Pan Wu se objevuje se svou Toyotou Land Cruiser zpravidla nečekaně, zato vždy v doprovodu půvabné a energické mladé dámy. "Moje dcera," říká anglicky. Ovšem pokus o pokračování komunikace v anglickém jazyce s tímto majitelem stavební firmy v metropoli provincie S'-čchuan ve městě Čcheng-tu odhalí, že ono "she is my daughter", jsou jediná slova, která umí pan Wu říci v univerzálním jazyku businessu. Jinak mluví jen místním dialektem a mandarínskou čínštinou. Na rozdíl od své dcery, která nabídne na výběr angličtinu, němčinu, japonštinu...
Jazykové vybavení není tím jediným, čím se odlišují otec a dcera. Pan Wu je zedník. Jeho dcera architektka. Pan Wu je z první generace podnikavců, kteří se chopili příležitosti, a založil firmu s jediným zaměstnancem, kterým byl on sám. Dnes zaměstnává více než sto lidí roztroušených po stavbách po celém Čcheng-tu.
Specializuje se na dokončování bytů a kanceláří. V Číně je obvyklé, že se byty i kanceláře prodávají jen jako holoprostor bez vybavení. Teprve kupec si je nechá dodělat podle přání.
Pan Wu má práce nad hlavu. A hlavně, potřebuje auto, schopné projíždět rozbitým terénem, protože se domy stavějí rychleji než komunikace k nim. Neobejde se bez dcery nejen jako architektky, nýbrž i jako tlumočnice. Většina zákazníků jsou cizinci, kteří se tu usazují převážně jako manažeři nově zakládaných firem. Ty už obkružují město, jehož aglomerace překročila v počtu obyvatel desetimilionovou hranici.
Ve středu města vystřelují k nebi mrakodrapy, pod zemí se do hloubení tunelů zakously razicí štíty, podzemní dráha má být hotova do dvou let a určitě bude nejmodernější nejen v Číně, ale i v celé Asii. Čcheng-tu si dopřálo i moderní výstavní a konferenční centrum. "Prostě chce být kosmopolitním těžištěm rozvoje západních oblastí," shrnuje změny Ivan Vyroubal, který v Čcheng-tu vede kancelář agentury CzechTrade.
Čcheng-tu je dnes živým správním centrem západočínské provincie S'-čchuan, ještě koncem minulého století patřící k oblastem, které byly ve srovnání s kvetoucími metropolemi na jihu a východě obří země chudé, a určitě také byla zaostalá. A to i přesto, že centrální vláda zejména v šedesátých letech, kdy se obávala hrozby ozbrojeného střetu s někdejším Sovětským svazem, přesouvala do západních částí země zbrojní průmysl. To aby byl co nejdále od eventuálního náporu armád, který by určitě směřoval někam k Pekingu. Takže tu pracovaly zbrojní podniky, napojené i na kvalitní univerzity. Co nesouviselo s armádou, spíše spalo.
A tak, zatímco pobřežní provincie opřené o námořní přístavy se měnily ve "světovou dílnu", západu nezůstala jiná úloha než dodávat levnou pracovní sílu.
Hlavní nevýhodou západu, ale i severovýchodu země, byla jejich odlehlost, která se sice líbila zbrojařům, ale nepřála ekonomickému rozvoji a odrazovala i investory. Jistě, od devadesátých let minulého století západní, či spíše severozápadní Čínou prochází železniční tah, spojující říši středu přes provincii Sin-ťiang (Xinjang) a Kazachstán s ruskou železniční sítí, takže vlak může, přinejmenším teoreticky, projet až do západní Evropy.
Ale co naplat, na devadesát procent celkové mezinárodní výměny zboží se alespoň zatím realizuje po mořích. Takže západočínské provincie jako by potvrzovaly tvrzení národohospodářů, podle něhož klesají možnosti hospodářského rozvoje úměrně se vzdáleností od námořních přístavů.
