Jaromír Hurník: Euro a svody nominálního kurzu

Pozorování, že "peníze jsou jen závojem" reálných ekonomických procesů, bylo od roku 1752, kdy David Hume napsal svou esej O penězích, o úroku a o obchodní bilanci, popsáno v "ekonomické literatuře" snad tisíckrát. Proto je šokující, že v České republice se na začátku 21. století používá na obou stranách pomyslné barikády argument nominálního kurzu (naposledy sumarizační článek Lenky Zlámalové v HN dne 21. 11. 2007).

Příznivci rychlého přijetí eura, povětšině exportéři, argumentují posilující korunou ve smyslu ztráty své konkurenceschopnosti a v zafixování nominálního kurzu vidí svou spásu. Vůbec je přitom nenapadá, že pozorované posilování koruny je výsledkem ekonomického dohánění vyspělejší části světa a že proces nelze nijak zastavit nebo ovlivnit. Této straně barikády poněkud uniká, že posilující domácí měnu vyrovnává umírněný růst nákladů. Jinými slovy, pokud bychom měli fixní kurz k euru, inflace by nesměřovala k 3 %, ale byla by pravděpodobně kolem 6 % a mzdy by nerostly o 7 - 8 % ročně, ale o 10 - 11 %. To by se pochopitelně dříve nebo později projevilo na cenách všech domácích vstupů. A to nepíši o růstu cen komodit. Pouhou změnou nominální veličiny, jako je kurz, se konkurenceschopnost ještě nikdy nikde nevyřešila. Pokud fixace kurzu exportérům pomůže, tak jen a pouze v odstranění kurzového rizika.

Na druhé straně pomyslné barikády se používá argument posilujícího kurzu ve prospěch rostoucího bohatství domácností v eurech. Argumentuje se cenami nemovitostí, objemem stavebního spoření a korunovými úsporami obecně. Přece když svůj korunový majetek vydělím 20 místo 30, tak budu evidentně "eurově" bohatší.

Že ti hloupí Italové, kde kdekdo byl lirový miliardář, měnili euro za 1936 lir, dobře jim tak. Asi tam bude nějaký zádrhel, nemyslíte? Pochopitelně, platí totéž jako v případě exportérů. Zisky z posilování koruny jsou kompenzovány relativně nízkými nominálními výnosy a pomalejším růstem cen aktiv. Jednoduše, kdybychom měli fixní kurz, úrokové sazby na korunová depozita by nebyla 2 %, ale třeba 5 % a ceny nemovitostí by nerostly v průměru o 10 % ročně, ale třeba o 13 %. Sice bychom při přijetí eura všechno dělili vyšším číslem, ale zas by toho byla o to větší hromada. Takhle budeme dělit nižším číslem, ale menší hromadu. Reálně, tj. v množství chleba, piva a aut, toho však bude vždy stejně. A kolik toho nakonec bude, to určí produktivita naší ekonomiky, ale nikdy ne hodnota nominálního kurzu. Prostým dělením číslem totiž ještě nikdy nikdo nezbohatl.

Diskutujme o vhodném časování přijetí eura, ale používejme relevantní argumenty.

Autor je poradcem guvernéra ČNB