Provazochodcem na střeše Pákistánu

 
Přejít provazový most u Hussaini vyžaduje akrobatické schopnosti. V Karákóramu je však přes řeky zavěšeno mnoho daleko nebezpečnějších lávek.
Snímek: Zdeněk Micka

Nasednete prostě do koše a necháte se fousatými horaly po zpuchřelém laně přetáhnout přes propast. Nic podobného nechci riskovat, ale několika zlověstným lávkám, připomínajícím spíše pavučinu, se při výpravě do hor prostě nelze vyhnout.
Rzí potažená ocelová lana a téměř metr od sebe vzdálená ledabyle otesaná prkna místo podlahy. Tak vypadá most za vesničkou Ašvendan. Křečovitě se přidržuji ve větru vibrujícího provazu, který slouží jako zábradlí. Hluboko pode mnou řve zpěněná řeka. "Budete si připadat jako Indiana Jones," popisuje toto místo průvodce Lonely Planet. Kdo mohl tušit, že je to míněno vážně...

Lávka smrti
Plahočím se krajem Godžál, jak se nazývá nejvýše položená část údolí řeky Hunzy, a most u Ašvendanu byl první "made in Pákistán", který jsem musel přejít. Pěkně adrenalinová záležitost, to snad není třeba zdůrazňovat! Na konci dnešní etapy treku mě čeká ještě jedna "lávka smrti". Má být téměř dvakrát delší než ta, kterou jsem právě překonal. Jak se přes ni dostanu, na to teď raději nemyslím.
Od mostu pomalu šplhám do příkrého svahu po sotva znatelné pěšině. Už po pár stech metrech přestávám slyšet v hlubokém kaňonu schovanou řeku. Majestátní horské ticho občas přerušuje jen pronikavý pískot svišťů, předávajících si navzájem zprávu o blížícím se vetřelci.
Krátce po deváté mám za sebou nejstrmější úsek stoupání. Světlo je už déle než dvě hodiny, ale teprve teď se konečně slunce ukázalo nad nebetyčnými hřebeny hor. Začíná se rychle oteplovat. Postupně proto sundávám bundu, mikinu i košili. Batoh je tak zas o něco těžší.

Šest kilometrů vysoká Katedrála
Kromě říčky Hunzy nemá Godžál se zbytkem údolí příliš společného. Zatímco dole po proudu si lidé hory už částečně podmanili, tato nehostinná pustina jim dosud vzdoruje. Žádné zelené sady a mnohapatrová terasovitá políčka kolem vesnic. Jen monumentální skalnaté srázy, kamenná suť a obrovské ledové štíty. V celém pohoří Karákóram nenajdete patrně drsnější, ale zároveň i krásnější místo.
Godžál je velmi řídce obydlen. Nachází se zde asi jen tucet větších osad, z nichž většina leží přímo na strategické vysokohorské silnici, jíž se říká Karákóram Highway. Největší je Gulmit, kde mají dokonce i poštu. Z turistického hlediska se však zdá být mnohem zajímavější vesnička Passu. Leží na úpatí stejnojmenného ledovce v samém středu Godžálu a začíná tu většina známých treků. I já jsem vyrazil do hor právě odtud.
Z Passu je fantastický výhled na 6106 metrů vysokou horu Tupopdan, které horolezci pro její elegantní siluetu přezdívají "Katedrála". V Godžálu trčí k nebi mnoho o více než kilometr vyšších masivů, ale přesto se právě tato nádherná skalnatá pyramida stala symbolem celého kraje. Včera, když jsem procházel morénou ledovce Passu, jsem od ní nemohl odtrhnout oči.
Nyní se pohybuji téměř po jejím úpatí, a tak vrchol nevidím. Mohu se ale kochat pohledem na sedmitisícový Batura Peak a z něj stékající šedivou masu ledovce Gukhin, pod nímž se mezi topoly a morušemi třpytí nevelké jezírko Borit.

Pohostinné muslimky ze Zarabádu
V poledne sestupuji do malé vesničky Zarabád. Hned mne obklopuje hlouček vykulených dětí. Volají na mne "hello", a vždy když jim na jejich pozdrav odpovídám, mohou se potrhat smíchy. Turistů do odlehlého Godžálu příliš nepřijíždí, a tak jsou pro místní stále velkou atrakcí.
Na první pohled vypadá Zarabád primitivně. Nízké kamenné domečky obehnané plůtky z ostnatého roští téměř splývají s okolní krajinou. Vesnička je však překvapivě čistá a útulná. Je vidět, že o ni její obyvatelé svědomitě pečují.
Jeden z usmrkanců mne táhne za ruku k sobě domů. Na dvorku právě jeho dvě starší sestry pod maminčiným dohledem něco kuchtí. Všichni se na mne usmívají a naznačují, ať se posadím a poobědvám s nimi. Dostávám jemný sýr burus a voňavý, na žhavých uhlících pečený kukuřičný chleba piti. Nakonec vše zapíjím výborným podmáslím diltar.
Paní domu má dlouhé tmavé copy a na hlavě bohatě vyšívaný "kastrolek". Ten nosí vdané paní nejen na dolním toku Hunzy, ale i zde v Godžálu. Často mají přes tuto barevnou čepičku ještě přehozen průsvitný závojíček dupata, ale jen vzácně jej lze vidět spuštěný. Ženy z celého povodí Hunzy jsou velmi sebevědomé a ve společnosti mají postavení, o jakém se ostatním muslimkám v Pákistánu může jen zdát.
Přicházejí mne pozdravit lidé ze sousedství a ukazuje se, že jsou ve vsi kromě několika starců samé ženy. V létě je tomu tak v Godžálu ve většině stálých osad. Muži tradičně každé jaro ženou stáda jaků a ovcí do čtyřtisícové výšky a pasou je na svěžích loukách kolem ledovců. V pohoří Karákóram panuje totiž sucho pouze na dně údolí, zatímco ve vyšších partiích spadá dokonce více srážek než v Himálaji.