Připomeňme, že hlavní město provincie Sin-ťiang, město Ürüm-čchi (čínsky Ti-chua), drží světový primát: je velkoměstem, nejvzdálenějším od mořského pobřeží. Jenže teď se má stát z někdejší nouze ctnost.
"Naše provincie sehraje roli kontinentálního mostu, který spojí celou Čínu po souši a železničními tratěmi s Evropou a otevře jí další přístavy v jižní Asii. Spojnice směrem na západ, přes Kazachstán či Mongolsko a Transsibiřskou magistrálu už existuje a Číňané se starají o její modernizaci. Teď se zaměřují na tratě v jižním směru. Nebude to tak dlouho trvat a dostaneme se do pákistánských přístavů," tvrdí rozhodně Šen Čhien, který má ve vládě provincie Sin-ťiang (Ujgurská autonomní oblast) na starosti dopravu. V každém případě Čína již pilně investuje do modernizace přístavů v Pákistánu.
Každý den vynáší pan Čang Ťün-wen z domu na břehu Dlouhé řeky (Jang-c'-ťiang) ve městě Feng-tu stolek, staré dřevěné křeslo a brašnu s nářadím na dlouhé molo, které vybíhá daleko do řeky, k přístavišti osobních lodí s turisty, kteří si chtějí dopřát plavbu Třemi soutěskami, jednou z nejmalebnějších a nejdramatičtějších krajin v Číně.
Pan Čang má na molu své stálé místo. Postaví stolek, na něj položí zrcadlo a vyloží nástroje. Holičský salon je připraven přijmout zákazníky. Nepřijdou? Nevadí. Pan Čang je starý, stejně jako jiní obyvatelé Feng-tu, kteří každé ráno před připlutím první lodě s výletníky vystaví své skromné zboží: vařená vejce, lahve s vodou, pár krabiček cigaret, horkou vodu na čaj, kotlík s nudlemi. Určitě jim všem táhne na sedmý křížek.
Lodě se u přístaviště zdrží čtyři hodiny, výletníci vystoupají lanovkou na vrchol kopce nad Feng-tu, kde stojí chrámy zasvěcené peklu... Cestou zpět si ten či onen koupí láhev vody, vařené vejce, snad se najde i někdo, kdo si nechá ostříhat vlasy.
Obchody opravdu moc nejdou, ale nikomu to zřejmě zas až tolik nevadí. Všichni se znají. Všichni na to molo chodí už mnoho let. Čekání se dá vyplnit povídáním se sousedy. A o to tu jde. O setkávání, které pomáhá rozbíjet samotu stáří na břehu řeky, o níž staročínský mudrc prohlásil, že je odrazem Všehomíra.
To brzy skončí a pan Čang a jeho sousedé o místo na molu přijdou. Prvního června roku 2003 se několik set metrů po proudu uzavřela ocelová vrata propustí přehrady Tři soutěsky. Největšího a současně nejspornějšího vodního díla ve světovém měřítku. Až se přehrada zcela zaplní, vznikne jezero dlouhé na šest set kilometrů, které nejenže zaplaví kaňon Tří soutěsek, ale i město Feng-tu. Výletní lodě, ze kterých zatím ještě návštěvníci stoupají k chrámům na vrcholu kopce, budou tak přistávat vysoko nad nynější hladinou Dlouhé řeky. To už tu pan Čang zřejmě nebude. Ve Feng-tu se už nestaví, nic se neopravuje. Nad vším visí atmosféra postupného zániku. Nostalgie.
Zhruba o dvě stě kilometrů proti proudu, ve městě Čhung-čchingu, panuje jiná, optimističtější nálada. Až sem dosáhne vzdutá hladina za přehradou. "Když se jezero naplní, doplují k nám námořní lodě o nosnosti až deset tisíc tun," raduje se šéf místní informační kanceláře. "Moře přijde za námi a s ním i prosperita." A nakonec, když se dozví, že onen cizinec, s nímž právě hovoří, přijel do Čhung-čchingu ze Šanghaje, vyhrkne: "Do deseti let předhoníme i Šanghaj."
