Jednička přes celé vysvědčení? Minulost

Jednička přes celé vysvědčení? Minulost

Stačil jeden ministerský výnos a ze známek za každý předmět se na vysvědčení prvňáků stala známka jediná. Dnes, po mnoha desítkách let této praxe, dostanou děti v prvních třídách znovu pololetní vysvědčení podobná těm, která dostávají starší žáci, se sérií známek.
Nový školský zákon udělal definitivní tečku za velkou jedničkou přes všechny kolonky.
"Ta změna vypadá jako detail, ale může přinést mnoho výhod pro slabší žáky," říká Svatopluk Pohořelý z ministerstva školství.
Ti by při starém způsobu klasifikace dostali jen jednu velkou dvojku - a byli zklamaní. "Takhle se na vysvědčení také dvojka objeví, ale vedle ní i jedničky z dalších předmětů," říká Pohořelý.

Archívy plné pochybností

I když jde o drobnou úpravu, ve školách vyvolala diskusi, zda byla změna nutná, či ne. Podobných debat jsou ovšem plné archívy. Spory o podobu klasifikace lze najít už v historických dokumentech z konce 18. století.
První pokyny jak známkovat dostali kantoři od úřadů zhruba patnáct let po zavedení povinné školní docházky. "Známkování vlastně vyplynulo z potřeby mít kontrolu nad tím, co a jak se žáci skutečně naučili," říká historik František Morkes z Pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze. "V roce 1790 tak byla vydána obecná instrukce, aby po celý školní rok bylo vždy několik žáků znenadání vyvoláno a vyzkoušeno."
To však nestačilo, a tak se od roku 1805 konaly na konci školního roku veřejné zkoušky všech žáků. "Konání zkoušek se oznamovalo až osm týdnů předem a žáci se ke zkoušce dostavovali ve svátečním oděvu," píše se v knize Devětkrát o českém školství, kterou vydalo pedagogické muzeum. "Pokud se jich snažil větší počet zkoušce vyhnout, byl jejich učitel postihován za nedbalost."
Učitel také nesměl jakkoli radit - přísně se hlídala i znamení, která by mohl dát pohybem rameny či hlavou.
Tehdy se hodnotila návštěva školy, mravy, prospěch v jednotlivých předmětech a celkový prospěch. "Prospěch mohl být velmi dobrý, dobrý, prostřední nebo slabý," stojí v publikaci s tím, že hodnocení bylo slovní, nikoli číselné.
Číselné známky se na vysvědčení objevily až v druhé polovině 19. století.
Významné změny přinesl prozatímní školní řád z roku 1884, který zrušil výroční zkoušky a předepsal znovu jiný způsob klasifikace. Prospěch se začal hodnotit na pětimístné škále, která je známá dodnes - mohl být výborný, chvalitebný, dobrý, dostatečný a nedostatečný.

Nejlepší mohl být jen jeden

"Pro stanovení prospěchu byl ovšem základní osou stupeň střední, označující průměrný výkon," dodává Morkes. "Lepší známky vyjadřovaly větší jistotu ve znalosti látky a větší samostatnost spolu se zvládáním větších partií učiva."
V období protektorátu Čechy a Morava se klasifikační řád přizpůsobil tomu, co platilo pro říšskoněmecké školy: prospěch se nově hodnotil do šesti stupňů. Přičemž s vyznamenáním mohl prospívat pouze jediný žák ve třídě.
Po válce se známkování vrátilo ke staré praxi - a na svět přišly žákovské knížky. "Jejich zavedení ve 2. pololetí je výborným opatřením pro žactvo. Bylo by jen třeba, aby rodiče věnovali těmto knížkám více pozornosti," zapsal si o školním roce 1950/51 kronikář Národní školy v Dolních Loučkách na Českomoravské vrchovině.
V 70. letech se vedly velké spory o to, zda známkovat výchovy - tělesnou, výtvarnou či hudební. Strach ze ztráty vážnosti předmětů však zrušení známek zabránil.
Posledních patnáct let pak lze v podstatě označit jako mírný návrat k historii. Nejprve formou experimentu a nyní i zákonem umožnilo ministerstvo školství učitelům vrátit se k slovnímu hodnocení.

Jak se také hodnotilo

Klasifikace z roku 1884
Mravy (choval se velmi mravně, mravně, nedosti pořádně, nehodně)
Pilnost (učil se velmi pilně, pilně, nejednotně, málo)
Prospěch (velmi dobře, dobře, dostatečně, sotva dostatečně, nedostatečně)
Úprava písemných prací (velmi úhledná, úhledná, nedosti úhledná, nedbalá)
Klasifikace z roku 1905
Mravy (chvalitebné, uspokojivé, zákonné, nedosti zákonné, nezákonné)
Pilnost (vytrvalá, náležitá, dostatečná, nestálá, nepatrná)
Prospěch (výborný, chvalitebný, dobrý, dostatečný, nedostatečný)
Úprava (velmi úhledná, úhledná, nedosti úhledná, neúhledná, nedbalá)
Zdroj: Devětkrát o českém školství, Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze, 2004