Téměř prohrané volby v roce 2002 zvrátila tehdy již čtvrtým rokem vládnoucí červeno-zelená koalice silnou kampaní proti válce v Iráku. Paradoxně se tehdy stal George W. Bush volebním pomocníkem kancléře Schrödera, s nímž si jinak politicky ani lidsky nerozumí. Při letošních předčasných volbách, které se mají konat 18. září, se situace může opakovat.
Původně takovému vývoji nic nenasvědčovalo, i když je společnost nadále v pohledu na válku rozštěpená. Ale ať už někdo zastává názor, že kampaň v Iráku byla nakonec úspěšná, nebo má naopak pocit, že poválečné uspořádání se nerozvíjí, jak by mělo, oba tábory soudí, že válka v Iráku je minulostí. Radikalizace výroků George W. Bushe vůči Íránu však pojednou připojila do katalogu německých volebních témat opět otázku míru. Tři roky starý úspěch "mírové rétoriky" by se mohl opakovat a kancléř s tím podle svých posledních výroků počítá.

Radikálně mírové Německo

Německo má ve své vnitřní politice stále aspekt, na který si dnes ani Spojené státy, ani evropští sousedi Německa už příliš nevzpomenou. Po traumatu druhé světové války se totiž odehrála radikální transformace německé společnosti. Výsledek? Jakékoli použití vojenské síly je dnes pro většinu německé veřejnosti spojeno s negativním pocitem.
Tento úspěch poválečné transformace však z Německa udělal v dnešních amerických očích nespolehlivého partnera pro společné strategické plány ve světovém měřítku. Jistý paradox spočívá v tom, že to byly právě Spojené státy, které kladly na poválečnou "převýchovu" Němců největší důraz.
Na druhé straně se pro volební boj o hlasy třetí poválečné generace vytvořily podmínky k povrchnímu využití této nálady. Samozřejmě existují i v Německu strategicky uvažující odborníci na mezinárodní vztahy.
Například místopředseda zahraničního výboru německého parlamentu Ulrich Klose se stal kvůli takovému uvažování v kancléřově sociální demokracii okrajovou figurkou. Klose již v roce 2002 jasně potvrdil, že ve vyjednávání s tehdejším iráckým diktátorem není dobré vzdát se některých variant řešení konfliktu.
Jistě, šlo tehdy stejně jako dnes o tzv. "kulisu hrozby ozbrojeným konfliktem". A ta otevírá pole různým, i účelovým interpretacím. Část komentátorů v médiích a podstatná část německé veřejnosti takové sdělení chápe jako cílenou hrozbu válkou, v pocitu převychovaných Němců vlastně i všeobecně jako hrozbu války jako stavu.

Jaká válka?

Tento pocit se dostavuje i v dnešní situaci, kdy je dost jasné, že ani Spojené státy nemají na otevření dalšího válečného konfliktu, tentokrát s Íránem, dostatečnou kapacitu.
Dnešní reakce německé veřejnosti tedy potvrzují, že tato karta je i nadále silná a z hlediska volebního boje pro Schrödera logická. Ale změny ve scenérii německých stran kancléřovu situaci přece jen ohrožují i v této otázce. Sociálnědemokratický disident Lafontaine a řada dalších zástupců nové "Levice", hlavně ovšem zástupci postkomunistické PDS, která s tímto novým subjektem splynula, pojednou hlasitě vyslovují souhlas. Schröder právě skončil první fázi volebního boje, ve kterém se musí proti této straně důrazně ohrazovat a ve stejném okamžiku od těchto svých odpůrců sklízí masový potlesk. To je samozřejmě vítaná nahrávka na smeč pro opoziční křesťanské demokraty a jejich kandidátku Angelu Merkelovou.
Merkelová samozřejmě ví, že se protiválečné pozice v poslední době posouvají směrem ke zploštělému antiamerikanismu. Posilováním transatlantických pozic opozice sice neosloví většinu voličů, ale utvrdí vlastní přívržence. A hlavně: Povrchnost Schröderovy pozice je očividná a jeho argumenty napadnutelné.

Výhodné pro obě strany

Obě strany debaty tak nacházejí akcenty pro svůj volební boj. V otázkách hospodářských reforem se totiž rozdílné přístupy k řešení krize buď vůbec nevyskytují, nebo se nedají voličům s patřičnou polopatičností zprostředkovat.
Stratégové volebního boje jsou v této situaci rádi, že George W. Bush válkou vůči Íránu pohrozil. Jsou samozřejmě také rádi, že akutně válka nehrozí. O to lépe se však na pozicích vůči Americe dají budovat povrchní volební argumenty obou stran, aniž by hrozilo jejich prověření brutálními změnami reality. Autor pracuje na Europäische
Akademie v Berlíně