Wu-shu mi změnilo život

Viděl jsem vás při dvou vystoupeních: s mečem a šavlí. Cvičení mi připadalo jako impulzivní mávání nebezpečnou zbraní ve vzduchu, které nedává navenek smysl.
Každé máchnutí šavlí nebo mečem, každý výskok, kotoul, otočka, podmet, kop do vzduchu a dopad do rozštěpu má svůj předepsaný řád. Je to podobné jako u krasobruslení, kde jsou závodníkům stanoveny povinné skoky, obraty i jejich přesné provedení. Čím jsou preciznější a rychlejší, tím je krasobruslař, respektive bojovník wu-shu, lepší. Než je ovšem dokáže předvést na špičkové úrovni, trvá mu to deset i více let. Sestavy se vyhlašují na pět roků dopředu a platí po celém světě. Tvoří je především mistři wu-shu na pekingské vysoké škole bojových umění společně s kolegy ze Šanghaje.

Wu-shu je v Evropě málo známé. V čem je jiné než například kung-fu?
Rozdíl není zas tak velký. Když to zjednoduším, wu-shu představuje více stylů než kung-fu. Já se věnuji severnímu pojetí wu-shu, které je založeno na dynamice, rychlosti a vynikající pohyblivosti kloubů. Soutěžím mj. v sestavách se šavlí, mečem, kopím nebo v pěstním stínovém boji.

Jak rychle se vám pohybují ruce například při cvičení se šavlí?
Jde o zlomky vteřiny, přesně to ale nikdo nezměřil. Čím rychlejší jsou ruce a nohy nebo čím ladnější jsou švihy nebo podmety, tím lepší to je pro hodnocení bojovníka.

Jak dlouhou historii má wu-shu?
Víc než tisíc let. Podle legendy přišel do Číny v šestém století indický mnich Bódhidharma, aby v klášteře Šao-lin hlásal buddhismus. Jeho žáci však při meditacích často usínali. Proto vytvořil soubor cviků, které je měly udržet při vědomí. Čína je v historii bohatá na vnitřní konflikty, které přinutily mnichy naučit se bránit své kláštery zvenčí. První bojové sestavy vycházely z původních cviků Bódhidharmy. Obránci k nim postupně přidávali různé útočné prvky, které odkoukali od zvířat v přírodě. Časem se ukázalo, že nestačí jen holé ruce. Mniši si začali vyrábět šavle, meče a kopí, které se používají při soutěžních cvičeních wu-shu i dnes.

Co vás přitáhlo k čínskému bojovému umění?
Film Úder otevřenou dlaní. Nevím už ani, kdy přesně to bylo, ale to, co v něm Číňané předváděli se svým tělem, mě šíleně nadchlo. Před dvanácti třinácti lety se však v Čechách o bojových sportech moc nevědělo. Začal jsem se učit čínštinu, abych pochopil nejen čínskou historii a kulturu, ale víc se dověděl o bojovém umění. Na střední škole, v šestnácti, jsem začal chodit v Praze na hodiny k rodilé Číňance. Po čase za ní přijel její otec, známý mistr wu-shu. Začal mě učit. Byl žákem Liou Pan-cuana, což byl šaolinský mnich a osobní strážce prvního čínského prezidenta Sunjatsena. Po dvou letech mě mistr doporučil k externímu studiu wu-shu ve známém sportovním gymnáziu ve Wen-žou, v čínské provincii če-ťiang. Odjel jsem tam s ním. Přijali mě. Domů jsem se vrátil po dvou měsících.

Proč jste nezůstal v Číně déle?
Musel jsem na vojnu. Do Číny jsem znovu cestoval až po více než dvou letech jako profesionální voják. Zůstal jsem totiž v armádě. Všechny další pobyty v Číně jsem si platil sám, z ušetřených peněz z mírových misí v Bosně a Kosovu, kde jsem působil jako velitel minometného družstva. Do školy ve Wen-žou jsem tři roky jezdil v době dovolené, nebo když jsem si našetřil náhradní volno za služby. Studium jsem zakončil zkouškou. Na vysvědčení jsem dostal dvojku. Se šesti nejlepšími žáky jsem získal právo zúčastnit se mistrovství provincie. Ve cvičení s šavlí jsem tam skočil na druhém místě. Na Evropana to byl nevídaný úspěch. Pak přišlo pozvání na stáž od rektora Vysoké školy bojových umění v Šanghaji, která patří k nejprestižnějším v zemi. Kromě několika Rusů ji nikdo jiný v Evropě nezískal. V jednom ročníku tam studuje jen pětadvacet posluchačů. Moji čínští spolužáci jsou pro studium vybíráni z celé země. Jen zlomek z nich se dostane do reprezentace.

Neměl jste jako profesionální voják problémy s cestami do Číny?
Neměl. A před první dvouměsíční stáží v Šanghaji jsem po pěti letech služby v armádě odešel do civilu. Přešel jsem do jedné pražské bezpečnostní agentury. Neviděl byste mě ovšem někde jako ostrahu v obchodním domě nebo jako bodyguarda celebrit. Zaměřil jsem se na informační technologie. Začal jsem také studovat na právech. Při tom všem mi zůstalo ještě dost času na to, abych se věnoval i wu-shu. Za zbylé našetřené peníze z mírových misí jezdím jednou dvakrát ročně na čtyři až šest týdnů do školy v Šanghaji.

