Na dynamické země čeká cenová past
Slovinsko, Estonsko a Litva by chtěly používat euro již za necelých 11 měsíců. Jejich letošní inflace (spolu s fiskálními kritérii) bude rozhodující pro vyhodnocení jejich způsobilosti ke vstupu do eurozóny. Jak asi pro ně dopadne cenový přijímací test? A budou si před ním všichni příští zájemci o euro rovni?
Skrytá možnost karambolu
Maastrichtská měnová kritéria nepožadují po uchazečích o euro nic jiného než souběžné důkazy o jejich cenové (úrokové) a kursové stabilitě.
Známá formule pro výpočet inflačního kritéria sice není prosta problémů, zato ale jednoznačně vytyčuje hranici mezi jeho splněním a nesplněním.
Oproti tomu, definice kursové stability je rozostřenější. V minulosti ji evropské instituce aplikovaly nesymetricky a totéž lze očekávat i do budoucnosti. Nesymetričnost spočívá v tom, že zatímco na straně oslabování kursu budou tolerovány pouze malé a krátkodobé odchylky kursu od parity, na straně posilování kursu by neměl být diskvalifikující ani výrazný a dlouhodobý trend.
V post-transformačních ekonomikách pozorujeme rychlý růst produktivity, který vede k robustnímu reálnému zhodnocování jejich měn.
Toto zhodnocování může mít dvojí formu: buď cestou vyšší inflace, nebo prostřednictvím nominálního zhodnocování měny. Přitom platí, že čím rychleji poroste daná ekonomika, tím vyšší bude její inflace nebo tím více se bude zhodnocovat její měna.
To vytváří možnost karambolu s maastrichtským cenovým kritériem právě u těch zemí, které "přetlak" svého reálného zhodnocování "ventilují" cestou inflace.
Takto nastavená maastrichtská kritéria mají tedy diferenciační důsledky pro uchazeče, kteří do přijímací procedury vstupují s odlišnými měnově-politickými a kursovými režimy.
Zvýhodňují totiž ty země, které mají pohyblivý kurs, a znevýhodňují ty, které mají svůj kurs zafixovaný.
Perverzní podněty
Měnová kritéria ve skutečnosti přinášejí následující, z hlediska ekonomické logiky perverzní podněty. Za prvé, chce-li země splnit test bez problémů, neměla by rychle růst. Za druhé, když už rychle poroste, neměla by mít zafixovaný kurs.
Jinými slovy, vstupními kritérii jsou penalizovány ty země, které v minulosti vyvíjely soustředěné reformní úsilí a které se navíc na pobyt v eurozóně eurozóny připravily tím, že na dlouhou dobu zafixovaly svůj kurs. Naopak konfliktu s cenovým testem se nejsnáze vyhnou ty, které moc rychle nerostou a přitom udržují pohyblivý kurs.
Jak si s možným splněním kritéria inflace stojí sedm zemí, které se dnes účastní mechanismu měnových kurzů ERM II?
Vyjdeme-li z údajů o inflaci (vyjádřené meziroční změnou harmonizovaného indexu spotřebitelských cen) za rok 2005, základ pro výpočet kritéria by tvořily inflace ve Švédsku (0,8 procent), Finsku (0,8) a Nizozemí (1,5). To umisťuje hodnotu inflačního kritéria na 2,5 procent.
Kdo by nesplnil test?
V minulém roce by tedy hypotetický test splnil s přehledem pouze Kypr (2 procenta) a na samé hranici Malta a Slovinsko (2,5). Test by však nesplnila Litva (2,7), Slovensko (2,8), Estonsko (4,1) a Lotyšsko (6,9).
Nikde není psáno, že inflace v těchto zemích bude v letošním roce stejná jako v roce minulém a že všichni zájemci o euro budou nečinně přihlížet cenovému vývoji, který je může od kýženého cíle vzdalovat. Uvedená čísla však potvrzují paradox, že maastrichtská cenová past číhá především na ty dynamické země, které zafixováním kursu své měny vůči euru již de facto do eurozóny vstoupily, přestože to některým bude možná letos v říjnu de iure odepřeno.
Autor je poradcem viceguvernéra České národní banky
