokem se ve mně vzdouvala radost nad objevovanou historií. Venice totiž patří k záhadným kusům planety předurčeným k výstřednostem.
Venice je skutečně zjevení. "Americké Benátky" začal na konci 19. století budovat excentrický cestovatel, tabákový baron a majitel zábavního parku a kasina Abbot Kinnet. Městečko mělo být kopií italských Benátek se vším všudy - kanály, gondolami a honosnou architekturou. Kinnet chtěl z Venice udělat přímořské letovisko, kam by se jezdilo rekreovat celé Los Angeles. Sen se mu podařilo uskutečnit jen zčásti. Když zemřel, americké Benátky se přestaly rozvíjet po vzoru italských. Zachoval se ale excentrický duch.

Venice získalo promenádu, u přístavu a mola zůstal systém několika kanálů a úzké uličky, i když rovnoběžné, tvoří z letoviska zjevení mezi roztáhlými ulicemi Los Angeles. Jako by šlo o evropské středověké městečko, ne americké středisko lidí, kteří se toulají světem, něco hledají a teprve vymýšlejí, co vlastně. Venice patří mezi ona místa na planetě, kde se skutečně rodí sny, protože už jeho zakladatel je budoval na základě dojmů a snů.
Není proto divu, že Venice se postupem času stalo ztělesněním americké revolty. Od šedesátých let jsou místní pláže centrem hippies, beatniků a různých duchovních hnutí od New Age po Haré Krišnu.

Pokud tvoříte cokoliv z jakéhokoliv materiálu a hledáte místo, kde by vás nikdo nesoudil, nehodnotil, ale chápal a snad i ocenil, není nic lepšího než se přestěhovat na Venice Beach, promenádu s plážemi plnými sportovišť a krámků s uměleckými předměty i brakem, co neberou vážně ani prodávající. Venice není o úspěchu, ale jen o přežití dalšího dne, kdy se dá přemítat o smyslu světa, pít, tančit, pozorovat hvězdy a západ slunce nad oceánem.

Prodíral jsem se mezi stánkaři, z nichž ně-kteří před několika hodinami teprve vylezli z ohrádek papírových krabic, a sledoval sprejem upravené nízké domky pomalované křídovými barvami. Připomínaly vesničky ze starých mexických pohlednic. Krok za krokem jsem se ponořoval do hutného oparu lidských pachů v místě, kde začínala hudební skupina Doors. Z obchůdků kvičela Hendrixova kytara, vzduchem se linula vůně marihuany, talentovaní malíři a sochaři se střídali s jihoamerickými výrobci šperků a opilci, u nichž jste nevěděli, zda mají večer nebo ráno. Dámy všech národů a tvarů vystavovaly svá těla mužskému libidu, slunce pálilo, mámilo.

A pak, když už jsem téměř nedoufal, se objevila Pláž svalů, nejslavnější pamětihodnost Venice. Městečko u Pacifiku se totiž v první polovině 60. let vedle centra hnutí hippies stalo potichu Mekkou kulturistiky. Právě tady cvičili pod širým nebem první kulturisté a milovníci silných těl. Slavný Gold's Gym čekal na brzký příjezd nejslavnějšího svalovce všech dob Arnolda Schwarzeneggera, který bydlel ve skromném bytě kousek od pláže a mezi tréninky chodil celá léta na svačinu do kavárny Rose v ulici Rose.

"Copak hledáš, brácho?" zeptal se po delším pozorování mojí zasněné postavy postarší statný Afroameričan. Když jsem mu vysvětlil, že se snažím pochopit genia loci Venice, které leží kousek od města filmových snů a přímo vedle něj jsou luxusní schované příbytky Santa Moniky a Malibu, smál se a ucedil: "Venice je dužinou Kalifornie a možná i celé Ameriky. Když ti Bůh dá teplo, pláž a veřejné záchodky, přežiješ a můžeš přemýšlet o bláznivých věcech."

"Napiš mail, pošlu ti kulturistické filmy s Arnoldem. Musíme propagovat Kalifornii," pokřikoval zdálky. Když jsem se otočil, trčel jsem před chlapíkem, který spustil: "Kup si moje super písničky. Zrovna ti odchází super byznys, pecky na balení holek. Budu nová rapová hvězda," plácl jako by jen teplý vzduch zhmotnil pár slov, která pohltil dav kolemjdoucích.

Sedl jsem si na pláž do horkého písku a pozoroval mohutné vlny. Můžete navštívit Hollywood, Sunset Boulevard, Pasadenu a jiná místa, ale až ve Venice ucítíte zvláštní směs uvolněnosti, otevřenosti a zapomenete na starosti všedního dne. Už to nejsou 60. léta, ale revolta proti zaběhnutému životu, touha po něčem novém tady žije dál. Stačí zavřít oči a nadechnout se.