Jak vypadá trénink na tamní Vysoké škole bojových umění?
Je stejný jako na střední škole ve Wen-žou. Začíná tím, že si musím dokonale uvolnit všechny svaly. Aby mi nedělal problém třeba rozštěp, abych si bez problémů vzal v sedě oběma rukama špičku nohy a dotknul se brady. Když mi to nejde, učitel si na mě sedne a láme mě do té doby, než se to podaří. Pak trénuji výskoky, akrobacii a opakuji si soutěžní sestavy se zbraněmi i bez nich. Cvičím bez přestávky i dvě hodiny, než mistr řekne: "Můžeš si odpočinout." Ve škole jsem od pondělka do soboty. Každý den mám tři tréninky. Ráno od šesti do devíti, pak od dvanácti do tří a večer od šesti do devíti. V neděli se dávám dohromady. Bydlím na studentské koleji, na jídlo chodím do čínské menzy. Chutná mi naprosto všechno.

Kdo vás trénuje ve škole?
Jsou to vesměs bývalí mistři světa nebo Číny. V Šanghaji mě ještě nedávno vedla trojnásobná mistryně země. Mluvili jsme spolu čínsky. Sportovní výrazy mi nedělaly problém, horší byla běžná řeč. Moje trenérka měla největší radost ve chvíli, kdy jsem porážel čínskou elitu. Jednou mi dokonce darovala soutěžní meč. Má pro mě nesmírnou cenu v tom, že je od jedné z nejlepších bojovnic wu-shu vůbec.

Od kolika let jsou vybíráni v Číně zájemci o bojové umění wu-shu?
Od šesti sedmi let. Když jsem byl na čínské střední škole, mluvil jsem s trenérem čínské dětské reprezentace. Měl na starosti šest dětí. Řekl mi, že každé z nich bylo vybráno z dvaceti tisíc uchazečů. Jednou jsem se byl taky podívat na trénink začínajících čínských žáčků, při kterém bývají v tělocvičně i rodiče. Učitel začal protahovat jednoho malého adepta různými cviky, aniž by povolil tlak na jeho záda, ruce, nohy, břicho... Z anatomie lidského těla dobře ví, kde je hranice, kdy je ještě únosné, aby mu neublížil. Chlapec začal najednou brečet. Otec rychle vyskočil z lavičky a chtěl ho bránit. Učitel zakřičel: "Sedněte si! Buď z dítěte chcete něco mít, nebo ne. Vraťte se zpátky na lavičku, jinak jděte domů!" Většina rodičů však chce, aby jejich potomek wu-shu cvičil.

Byl jste někdy v podobné situaci?
Ano, v době, kdy jsem začínal. I já jsem několikrát brečel bolestí.

Jak vypadá čínská škola "zevnitř"?
Číňané si nepotrpí na noblesu nebo komfort, proto jsou třídy skromně vybavené. Všechno podstatné se odehrává ve velké tělocvičně se šesti nebo sedmi velkými koberci. Když student cvičení odbývá, mistr vezme bambusovou rákosku a švihne ho přes ruku, aby nedělal chyby. Mladší závodníci mají totiž tendenci cvičení odbývat. Mistr to pozná. Říká, že rákoska pomáhá k tomu, aby student nezahodil talent. Všem znovu a znovu vysvětluje, že tam nejsou jen proto, aby se naučili bojové umění, ale aby si vypěstovali ctižádost a disciplínu.

Nebrali vás spolužáci jako exota z Evropy?
Kupodivu ne. Ve chvíli, kdy jsem se tam objevil jako nová bílá tvář, zeptali se jen: "Odkud jsi?" Když jsem řekl, že z Čech, zřejmě usoudili, že to je poblíž Ruska a že bych mohl mít podobné výsledky jako Rusové, tedy ty nejlepší. Při tréninku mě pozorovali, jestli dělám chyby. Když jsme se víc sblížili, stali se z nás kamarádi. Učitelé jsou nestranní. Z počátku se mě trochu báli, abych si na ně nestěžoval. Jsou totiž na studenty velmi přísní. A protože na škole si může žák na učitele stěžovat, nevěděli, jestli to neudělám. Jakmile zjistili, že se mnou nebude v ničem problém, byli přísní i na mě. Rákoska dopadla několikrát i na moje ruce.

Jak se vám dařilo na soutěžích v Číně, kde se schází světová elita?
Byl jsem asi na deseti regionálních nebo celostátních sportovních podnicích s mezinárodní účastí. Pokaždé jsem se umístil na některém z prvních míst. Například v roce 2001 jsem absolvoval ve střední Číně obrovský festival bojového umění, kam se sjelo dva a půl tisíce závodníků z třiašedesáti zemí. Soutěž je považována za neoficiální mistrovství světa. V šavli jsem skončil na třetím místě. O dva roky později jsem byl na stejném festivalu dvakrát stříbrný: v šavli a meči. Světovou elitu představují Číňané a Rusové. Všechno to jsou absolventi pekingské nebo šanghajské vysoké školy. Při zahájení velkých soutěží wu-shu bývá na stadiónu víc než sedmdesát tisíc lidí a na vystoupení v halách chodí nejméně deset tisíc diváků.

Asijská bojová umění mají rozvíjet nejen fyzické, ale i psychické schopnosti. Ovlivnilo wu-shu vaše myšlení či chování?
To se dá těžko popsat, aby to nebyla fráze. Určitě jsem nezačal myslet a chovat se jako Číňan. Kdybych to tvrdil, coby odkojený pohádkami o Budulínkovi nebo Perníkové chaloupce, lhal bych. Wu-shu mi ale dalo pro život bojovnost a houževnatost. Například v tom, že když dostanu úkol od svých šéfů, řeším ho důsledně, s nadhledem a do všech podrobností. Je to, jako když mi například nejde určitý cvik a já ho dřu i několik měsíců do té doby, než je perfektní.

Snímky / HN - Ondřej Besperát: "Každé máchnutí šavlí nebo mečem, každý výskok, kotoul, otočka, podmet, kop do vzduchu a dopad do rozštěpu má svůj přesný řád," říká bojovník wu-shu Jiří Vondrášek.