Vzpomenete si, kterou knihu jste přečetl jako první?
Bezesporu nějaký Slabikář. Ale přesně si pamatuji, kterou první přečtenou knihu jsem nenáviděl. Byl to Malý Bobeš J.V. Plevy a musel jsem ho číst za trest. První knihou, kterou jsem miloval, byly Staré pověsti české Aloise Jiráska.
Co jste četl naposledy?
Thomas Hylland Eriksen: Tyranie okamžiku. Je to kniha o tom, co s námi dělají informační technologie. Mobily, počítače, televizní zpravodajství. Je to hrůzná vize a ještě má rezervy. A před tím memoáry Ivo Pondělíčka Outsiderova zpověď.
Jak často kupujete knížky - a kolik jich přibližně koupíte za rok?
Byly doby, kdy jsem měl pořád co kupovat. V poslední době zjišťuji, že v oblasti, kterou sleduji, tedy v literatuře faktu, musím dát hlavně pozor na všelijaké reedice nebo přejmenované staré tituly. Ale počítám, že pod 20 titulů ročně se nedostanu.
Jakou knihu jste si koupil naposledy?
Pražské ghetto od Ignáta Hermanna, Josefa Teigeho a Zikmunda Wintra z roku 1902. Je to kniha zásadní. Všichni další autoři téma jen rozmělňují. Z nových knih pak Hroby a hrobky našich knížat a králů Michala Lutovského a Mileny Bravermanové. Je to kniha plná nových poznatků.
Jaké typu četby dáváte přednost?
Jednoznačně literatuře faktu a historii. V této oblasti svého zájmu si myslím, že mám poměrně dobrý přehled o nabídce na trhu. Ale knihovnu doplňuji už velmi opatrně.
Četl jste nějakou knihu víc než jednou? Proč?
Určitě ano. Z poslední doby to byl Oloupený Nil Briana Fagana. Mimořádně obsažná kniha o moderním loupení památek starého Egypta. To ale není kniha, kterou by člověk četl jedním dechem. Na to je paměť krátká.
Můžete uvést alespoň jeden důvod, proč by se měly číst knihy?
Je to možná banální odpověď, ale věřím v optickou paměť. Slova, věty, myšlenky, jejich umístění na stránce mají pro mne hodnotu, kterou slyšené slovo ani viděné pohyblivé obrázky nemohou nahradit.
A vaše tři nejoblíbenější knihy?
To je u literatury faktu velmi ošemetná otázka. Z krásné literatury by to určitě byly Kunderovy Směšné lásky, Tigridův Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu... Čtu vlastně pořád. Jednou je to kniha o Pompejích, pak o katedrále v Chartres, jindy nová publikace o starém Egyptě. A tehdy je srdce přelétavé.
Jan Boněk (*1945)
Režisér a publicista. Vystudoval FAMU a téměř čtyřicet let pracuje jako režisér dokumentárních filmů, většinou podle autorských scénářů. Od roku 1988 soustavně sleduje práci českých egyptologů v Egyptě, v posledních letech se věnuje i psaní knih - zatím vyšly České korunovační klenoty, 40 let v Egyptě (s prof. Miroslavem Vernerem), Karlštejn. K vydání je připravena publikace Rudolf II. a jeho císařská Praha.
Snímek Jiří Machoň