No, to je odvážné tvrzení. Šanghaj, hospodářské i finanční centrum Čínské lidové republiky, hned tak někdo nedohoní. Ale sebevědomí je velké. Takže některé problémy, jako je oblast životního prostředí, spojená se stavbou přehrady, jsou z hlediska cíle druhořadé. Důležité je, že se přehrada Tři soutěsky na Dlouhé řece stane dopravní tepnou, která propojí řadu provincií na západě země s přístavy. Dodá terawatthodiny elektrické energie pro rozvoj zaostalých oblastí a vodu žíznícímu severovýchodu země.
Přesto: v zákulisí vám mezi řádky nejeden představitel přizná, že kdyby se o projektu rozhodovalo teď, asi by nebyl pojatý tak megalomansky. Ale když se rodil, byl jediným zaklínadlem "hospodářský růst". Téměř za každou cenu.
To se má změnit. V prosinci roku 2000 přijala centrální vláda Strategii rozvoje západní Číny. Do roku 2010 ji hodlá dotovat 230 miliardami dolarů. Přednost má výstavba dopravní infrastruktury, energetika a do dvanácti provincií, které spadají do Strategie, se má stěhovat především hi-tech výroba.
Dnes už se pamatuje i na ochranu životního prostředí. Celkem se má investovat do roku 2010 na 250 miliard dolarů. Pro zahraniční investory se otevírá možnost účasti na těžbě nerostných surovin a jejich zušlechťování.
Čína si hodně slibuje od investic do cestovního ruchu. Západní část se totiž vyznačuje nevídanou kulturní a krajinnou pestrostí. Mount Everest je přístupný z Tibetu, jiná pohoří čnějí přes sedm tisíc metrů vysoko. Naopak Turfanská proláklina leží sto padesát metrů pod hladinou moře. Jsou tu pralesy a nejúrodnější části Číny se subtropickým podnebím.
Peněz má Čína snad dost. Potřebuje však znalosti, technologie, a proto láká zahraniční investory nejrůznějšími pobídkami, které naopak ubírá na jihu a východě země, kde už je "přeplněno".
"U nás je západní Čína prakticky zemí neznámou," stěžuje si Ivan Vyroubal. "Přitom jestliže jsou ještě někde šance na úspěch, pak je to právě tady, na západě země." Podle něho však už zdaleka nejde o nějaký zapadákov. Naopak. "Jsou tu vynikající univerzity, stojí tady závody schopné dodávat hi-tech produkty. Západ Číny, to je terén budoucnosti, další kapitola rozvoje Číny."
Potenciální investory lákají na západ země i platy, které tu jsou podstatně nižší než v rozvinutých provinciích. "Dá se to vysledovat třeba z toho, že se do západních oblastí začaly stěhovat i čínské firmy, které si už hledají výhodnější stanoviště," podotýká Ivan Vyroubal. Což není divu při pohledu na příjmy ve východní části Číny na pobřeží a v západních provinciích. "V Šanghaji je průměrná měsíční mzda vyšší než v Čechách," podotýká Andrea Tocháčková, která je v tomto městě vedoucí reprezentace Horwath International China Desk. Zatímco v Čcheng-tu oficiálně nedosahují příjmy v přepočtu ani čtyř a půl tisíce korun.
České podniky mají šanci na západě Číny uspět, ale nesmějí dlouho váhat. Bývalý premiér ČLR Ču Žung-ťi rok po vyhlášení Strategie prohlásil, že se západním provinciím podaří dohnat vyspělé části země nejpozději do třiceti let. S velkou pravděpodobností to tak dlouho trvat nebude. Už teď se na letištích v Čcheng-tu, v Čchung-čchingu, Ürüm-čchi a jinde hlásí japonské, jihokorejské, americké, německé či francouzské firmy: "Jsme tady!"