Nebezpečný most
Vesnici opouštím v doprovodu několika starších dam, které míří stejně jako já do vesnice Hussaini, patrně na návštěvu příbuzných. Zpočátku pohodlná stezka se hned za prvním zákrutem mění na úzkou skalní římsu, kde jediné škobrtnutí může být osudné. Některé části této zlověstné pěšiny jsou vyspraveny velkými neopracovanými balvany, které se pod nohama podezřele hýbají. To nejhorší má však teprve přijít! V rokli před námi už vidím pohupující se provazový most. Vypadá ještě hůř, než jsem čekal.
Před Hussaini jsou vlastně mosty dva. Ten novější, větší je už v troskách. Byl příliš těžký a zimní vichřice jej roztrhaly jako pavučinu. Starý, o polovinu užší most, na němž se dva lidé stěží vyhnou, slouží pořád. Má rozpětí asi 150 metrů a na celou tuto délku stačilo jeho stavitelům pouhých 200 prohnutých prkýnek a křivých větví, cikcak vpletených mezi několik ocelových lan. Babky, které mne provázely, přeběhly po těchto bidýlkách přes nebezpečně vyhlížející monstrum za dvě minuty. Tvářily se při tom jakoby nic a chvílemi se snad ani ničeho nepřidržovaly. Mně trvá přechod na druhý břeh o poznání déle, protože nejsem žádný cirkusový provazochodec a pečlivě po celou dobu dodržuji zásadu tří pevných bodů. Hussaini jsem si zvolil jako konečný cíl treku záměrně. Zdálo se mi totiž, že zdolání zdejšího mostu bude docela stylovým závěrem drsného putování po odlehlém Godžálu.

Zdeněk Micka

Informace
Karákóram, který od Himálaje odděluje řeka Indus, můžeme bez nadsázky nazvat střechou světa. Průměrná výška hřebene je zde podstatně vyšší než v Himálaji. Téměř celé pohoří se nachází na pákistánském území, část zasahuje do Číny a Indie. Karákóram zahrnuje devatenáct hor vyšších než 7500 metrů, včetně legendární K2, která je s výškou 8611 metrů druhou nejvyšší horou světa. Z těchto hor stékají nejdelší ledovce na světě, s výjimkou subpolárních oblastí. Ledovec Siačhen je 70 km dlouhý, Baltoro 50 km a navazující ledovce Hispar a Biafo měří dokonce téměř 110 km. Karákóram byl vždy hůře přístupný než Himálaj, jeho hřebeny se zpravidla obcházely. Jediná známá historická cesta napříč pohořím vedla přes 5575 m vysoký průsmyk Karákóram (tj. Černá suť), který dal později celému pohoří jméno. Dodnes byly některé části pohoří jen velmi málo prozkoumány a na vrcholy mnoha jeho bezejmenných sedmitisícovek dosud nevkročila lidská noha.

Jak se tam dostat
* Do pákistánské metropole Islámábádu se dostanete z Prahy letecky například se společnostmi ČSA nebo British Airways (přestup v Londýně). Oba lety trvají dohromady asi 10 hodin.
* Všechny větší obce v Godžálu leží na strategické silnici KKH (Karákóram Highway) a mají dobré spojení s dolní částí údolí Hunza i s čínskou hranicí. Do Passu i Gulmitu jezdí denně několik autobusů a minibusů z Karimabádu (centrum Hunzy) a Gilgitu, kam se snadno dostanete autobusy z Islámábádu nebo Rávalpindí. Do Gilgitu lze také doletět, čímž si ušetříte šestnáctihodinové kodrcání busem, ale přijdete o spoustu zážitků z jízdy po možná nejvýše položené asfaltce světa. Letenka přijde asi na 2500 Kč, autobus na 200 až 300 Kč. Horní část KKH patří k nejbezpečnějším místům v zemi. Nedoporučuje se však odbočovat kamkoli z KKH v její dolní časti, kde protíná neklidnou provincii Indus Kohistán. KKH je jedinou silnicí spojující Pákistán s Čínou. Pokud chcete z Godžálu pokračovat dále do Číny, musíte mít už v pase platné vízum, neboť na hranicích se nevydává.

Kde se ubytovat
Ve vesničce Gulmit, která je správním centrem oblasti Godžál, můžete vybírat z několika levných a prostě zařízených podniků. Mnohem lepší polohu má však obec Passu, jejíž okolí patří k nejatraktivnějším partiím pohoří Karákóram. Přímo ve stínu "Katedrály" leží pohodový hotýlek Batura Inn. Tvoří ho oprýskané domky zasazené do meruňkového sadu. Cena se pohybuje okolo 5 USD za lůžko. Pokoje nemají vlastní koupelnu a ve společných sprchách teče pouze studená voda. Kempování v přilehlé zahradě je zdarma. Sympatický správce vaří vynikající jídlo a nabízí podrobné mapy okolních hor a ledovců. Pokud se rozhodnete pro vlastní stan, počítejte s velmi nízkými teplotami přes noc, a to i v létě. Při táboření na políčkách poblíž horských vesnic si raději vždy vyžádejte souhlas domorodců. Může se stát, že budou chtít za postavení stanu na svém pozemku menší poplatek, ale není to pravidlem.