Umberto Eco
Dějiny ošklivosti
Argo
Po Dějinách krásy, které v Česku vyšly před časem, se italský sémiotik a filozof Umberto Eco uvolil i k editorské práci na Dějinách ošklivosti. Má to pevnou vnitřní logiku, jak v knize naznačuje i řada výkladových i popisných textů, které sledují vývoj ošklivého od antických soch a fresek až po výtvory dnešních moderních technologií.
Kategorie ošklivosti byla vždy chápána jako vylučovaný kus, který nepatří do oblasti krásna. Měnil se jen postoj k ní. Buď byla zcela odmítána jako něco, co jako ďáblovo dílo nepatří ani do lidského prostoru. Později ale začala být brána jako důležitý doplněk krásy, z jistého pohledu dokonce důležitější než krása sama, protože bez tohoto doplňku se krása nepozná a není nikdy celá.
Není nakonec něco zvráceného v tom, že se nám ošklivost líbí a pohled na ni vyhledáváme, jako například v hororových filmových příbězích nebo v kýči, ptá se Eco prostřednictvím mnoha obrazů a dějinných pojednání. A odpověď?
Zkusme třeba tu, kterou nabízí jistý výklad estetické teorie německého filozofa Immanuela Kanta. Je to přesně tak jako s kategorií Boha nebo Vznešeného: obě děsí a fascinují zároveň. A přitom nás slastně vytrhují z běžných každodenních souvislostí a umožňují vytvoření intenzivnějšího vztahu ke světu. Krása a ošklivost jsou také milující sestry - nejenom protiklady.