Němečtí podnikatelé o sobě dávají vědět v místních médiích inzeráty, které tvrdí, že třeba "S'-čchuan je druhým domovem německého průmyslu". Americká obchodní komora si v Čcheng-tu postavila vlastní palác. Západoevropské země pilně zakládají generální konzuláty s bohatě obsazenými ekonomickými úseky.
"Pokud se bude váhat, všichni nás předběhnou. Stejně mají lépe prošlapané cestičky," míní Josef Šářec, výkonný ředitel exportní aliance Česká dobývací technika, která už několik let sonduje možnosti v západní Číně. Teď zvažuje možnost otevřít zastoupení v Ürüm-čchi, v provincii Sin-ťiang.
Kdo se chce posunout na západ země, neobejde se bez účasti na místních veletrzích. Loni v květnu se Česká republika prezentovala Národní výstavou v Čcheng-tu, zúčastnilo se jí na šedesát tuzemských firem. Šlo o největší podobnou akci v Číně nejen za uplynulý rok, ale v podstatě za mnoho let nazpět. V říjnu se pak představila čtveřice českých firem z oblasti ochrany životního prostředí. Na západ Číny směřují stále častěji i oficiální delegace a mise českých podnikatelů.
"Ale představovat si, že stačí přijet jednou, pojednat, rozdat katalogy a už je kontrakt na spadnutí, by bylo pošetilé," varuje přílišné optimisty Jiří Štichauer z překladatelské firmy Skřivánek v Pekingu. "Konkurence roste a i trhy západní Číny vyžadují když ne trvalou přítomnost, která je nejlepší, pak určitě systematické sledování."
Jana Švábenská, vedoucí úseku exportního financování Komerční banky, dodává: "Určitě se vyplatí sem zajíždět častěji. Teď, když tu je kancelář CzechTrade, máme alespoň jeden opěrný bod. Určitě toho využijeme." Komerční banka už na západ Číny vyvezla skupinu podnikatelů a chystají se další mise.
Ze své kanceláře má Ivan Vyroubal výhled na hlavní náměstí Čcheng-tu. Vévodí mu osmimetrová socha velkého předsedy Mao Ce-tunga. Pod ní ale bouří nesocialistický hospodářský ruch. "Ten?" Pan Wu je hodně zaměstnaný, musí navštívit další místo, kde pracují jeho zaměstnanci, tak se na otázku tlumočenou jeho dcerou jen letmo ohlédne. "Mao? Co by mělo být. Sjednotil Čínu a vrátil nám hrdost," poznamená. Dál už tento dynamický podnikatel věc nijak nekomentuje a raději se věnuje řízení. Čcheng-tu je postiženo chorobou čínských velkoměst: téměř permanentní dopravní zácpou.
Po chvíli se však pan Wu rozhovoří sám od sebe. "Na Maa se nezlobíme, ale děkujeme Teng Siao-pchingovi, že nám umožnil ukázat, co dovedeme." Prosadil politiku otevřených dveří před třiceti lety. Jeho památná slova o tom, že "být bohatý je krásné", nebo o tom, že je "jedno, zda je kočka černá nebo bílá, hlavně když chytá myši", nastartovala vývoj, který ještě neskončil. Dnes se také nikdo nesměje jeho jiným slovům, kterými nastoupený vývoj, tehdy v roce 1979, v prvním roce reforem označil jako "socialistické tržní hospodářství". A opět proud slov v čínštině.
"Otec říká: Teng Siao-pching je našinec, také ze S'-čchuanu. Mao byl odjinud. A táta ještě říká: Ten by se divil!" přeložila dcera pana Wu v okamžiku, kdy auto obkroužilo jeho sochu.
