U pohledávek je třeba sledovat promlčení

U pohledávek je třeba sledovat promlčení

Ačkoli je podnikateli v rámci jejich činnosti započítávání pohledávek poměrně často využíváno, ne vždy se tak děje v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Tento nedostatek s sebou nese jistá rizika.

Dohoda je vždy možná

Hned na úvod je nutno poznamenat, že pravidla stanovená zákonem č. 513/1991 Sb. (Obchodním zákoníkem pro obchodněprávní vztahy), a to § 358 - § 364, lze dohodou smluvních stran vyloučit a stanovit, že bude možné započíst jakékoli jejich vzájemné pohledávky.
Dále bude pojednáno pouze o situacích, kdy mezi stranami nebyla uzavřena dohoda o možnostech započtení jejich pohledávek.
Pro platné a účinné započtení pohledávky je třeba splnit dvě základní pravidla. Tím prvním je, že předmětem započtení budou pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, které jsou k tomuto takzvaně způsobilé.

Soudní vymahatelnost

Co se skrývá pod tímto pojmem stanoveným § 358 obchodního zákoníku? K započtení způsobilou je pouze pohledávka vymahatelná u soudu, tedy taková, která je v době započtení splatná a není promlčená.
Podle druhé věty § 358 obchodního zákoníku však započtení nebrání, jestliže je pohledávka promlčena, avšak promlčení nastalo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení.
Jestliže tedy budou mezi podnikateli existovat vzájemné pohledávky, které byly alespoň v jeden společný okamžik způsobilé k započtení (tím je myšleno: soudně vymahatelné), nebrání jejich započtení skutečnost, že v době, kdy smluvní strana projeví vůli je započíst, je jedna z nich již promlčena.
Jestliže však k promlčení jedné z nich došlo dříve, než se druhá stala způsobilou, je jejich započtení vyloučeno.

Splatnost pohledávky

Jak již bylo zmíněno, je pro soudní vymahatelnost pohledávky nezbytná její splatnost. Právě na splatnost se vážou i některé z dalších podmínek platného započtení stanovených obchodním zákoníkem. Zejména je třeba se zmínit o faktu, že není možné započíst pohledávky, kde splatnou se stala pouze jedna z nich.
Právě řečené však neplatí ve dvou případech. Prvním je situace, kdy oproti splatné pohledávce má být započítána pohledávka dlužníka, jež je nesplatná, avšak dlužník je v situaci, kdy není schopen plnit své peněžité závazky.
Stejně tak je možno započíst i pohledávku, která není splatná jen proto, že věřitel na žádost dlužníka posunul dobu splatnosti započítávané pohledávky.
Druhým pravidlem nezbytným pro řádné započtení pohledávky je učinění projevů vůle vůči druhému. Z povahy věci je zřejmé, že tento projev vůle jedné smluvní strany může být učiněn pouze aktivním jednáním, nikoli tedy mlčky.
Výjimkou jsou případy, kdy se smluvní strany z jakýchkoliv důvodů dohodnou na započtení svých pohledávek jednostranným právním úkonem, který není třeba ani odůvodňovat, ani vyžadovat souhlas druhé strany.
Přestože není započtení pohledávek komplikovaným právním úkonem, je třeba dodržovat základní pravidla, a vyhnout se tak nepříjemnostem spojeným s případnou neplatností započtení se všemi následky z toho vyplývajícími. Autor pracuje v advokátní kanceláři Rowan Legal