Pavel Kohout: Jaké daně pomohou ekonomice

Má mít daň z příjmu jednotnou sazbu, anebo více sazeb, které se mění podle výše platu? Má být daň z přidané hodnoty jednotná, anebo odlišná pro různé druhy zboží a služeb? Tyto otázky jsou oblíbeným předmětem veřejné diskuse, která je bohužel na značně nízké odborné úrovni. Jaká řešení navrhuje ekonomická teorie?
Začněme s daní z přidané hodnoty a spotřebními daněmi, což je jednodušší případ. Strukturou optimálních sazeb se zabýval v roce 1927 matematik Frank Ramsey. Vyšel z předpokladu, že optimální struktura zdanění by měla minimalizovat deformace v poptávce po různých druzích zboží. Optimální struktura daní strukturu poptávky nedeformuje. Za takovýchto podmínek bude celková výše sazeb DPH a spotřebních daní nepřímo úměrná pružnosti poptávky po daném zboží. Luxusní zboží by proto mělo být zdaněno méně než nezbytné zboží.
Francouzské parfémy, švýcarské hodinky a ruský kaviár by tedy měly mít nižší DPH než chléb, maso a mléko. V praxi by samozřejmě každá vláda, která by se pokusila Ramseyovo pravidlo uvést v platnost, zaplnila ulice a náměstí rozhořčenými demonstranty. Nicméně určitý praktický vliv přece jen Ramseyovo pravidlo mělo: různé "daně z luxusu" a podobné hlouposti vyšly z módy.
Jaké jsou praktické důsledky pro českou ekonomiku? Ideální variantou by byla jednotná sazba DPH doplněná o spotřební daně na komodity s neelastickou poptávkou (což v případě pohonných hmot, alkoholu a cigaret samozřejmě není žádná novinka). Tuto variantu měla v programu ODS, ale nedávno od ní ustoupila. Politika je zkrátka politika.
Problematika optimální struktury daní z příjmu fyzických osob je zajímavější a mnohem složitější. Vývoj ekonomie byl dlážděn mnoha bludnými balvany. Například Maynard Keynes se domníval, že v období hospodářské konjunktury porostou mzdy, čímž se více pracujících dostane do vyšších daňových pásem, což dále sníží agregátní poptávku a zamezí "přehřátí" ekonomiky. Poté mzdy klesnou zpět na původní úroveň, takže daňová zátěž automaticky poklesne.

Teorie proti Británii

Na papíře tato teorie fungovala báječně. V praxi udělala z Británie - bývalé velmoci - během 50. a 60. let ekonomiku druhořadého významu. K propadu došlo nejen v důsledku vysoké daňové zátěže, ale také kvůli deformačním efektům progresívních daní na ekonomiku.
O jaké deformace jde? Také trh práce rozlišuje běžné a "luxusní" zboží. Do druhé skupiny patří profese vyžadují talent, vzdělání a zkušenosti. Jde samozřejmě o dobře placená místa (kvalifikované vědce pracující ve státních výzkumných ústavech nepočítáme; v rámci teoretického modelu předpokládáme jen mzdy určované trhem.) Špičkový softwarový inženýr nebo biotechnologický výzkumník si může vydělat stonásobky platu dělníka u montážního pásu. V ekonomice s progresívními daňovými sazbami je poptávka po znalostně náročných profesích uměle tlumena. Její růstový potenciál je tedy nižší.
Naskýtá se proto otázka: jaká má být optimální struktura sazeb daní z příjmu, aby trh práce byl deformován co nejméně? Této otázce je věnována přelomová práce Jamese Mirrleese z roku 1971. Mirrlees, nositel Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1996, dochází po matematicky dosti náročném odvozování k závěru, že optimální mezní sazba daně z příjmu by měla klesat s rostoucími schopnostmi pracovní síly. Ideální by tedy byla degresívní sazba daně z příjmu v závislosti na schopnostech. Jenže jak měřit schopnosti? V konečném důsledku je jedinou prakticky přijatelnou metodou jen výše mzdy.

Nulová sazba jako vzor

Mnoho ekonomů na Mirrleese navázalo. Někteří (J. Seade, 1982) dokonce došli k názoru, že "optimální daňová sazba pro nejproduktivnější jedince by měla být nulová". Příznivci "znalostní ekonomiky" by se k tomuto principu měli nadšeně hlásit! Svět ovšem není ideální. Většina vlád by riskovala defenestraci, kdyby hodlala myšlenku nulové sazby pro nejvyšší příjmové skupiny uvést do praxe. Ani degresívní daňové struktury bez nulové nejvyšší sazby nejsou právě obvyklé. Jedinou známou výjimkou je švýcarský kanton Schaffhausen, jehož daňová struktura je konstruována téměř přesně podle Mirrleesova receptu.
Proto je nejpřijatelnějším kompromisem rovněž jednotná sazba alias rovná daň. Z hlediska moderní ekonomické teorie sice není optimální v porovnání s degresívní daňovou strukturou, má ale jiné výhody: zejména administrativní a výpočetní jednoduchost. Pokud jde o progresívní daně, neexistuje seriózní ekonomické zdůvodnění jejich existence. Je to jen balast z minulého století.
Autor je analytikem PPF