O cestě do Jacksonville

"Kukuřice nalevo, kukuřice napravo. To je americké Illinois," popisoval mi budoucí zážitky v irské hospodě ve Washingtonu kolega Martin. "Takové lány zemědělské půdy v Evropě neuvidíš," dohodil.
Měl jsem během americké cesty v plánu navštívit Jacksonville, dvacetitisícové městečko kousek od řeky Mississippi a města St. Louis, a jelikož to bylo jedno z nejméně známých míst v programu, nejvíc jsem o něm s lidmi mluvil. "Jacksonville? Co tam proboha jedete dělat? Žiji v St. Louis čtyřicet let a nebyl jsem tam. Nic tam není," zněl jeden z názorů.
Jenomže jak máte v Americe změřit, že někde "něco" je? Z pohledu Evropana je v každém americkém městě míň historie, míň důvodů, proč tam vyrazit, zajít na večeři, projít se ulicemi. V Los Angeles chcete vidět Hollywood nebo Beverly Hills, v New Yorku Manhattan či Brooklyn, v New Orleans Bourbon Street, ve Washingtonu Bílý dům, ale co takový Jacksonville v Illinois? Takových měst jsou v Americe tisíce a málokterý náhodný návštěvník je kdy spatří. Možná proto ale tak lákají.

Proto, když se v sedm ráno sešla skupina, se kterou jsem měl cestovat, před hotelem v St. Louis v sousední Missouri, cítil jsem se jako šelma větřící tučný úlovek. Věděl jsem, že návštěva Jacksonville bude první a zároveň téměř jistě poslední návštěvou města v mém životě.
Po dvou hodinách jízdy jsme dorazili do města s plejádou amerických vlajek, dřevěných domků a kampusem vysoké školy, kde jen těžko najdete náměstí nebo nějaké památky, ale o americkém životě se dozvíte víc než během týdne života v New Yorku nebo Washingtonu.

"Vítejte, já jsem váš průvodce. Možná se budete sami sebe ptát, proč na vás křičím, ale já nekřičím, učil jsem na vysoké škole a zvykl jsem si opanovat auditorium svým hlasem, proto jsem hlučnější," vystřelil jako salvu z kulometu proud slov osmdesátiletý energický chlap, s nímž jsme měli strávit jeden den života. Učil etiku a práva a patřil k aktivním Američanům, kteří znají dějiny země, vyjadřují se k politice a chodí volit.
"V Jacksonvillu je hodně libertariánů," spustil stařík, sotva se náš malý autobus dal do pohybu směrem k širým kukuřičným lánům Illinois.
"Věříme ve svobodu a nenecháme si ji od nikoho omezovat. Chceme platit malé daně, vládnout si sami, maximálně omezit centrální moc. Víme, že se o nás nikdo nestará kromě nás samých, takže nevidím důvod, proč by nám někdo měl říkat, co máme dělat a co ne," vyprávěl.

Vyjeli jsme kus za město k farmářské rodině. Tvrdou dřinu vepsanou ve tváři nikdo nemohl přehlédnout, stejně jako mozoly na rukou. Na české poměry hospodařili na neuvěřitelných deseti tisících hektarech půdy. Všude kolem byla opravdu kukuřice. Třetí generace Němců, co přišli do Ameriky za lepším bydlem, si nežije špatně, ale luxusem netrpí. Rodina žije pohromadě jako hrdinové seriálu Dallas.
Okolí jejich farmy bylo tak rovné a vylidněné, až to svíralo člověku z malé země srdce. Snášet samotu, prach a monotónní práci se musíte naučit a částečně k tomu mít sklony. Němci, kteří přišli do Illinois a začali tam farmařit, měli tuhý kořen a houževnatost. Pověstná kázeň, smysl pro řád a pořádek jim umožnily zúrodnit nepříliš krásný kraj a zůstat. Těžko si představuji na jejich místě hravé a neklidné Italy, Španěly či Francouze.
Dopoledne na farmě nám vyprášilo hlasivky i patro v ústech. Když nadešel čas na oběd, zjistili jsme, že jediným místem, kde se dá najíst, je komplex několika baráčků rychlého občerstvení. Žádné restaurace, nic, co našinec zná z evropských městeček. Vzali jsme do ruky tác, zaplatili paušálně deset dolarů a nabírali si z ohromných mís plných bramborové kaše, kuřat, steaků, rýže nebo pudinku. Stačí jeden oběd a bez otázek pochopíte, proč Amerika bojuje s obezitou. Styl stravy: "naber si, kolik chceš, víc už nezaplatíš", je zárukou přejídání a ztráty soudnosti.

S pocitem nebeské tíže kolem pasu jsme vyrazili do redakce tamního plátku. Redakce seděla přímo vedle malé tiskárny. Šéfredaktor a vydavatel seděli v jedné kanceláři, redaktory dělila stěna od rotaček a dvorku, na němž stál náklaďák, co rozváží noviny po adresách deseti tisíc předplatitelů. Paradoxně až v Jacksonville jsem prvně v životě viděl rotačku a způsob tisku novin. Náš průvodce byl sobotním sloupkařem deníku, místní intelektuální celebritou, jejíž názory se rozebírají u piva.
Možná i proto nás na dvě hodiny přijal starosta města, vyprávěl zaujatě o nezaměstnanosti způsobené přesunem zahraničních továren do levnějších krajů. Co vlastně můžete dělat v kraji zastrčeném na velké americké pláně? Farmařit a pak pracovat ve fabrice. Mladí lidé utíkají do velkoměst, stejně jako v Evropě. Málokdo chce zůstat za nevelké peníze na poli nebo na maloměstě s tvrdě nalinkovanými životními mantinely.
Ani potomci tvrdošíjných a odevzdaných přistěhovalců a farmářů.
Jakou nabízí město jako Jacksonville zábavu? Buď televizní programy, nebo Country club, kam chodí místní "smetánka" postižená lehkým snobismem. Do klubu chodí reverend, stejně jako podnikatelé nebo všichni lidé s dobrou prací nebo rodokmenem. Klub je ale zábava pro starší ročníky, mladým lidem z něj jde hlava kolem, a proto utíkají.
Jako Jacksonville je většina USA. Jen se liší kulisy středozápadu třeba od jihovýchodu. To je onen "americký sen" ve venkovském vydání.